Web 2.0 je špatný kamarád a ještě horší finanční poradce

Jarona Laniera můžete jen těžko považovat za zpátečníka nebo ludditu - vždyť před 25 lety založil firmu VPL Research, která jako první prodávala brýle a rukavice pro virtuální realitu. Když tedy takovýto geek vydá knihu o tom, jak web 2.0, BitTorrent, Wikipedie, Twitter a Facebook nepozorovaně škodí našemu myšlení, kultuře i ekonomice, je čas zbystřit.

Záběr manifestu You Are Not a Gadget (Nejste technická hračka) je obdivuhodně široký a ostré myšlenky nejsou vypolstrovány slovní vatou. Odhadem jsem si do poznámek vykopíroval čtvrtinu knihy, tedy padesát stran. Podělím se s vámi aspoň o to, co se týká peněz.

Co vám zabzučí včelí úl

Lanier si všímá, že každá civilizace uznává trochu jinou množinu či "jinak nakreslený kruh" vymezující, kdo zasluhuje uznání a soucit a kdo ne. V antické společnosti stáli v kruhu svobodní lidé, otroci byli vně. V přísně věřících společnostech jsou v kruhu embrya od početí, v naší sekularizované až od třetího nebo čtvrtého měsíce po něm. Buddhistický kruh obepíná i všechna zvířata, kruh Televizních novin alespoň ta roztomilá.

Technický vývoj posledního desetiletí vedl k tomu, že za osobu považujeme i "duši úlu" ("hive mind"), tedy převážně anonymní masy editorů Wikipedie, followerů na Twitteru, popřípadě kamarádů z Facebooku.

Nejenom že totiž přemýšlíme nad tím, jestli se "na Facebooku" bude "líbit" naše nové jarní oblečení nebo zdali se "na Twitteru" bude "retweetovat" nějaký náš bonmot. Naučili jsme se také vnímat hlas Wikipedie jako posla jediného vědeckého, objektivního, nezaujatého názoru. A přitom: "Zdá se mi, že kdyby Wikipedia náhle zmizela, pořád by byla [na internetu] k nalezení většina tamních informací, avšak zasazená do kontextu, podepsaná autory a lépe napsaná a upravená."

Vrcholem je pak "dolování dat", na základě kterých počítače a celá "výpočetní mračna" předpovídají, kam investovat - na FinMagu jsme o některých aplikacích psali loni. "Finanční krize následující po krachu amerického trhu s hypotékami v roce 2008 byla ukázkou toho, že příliš mnoho lidí vložilo příliš mnoho důvěry do takového mračna. Každá vrstva digitální abstrakce, ať už je naprogramována jakkoliv dobře, v nějaké míře přispívá k novým chybám a k matení pojmů."

Myslíme si, bůhvíjak díky počítačům duševně rosteme, a přitom ze sebe děláme blbečky. "Lidé si hrají na hlupáky, aby mohly stroje vypadat chytře. Před krachem bankéři věřili v údajně inteligentní algoritmy, které počítaly riziko před uzavřením půjčky. Po učitelích zase chceme, aby žáky připravovali na standardizované testy - tedy zkrátka aby studenti udělali dojem na algoritmus."

A co byste udělali vy, kdybyste měli noviny nebo kapelu?

Lanierovi vůbec smrdí většina utopických vizí digitální ekonomiky. Zahrávám si teď se stereotypy - nicméně je to první mně známý dredař, který ostře vystupuje proti pirátství. "Často se říká, že když zkopírujete digitální hudební soubor, nezničili jste originál, a tedy nic neukradli. Stejně by ale šlo obhájit hacknutí bankovního počítačového systému a přidání peněz do svého účtu."

Je prý možné, že se budeme muset kvůli pirátství třeba dvě generace obejít bez profesionálních muzikantů, jak je známe dnes. Fanouškovské rady "rozdávejte hudbu zdarma a vydělávejte si na koncertech" totiž podle Laniera může z pusy vypustit jen někdo, kdo se nezkoušel živit jako hudebník: "Pokud jste mladí a bezdětní, můžete jezdit dodávkou od koncertu ke koncertu a propagovat svá vystoupení na internetu. Moc si tím nevyděláte, ale aspoň můžete přespávat a jíst u fandů, které oslníte na síti. […] Málokdo s tímto životním stylem ale může vychovávat děti."

Podobně je to s tištěnými médii. "Nikdo nikdy nedokázal dát zmírajícím novinám dobrou radu [jak se vypořádat s technologickými změnami], ale všichni mají potřebu poukazovat na to, že si za svůj osud můžou samy."

Co s tím tedy? Lanier mimo jiné volá: vraťte hudbě podobu fyzického nosiče, protože s jejich zmizením se z ní vytratila romantika. A vytvořte důmyslný systém mikroplateb, který odmění autory kvalitního on-line obsahu - což tedy není novinka, protože pro to před půl stoletím ve svých pionýrských vizích hypertextu horoval už Ted Nelson.

Alternativu má dokonce i Wikipedie. Jde o on-line soutěž o stipendia ThinkQuest, populární v 90. letech, ve které studenti osobitou formou vysvětlovali složitá témata. "[Zdejší] příspěvky byly mnohem originálnější a hodnotnější než ty na Wikipedii. Soutěžící se museli naučit jak prezentovat myšlenky coby kompaktní celky a jak to udělat za pomoci nového on-line média. Jejich práce obsahovaly simulace, interaktivní hry a další neokoukané prvky. Nešlo tehdy ještě o prostý přesun materiálu, který již někde existoval, do anonymního prostoru s pevnými pravidly."

A právě přes eliminaci anonymních žbleptů a snahu o co nejoriginálnější a nejodvážnější vyjadřování (nejenom on-line) vede podle Laniera cesta z marastu webu 2.0. Jeho svérázná domácí stránka jde příkladem.

Mít duši, to je dřina

V You Are Not a Gadget se toho o digitální ekonomice dozvíte ještě mnohem víc - třeba jaké jsou naděje a úskalí vize digitálního socialismu. Lépe porozumíte technologiím. Aniž by se samolibě předváděl, smeknete před tím, jaký má Lanier rozhled: suverénně a smysluplně píše o inteligenci chobotnic i netradičních hudebních nástrojích.

A hlavně, pravděpodobně se vám podaří vystoupit z technooptimistického vláčku. Ten nás před časem vezl vstříc budoucnosti, kde jste měli do Jednoty cestovat vznášedlem, a teď zas do stejně utopického světa, ve kterém počítače vyřeší všechny naše problémy.

Přinejmenším ten zásadní totiž zůstane. Facebook nám sice nabízí možnost pohodlně si "naklikat", kdo jsme, aby nás šlo dobře prodávat inzerentům. Jenomže mít duši a skutečně se někým stát, to je pořád spousta dřiny: "Kdo je to člověk? Kdybych na tohle znal odpověď, dokázal bych naprogramovat umělou bytost v počítači. Jenže to nejde. Být člověkem není něco, na co by existoval recept. Je to výprava, záhada, záležitost víry."

Jaron Lanier: You Are Not a Gadget: A Manifesto. Vydalo nakladatelství Knopf v roce 2010. 224 stran, 15 dolarů.