Černá labuť. Pták strašnější než od Hitchcocka

Nemusíte být fandy motorsportu, abyste věděli, že jej v posledních dvou nedělích zasáhly dvě tragédie, a to v prestižních a zdánlivě bezpečných disciplínách. Nejdřív při závodu formulí Indy Car zahynul Dan Wheldon, který se připletl do hromadné havárie. A potom v závodě MotoGP spadl motocyklový mistr světa Marco Simoncelli přímo pod kola svých dvou kamarádů.

Soupeři na to reagovali pohnutě a důstojně. Za Wheldona třeba jeho kolegové odjeli pět pietních kol v elegantních trojstupech. Jediný, kdo přerušil tiché úvahy o tom, že blbá náhoda bude na svoje úřadování vždycky někde čekat, byl Bernie Ecclestone. Principál seriálu Formule 1 prohlásil, že v jeho podniku by se tohle nikdy nemohlo stát, protože F1 jsou bezpečné a tečka.

Samozřejmě mluví nesmysly. Závodníci F1 měli pouze víc štěstí. Kdyby Felipeho Massu předloni v Maďarsku trefila ulomená pružina o centimetr níž a prorazila mu hledí nebo kdyby loni v Abú Dhabí příď soupeřova vozu těsně neminula hlavu Michaela Schumachera, měl by teď Ecclestone v obýváku na dečce na televizi obrázek a svíčku.

Vidíme tedy, že i člověk, jehož jmění v přepočtu činí 75 miliard korun, podléhá klamu, který stojí peníze, štěstí i životy lidí po celém světě: podceňuje černé labutě.

Pan Tosenikdynestane a paní Játověděla – v jedné osobě

Teorii černých labutí zpopularizoval ekonom Nassim Nicholas Taleb. Na Finmagu si můžete přečíst recenze jeho první, druhé i třetí knihy. Ve zkratce: černá labuť je událost tak nečekaná, jak samotné objevení černých labutí v 18. století.

Nejdřív se o takových událostech říká, že se přece nikdy nemůžou stát. A když se přihodí, má zas kdekdo plná ústa řečí o tom, že se to přece dalo čekat. (Občas černou labuť nějaký jednotlivec skutečně předpoví. Většinou je pak považován za proroka, aniž novinářům dojde, že se mezi sedmi miliardami lidí najde někdo, kdo prostě hodí šťastnou kombinaci kostek.)

Neznamená to, že jsou lidé hloupí. Jen se naše mozky nedovedou vypořádat se skutečností, že nám chybí spousta informací. Místo bolavého přiznání „to si nedovedu představit a radši si to nepředstavuju, protože by to byl průšvih“ se radši příjemně klameme: „to se přece nikdy nemůže stát!“ A když se to stane, musíme si svou inteligenci potvrdit přepsáním vlastních vzpomínek. Jako že jsme to celé tušili. (Psychologové tomuto klamu říkají „hindsight bias“.)

Černé labutě se dějí odjakživa, v neglobalizovaném světě ale bolely vždy jen pár lidí. Když ve Smutné Lhotě hasiči nechali shořet pivovar, za kopcem ve Veselé Lhotě si lidé pozpěvovali u vlastního piva. Kdyby se dnes někdo Budvaru pomstil za bolení hlavy hacknutím jeho počítačů, vyschnou pípy od Ameriky až po Japonsko.

Daní za provázanou celosvětovou ekonomiku je, že když se přihodí černá labuť, bolí to úplně všechny. A co čert nechtěl, černých labutí se teď děje nějak moc.

Dekáda, ve které nás přestaly překvapovat překvapení

Přizvu si teď k rozhovoru muže z roku 2006.

Michal Kašpárek.: „Řekni mi, můžou velké americké banky padat jak české kampeličky?“

Muž z roku 2006: „Co blbneš? Mají obrovský paláce, trezory plný peněz, a hospodaření se určitě kontroluje.“

M. K.: „Špica. A co nějaký evropský stát, může zbankrotovat jako Argentina?“

M. z r. 2006: „To těžko. Jsme nejbohatší kontinent na světě, máme silnou jednotnou měnu, přísná kritéria pro členy eurozóny…“

M. K.: „To rád slyším. Myslíš, že Arabové někdy povstanou proti svým diktátorům? Od západní Afriky po Blízký východ, všichni najednou?“

M. z r. 2006: „Devětaosmdesátej u mohamedánů? Haha.“

M. K.: „Může dojít v japonské atomové elektrárně k havárii, která zamoří radioaktivitou okruh desítek kilometrů?“

M. z r. 2006: „Nemůže, elektrárny se jistí proti různým rizikům a Japonci jsou navíc extra pečliví. Co v té budoucnosti hulíte?“

M. K.: „Pořád to samé. A ještě si tak říkám: je možné, že by v Atlantiku vybouchla sopka, paralyzovala leteckou dopravu nad Evropou a kazila firmám zisky? Že by se lidi na supr místech v supr firmách třásli z měsíce na měsíc o místa? Že by Slavia bojovala o udržení v první lize a Zbrojovka o udržení ve druhé?“

M. z r. 2006: „S takovým bláznem se nebudu bavit.“

M. K.: „Dobře. Běž se zas koukat na Přátele.“

Univerzální odpověď: Může se to stát

Když vidíme, jak směšné je sebevědomé věštění, je čas drze se ptát:

„Může se stát, že z hezkého bytu v dobré čtvrti, který plánuju splácet každý měsíc velkou většinou svého platu, bude za dvacet let kvůli nějaké černé labuti ruina v ghettu? Nebo že o ten plat na dlouhou dobu přijdu?“ – Zbabělá odpověď: „Určitě ne, jsem přece chytrý a dobře jsem to promyslel.“ Odvážná odpověď: „Je to možné.“

„Může se stát, že zlato, do kterého cpu svoje peníze, zásadně ztratí na hodnotě?“ – Zbabělá odpověď: „Nemůže. Zlato bylo a bude cenné vždy.“ Odvážná odpověď: „Je to možné.“

„Může se stát, že až půjdu do důchodu, v soukromém fondu nebudu mít lautr nic?“ – Zbabělá odpověď: „No to skoro určitě ne.“ Odvážná odpověď: „Je to možné.“

Být hloupý má své výhody. Můžete pak žasnout

Až vám politici, bankéři, finanční poradci, novináři, příbuzní a kamarádi budou zas o něčem tvrdit, že se to nemůže stát, zbystřete. Už to tady mockrát bylo.

Nemůžete zabránit tomu, aby se nečekané průšvihy staly. Lze ale trochu zmírnit následky. A zkrotit vlastní mysl tak, aby se s existencí černých labutí srovnala:

Veďte si deník a pište si do něj své myšlenky a předpovědi: jak se bude vyvíjet politika, ekonomika nebo třeba tabulka Extraligy. Za rok zjistíte, že jste dopředu neměli šajn, i když byste zpětně přísahali, že ano.

Diverzifikujte. Nejen investice, ale i čas. Pokud máte v plánu strávit desetiletí prací bez odpočinku s tím, že si na rodinu uděláte čas později, běžte to na Dušičky zkonzultovat s neúspěšnými investory na nejbližší hřbitov.

A jak říká Nassim Nicholas Taleb: náhody, černé labutě a vůbec skutečnost, že nemůžeme pochopit, jak a proč se věci dějí, nás pochopitelně sužují. Jenže právě díky téhle nedokonalosti svých mozků můžeme žasnout nad přírodou a uměním. Tak toho koukejte co nejvíc využívat.