E-mailová demence

Znáte to. Přijde vám e-mail, který vás vytočí. Víte, že ani není třeba jej dočíst, a hned reagujete tvrdými údery na klávesnici. Skoro vás až překvapuje, jak skvostně se vám přes zaťaté zuby daří formulovat váš názor. Nakonec ještě přidáte mezi příjemce zprávy další lidi - brilance vaší odpovědi a chybné uvažování vašeho názorového „protivníka“ si přece zaslouží pořádnou publicitu!

Někde vzadu v hlavě vám sice jasně bliká varovné upozornění, že by bylo nejlepší vůbec nereagovat nebo zůstat nad věcí a odpovědět vstřícnou větičkou, ale pradávné pudy vás ženou do střetu...

„To znám!“ potvrzuje obecnější platnost výše uvedeného modelu Robert Stuchlík, který se věnuje týmové psychologii a komunikaci. „Na svém monitoru mám nalepený lísteček s připomínkou, že mohu reakci odložit, že se mám rozhodovat v klidu. Čtu si to pokaždé, když stahuji maily. A někdy to i pomůže.“

Žádný jiný běžně používaný komunikační kanál nedisponuje tolika nástrahami jako e-mail. I když člověk píše ve zcela neutrálním rozpoložení, k vyvolání nežádoucích emocí na straně příjemce stačí nepatrné pochybení při formulaci myšlenky nebo nešikovný pokus o odlehčení zprávy malým vtípkem. Stručná zpráva bez jakýchkoli „kudrlinek“ může zase vytvořit dojem arogance.

Své zkušenosti s e-mailovou korespondencí minulý týden analyzoval ve Financial Times Luke Johnson, významný britský podnikatel a šéf televize Channel 4. Během posledních let se mu mnohokrát stalo, že své reakce neudržel na uzdě a způsobil tak řadu nepříjemných nedorozumění, přiznává.

„Být drsný je o tolik snazší, když použijete e-mail,“ konstatuje Johnson. Dospěl k tomu, že když přijde nějaký opravdu ošklivý e-mail, je nejlepší ho hned smazat a rovnou to pustit z hlavy.

Podle Roberta Stuchlíka zacházejí mnozí čeští manažeři ještě dál. „Dnes je ve velkých českých firmách už téměř móda na maily neodpovídat,“ upozorňuje na novou manažerskou manýru. Ano, ignorování pisatele může být v některých případech konečným řešením (nejspolehlivější způsob, jak říci „víte, co mi můžete“), často je ale akcelerátorem nových, zbytečných potíží.

Lidé ztrácejí schopnost číst, nemají chuť ani čas studovat texty, s nimiž si dáváme takovou práci. Obratnější pisatelé se už situaci pomalu přizpůsobují. Píší krátičké zprávy, to podstatné hned v prvním řádku.

Žijeme ovšem ve světě, v němž obchodní a mnohdy i osobní schůzky probíhají v hektickém rytmu. V drtivé většině končí pohledem na hodinky nebo na displej mobilu a domluvou „já to v bodech sepíšu a pošlu mailem“.

Elektronická pošta přispěla k tomu, že jsme při osobním jednání méně důslední, na schůzky se méně připravujeme, věci nedotahujeme. Tím iniciujeme další a další e-mailovou korespondenci.

Množství zpráv začíná být nezvladatelné a nutí nás podobně nedůsledně a povrchně přistupovat i k e-mailu. Naše komunikace tímto jaksi „zdementněla“ a poloměr začarovaného kruhu se rok od roku povážlivě zmenšuje.