Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

V moři je místa dost!

Martin Vlnas
Martin Vlnas
17. 4. 2010

Když lidstvo před třemi lety vybíralo novodobé divy světa, zůstal ten, o kterém bude dnes řeč, v poli poražených. Nevešel se dokonce ani do užšího finále, kde soupeřily takové „plívy“ jako zámek Neuschwanstein, Socha svobody, nebo hromádka neuspořádaných kamenů známá jako Stonehenge. Sto milionů voličů na něj zkrátka úplně zapomnělo.

V moři je místa dost!

Náš div je přitom větší než Španělsko (a podle některých dokonce než celé Spojené státy) a k jeho vzniku přispěl svou troškou úplně každý. Ne, nebojte se, řeč nebude Internetu. Oním divem je Velká pacifická skládka.

Jejím objevitelem byl v roce 1997 americký oceánograf Charles Moore. Narazil na ni náhodou, když se rozhodl zkrátit si cestu z Havajských ostrovů domů do Los Angeles přes oblast do té doby známou jen minimálním mořským prouděním a extrémními tlakovými výšemi. „Den za dnem, kdykoliv jsem vylezl na palubu, neviděl jsem kolem sebe nic jiného než plastový bordel líně se vznášející na hladině,“ sdělil šokovaný mořeplavec novinářům po svém návratu.

Obr.: Směry proudění v Tichém oceánu

Zdroj: Wiki

Z ropáka aktivistou

Než Moore odpadky proplul, uběhl týden. Hrozivé setkání se neobešlo bez následků. Američan, který po svých rodičích zdědil ropný majlant a čtvrtstoletí se velmi úspěšně živil dřevozpracovatelstvím, se okamžitě rozhodl prodat svou firmu, založil nadaci a stal se environmentálním aktivistou. Od té doby nedělá Moore nic jiného, než zkoumá mořské odpadky. A je velice úspěšný! Jeho objevy šokovaly vědce po celém světě: V roce 1999 publikoval studii (pdf), která zjistila, že v oblasti Pacifické skládky převyšuje počet plastových částiček, z nichž většina je lidským okem neviditelná, povrchový zooplankton v poměru šest ku jedné a že stejně tak vypadá skladba „jídelníčku“ místní populace ptactva a mořských živočichů.

Že jde jen o ptáčky a rybičky? Pak se zkuste zamyslet, kdože stojí na vrcholu potravinového řetězce. Ano, jsou to fundovaní voliči nových sedmi divů světa… Tím ale Moorovy překvapivé objevy nekončí. Když svůj výzkum zopakoval v roce 2003 u kalifornského pobřeží, poměr plastů a planktonu se sice mírně změnil, stále ale vítězily odpadky v poměru pět ku dvěma.

Pokud máte sedm minut, vřele doporučuji fenomenální video z Moorova vystoupení v TEDu v únoru 2009.

Kolem skládky se okamžitě vyrojila řada pověr rašících na webu stejně zběsile jako pot na čele Míry Škormacha. „Ne, opravdu to není nový plastový kontinent, po kterém byste mohli dojít z Ameriky až do Číny. Celé to mnohem víc připomíná polévku. To ale neznamená, že je to méně nebezpečné,“ vysvětloval Moore donekonečna.

V Moorových stopách

Jeho boj proti odpadkové civilizaci pokračuje i dnes. A přidávají se k němu další. Patří mezi ně třeba David Mayer de Rothschild ze slavné famílie Rothschildů, který před měsícem vyplul se svým katamaránem vyrobeným z více než 12 tisíc plastových lahví naplněných oxidem uhličitým na plavbu přes Pacifik, aby upozornil na ekologickou nešetrnost. Jeho přínos k řešení problému je ale poněkud sporný…

Naštěstí jsou tu ale i jiní. Třeba účastnici Projektu Kaisei, jehož koordinátorem je Doug Woodring. Jeho tým brouzdající se skládkou ve speciálně zkonstruované padesátimetrové lodi zjistil, že částečky plastů plující po povrhu jsou jen špičkou ledovce. A to doslova. „Na povrchu oceánů zůstává přibližně 30 procent z celkového objemu plastového odpadu. Zbytek se potápí na mořské dno. A co se děje tam, zatím zjistit neumíme,“ varuje Woodring v aktuálním rozhovoru pro ABC News. Pacifická skládka navíc není jediná. Tekutá smetiště se začínají objevovat prakticky všude, kde se „zacyklí“ oceánské proudy.

Obr: Místa „zacyklení oceánských proudů

Zdroj: Wiki

Kam s ním?

Časopis National Geographic odhaduje, že jen plastových lahví se každé tři minuty spotřebuje 85 milionů. Suma sumárum pak naše civilizace každý rok vyprodukuje zhruba 260 milionů tun plastů. Recyklace se ale dočká jen pět procent z nich. Zbytek končí ve spalovnách, na skládkách a v oceánech, kde nesmrdí, ani nepřekáží. Opět podle National Geographic čeká takový osud přibližně deset procent z celkových 260 milionů tun. Jak zpívá Jarek Nohavica: „V moři je místa dost.“

Jenže i tenhle bordel budeme jednou muset uklidit. Jak? To zatím nikdo neví. Optimisté vidí cestu v osvětě a postupné minimalizaci znečistění. Realisté nelení a vyvíjejí technologie a speciální lodě vybavené lapači plastů, které by svinčík dokázaly z moře filtrovat, detoxikovat a následně přeměnit v dieselové palivo, recyklovat nebo z něj alespoň vyrobit odolné textilie.

„Nejhorší na všem není to, že se životnost plastů pohybuje mezi stovkami a tisíci let. Mnohem děsivější je, že jsme plasty začali masově vyrábět teprve před čtyřiceti lety,“ prohlásil nedávno Richard Thompson, profesor ekologie na University of Plymouth. Až bude lidstvo za pár desetiletí znovu vybírat nové pomníky lidského umu, budeme mít nejspíš jasného favorita… A zase to nebude Internet.

P.S.: Titulní fotografie k článku výřezem z mozaiky vytvořené z obsahu žaludku jediného Albatrosa laysanského (Diomedea immutabilis). Pták byl nalezen mrtvý na atolu Kurre, vzdáleném havajském ostrůvku. Pravděpodobně vyhladověl k smrti. Fotografie byla pořízena v roce 2009. Celý snímek najdete zde.

Foto: Profimedia.cz

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
-1
+

Sdílejte

Diskutujte (13)

Vstoupit do diskuze
Martin Vlnas

Martin Vlnas

Vystudoval politologii, sociologii a mediální studia na FSS MU v Brně. Rok studoval v Jižní Koreji. Během studia publikoval reportáže v Reflexu, Respektu nebo Týdnu, kariéru ale začal jako portýr. Od... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo