Průvodce stalinskou vědou: od Mičurina k Lysenkovi

Petr  Vidomus
Petr Vidomus
7. 3. 2021
 10 110

Kniha Stalin a vědci vykresluje nejistou a vrtkavou kariéru vědců ve stalinském Rusku. Ačkoli krev a fyzické násilí ze života vědců mizí, dobové intriky a mocenské kliky mohou připomenout leckteré současné vědecké kauzy.

Průvodce stalinskou vědou: od Mičurina k Lysenkovi
„A zvítězíme nad suchem“: Plakát Viktora Govorkova z roku 1949 zobrazuje Stalina, jak rozvrhuje nové lesy, aby změnil ruské podnebí. / Zdroj: Nakladatelství Vyšehrad
Kniha Stalin a vědciKniha Stalin a vědciKniha Stalin a vědciKniha Stalin a vědciKniha Stalin a vědciKniha Stalin a vědci
Další fotky
v galerii (6)

Simon Ings je anglický odborný novinář a prozaik. Napsal celou řadu románů a povídek, působí jako editor v časopise New Scientist. Z jeho populárně vědeckých prací je známa monografie o zraku The Eye: A Natural History (2006), která popisuje chemické, fyzikální a biologické procesy probíhající v oku. Ve své poslední větší práci se ale zaměřil na osudy vědců v Sovětském svazu.

Simon Ings: Stalin a vědci - Příběh triumfu a tragédie, 1905-1953Zdroj: Nakladatelství Vyšehrad

Simon Ings: Stalin a vědci ‒ Příběh triumfu a tragédie, 1905–1953. V překladu Olgy Walló vydalo nakladatelství Vyšehrad v roce 2020. 392 s., cena u nakladatele 449 Kč.

Ukázku z knížky si můžete pročíst na stránkách nakladatelství Vyšehrad.

Název Ingsovy knihy je poněkud nepřesný. Přímými Stalinovými intervencemi do vědeckého života se zabývá jen okrajově, obecněji se zaobírá vědeckými kariérami v Sovětském svazu zejména v první polovině 20. století. Jsou to leckdy fascinující příběhy osobností, které byly pro svůj obor nebo vizi lepšího, nového světa ochotny riskovat život. A vedeni stejnou vírou byly také schopny udávat své blízké nebo názorové oponenty.

Ings v jejich příbězích přibližuje i zrod řady nových vědních oborů: Kybernetiky, ekologie, jaderné fyziky… Mnohdy to jsou tragické příběhy vědců a disciplín, které sice mohly být objevné, ale zjevily se v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Nebo přesněji: neodpovídaly dominantnímu marxistickému výkladu či byly v rozporu se zájmy vědců vlivnějších.

Prominenti

Například na konci 20. let se příliš nevyplácelo v Rusku polemizovat s fyziologickým (striktně materialistickým) výkladem lidského chování, jak je formuloval I. P. Pavlov. Ten byl zejména ve svých pozdějších pracích přesvědčen, že i lidské chování ‒ byť podstatně složitější ‒ lze podobně jako u jeho proslulých psů redukovat na řetězec podmíněných reflexů. Z Pavlova se stal režimem protežovaný vědec, což současně znamenalo potlačování výkladů považovaných za „idealistické“ (psychologie, psychoanalýza).

Není třeba dodávat, k jakým deformacím to vedlo: „Přejmenovali jsme vnímání na přijímání reaktivních signálů, paměť na ukládání a vybavování reakcí a emoce na emocionální reakce,“ vzpomíná v knize proslulý psycholog Alexandr Lurija na jednu z mnoha ideologicky motivovaných terminologických čistek.

Ings se pochopitelně nemůže vyhnout ani jiné takto výsadní postavě: Trofimu Lysenkovi. Prototyp lidového vědce bez formální aprobace se prakticky vyhýbal konfrontaci v odborných časopisech, ale jeho pokusy s pěstováním pšenice v nehostinných podmínkách (vernalizace či jarovizace, zkrátka umělý proces urychlující rostlinný vývoj působením tepla a vlhkosti) Stalina nadchly. Vernalizace však k zázračným výnosům nevedla a naopak prohlubovala krizi způsobenou hladomorem, kterou měla řešit.

I mnohem později, po roce 1948, kdy se ukazovalo, že Lysenkovo odmítání moderní genetiky je dále neudržitelné, byl stále pod ochranou „vědce z nejpovolanějších“, Stalina. Ve výsledku to znamenalo potlačení genetického výzkumu v zemi na řadu let.

Ings se zabývá i otázkou, jak mohly Stalinovy „slabůstky a předsudky“ tak důsledně odepsat tento obor. Uspokojivou odpověď úplně nedává a sám zmiňuje, že „nikdo dosud nedokázal vysvětlit, proč se Stalin více zabýval zlem genetiky než zhroucením důvěry mezi bývalými válečnými spojenci“. Roli hrál Stalinův pověstný lamarckismus (představa, že znaky získané během života organismu se dále dědí), nadšení pro amatérské zahradnické experimentování nebo dobově vyhraněný boj proti kosmopolitismu (tedy čemukoli cizímu).

Lidoví vědci a mičurinské hnutí

Sovětský režim dlouho přiživoval mytický obraz „vědeckých géniů vzešlých z lidu“. Například široce propagovaný film o Mičurinovi (1948), „ryze domácím“ vědci, který čelí všemožným nástrahám zpátečníků, se měl stát motorem širokého mičurinského hnutí „lidové vědy“. Tedy laických experimentátorů nesvázaných „zpátečnickými“ vědeckými mantinely a ochotných riskovat ve vidině o podmanění sovětské přírody.

Ačkoli Ings poskytuje celou řadu příkladů, názornější je jeho knihy doplnit o český kontext. Konkrétně mechanismy propagace výdobytků sovětské vědy v období stalinismu se u nás delší dobu zabývá historička Doubravka Olšáková. V knize Věda jde k lidu! (2014) popisuje institucionální zázemí těchto aktivit, především činnost takzvané Československé společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí. Ta měla prostřednictvím celé řady kurzů a „lidových univerzit“ popularizovat výdobytky vědy v nejširších vrstvách, pochopitelně v nezbytném marxisticko-leninském výkladovém rámci.

Zlepšovatelské hnutí, „mičurinská věda“, nebo lysenkismus měly svůj specifický odraz také v českém prostředí. Ideálem byl sovětský typ zemědělce...

Olšáková ukazuje, že popularizace kosmonautiky, kybernetiky nebo moderních zemědělských metod nikdy neexistovala sama o sobě, ale vždy měla souběžně vysílat zprávu o superioritě sovětských metod ve vědě. Respektive úzce souvisela například s probíhající kolektivizací nebo s bojem proti náboženství. Například mohutná výstavba planetárií v Československu, ale i kultovní film Cesta do pravěku (1955) Karla Zemana měly být v zásadě prostředky převýchovy české mládeže k ateismu.

Zlepšovatelské hnutí, „mičurinská věda“, nebo lysenkismus měly svůj specifický odraz také v českém prostředí. Ideálem byl sovětský typ zemědělce, který s důvtipem „lidového výzkumníka“ maximalizuje zisk i z neúrodných půd a za nepříznivých podmínek. Českou modifikací bylo takzvané prosenické hnutí, které na střední Moravě socialisticky soutěžilo za vyšší výnosy cukrovky.

Z Akademie do gulagu

V podtextu mnoha sovětských vědeckých projektů byl vypjatý technicismus, součástí stalinského plánu přetvoření přírody byly megalomanské přehrady, větrolamy na Sibiři, z ekonomického hlediska nesmyslný Bělomořský kanál (který stál životy tisíců vězňů), obří průmyslové komplexy. Ings a konečně i řada dalších upozorňují na děsivé ekologické dopady této sovětské verze modernizace: mohutná znečištění řek, řada „zapovězených“, protože neobyvatelných oblastí, radioaktivní prach, zničené lesy.

Autor se nicméně mnohem obšírněji věnuje lidským tragédiím a konkrétním příkladům: nucené práci vědců v gulazích, intrikám, lámání charakterů, ideologickým soubojům...

Stalinská věda objektivem fotoaparátu

Kniha Stalin a vědciNakladatelství Vyšehrad
Kniha Stalin a vědciNakladatelství Vyšehrad
Chci víc fotek

Ings dobře vystihuje, že vývoj stalinské vědy nebyl nijak přímočarý, vedený vždy nějakým jednotným centrálním plánem, ale osud jednotlivých vědců i jejich ústavů do značné míry závisel na vrtkavé přízni a relativní moci lokálních autorit (patronů). Patrimoniální (klientelistické) vztahy byly pro osud vědců po bolševické revoluci obdobně zásadní jako za carského Ruska. Což se asi příliš neliší ani za vlády Vladimira Putina.

Ingsova kniha je čtivým průvodcem historií sovětské vědy první poloviny 20. století. Lze jí snad vytknout, že někdy při líčení osudů jednotlivých vědců zachází do přílišných podrobností a až moc zahlcuje výčty jmen a dat (nám nutně neznámých ruských vědců a různých funkcionářů). Překlad se zdá věrný originálu, byť někdy bych volil v daném kontextu jiné terminologie (například slovo demonstrace ve smyslu vědecké přednášky bych nepoužíval v pasáži, která se přímo hemží řadou jiných „demonstrací“ ve smyslu protestu či revoluce). Jsou zde nicméně opraveny zjevné nedostatky prvního anglického vydání (jako chybné datum narození Stalina).

Věda po smrti „mistra“

Asi nebudu první, kdo Ingsovi vytkne závěrečnou větu, že „vzdor všem hrůzám, šílenstvím a zločinům (...) to byl i příběh odvahy, představivosti, a dokonce i génia“. Autor se poměrně dost zaobírá oněmi mocenskými a sociálními aspekty sovětské vědy, represí konkrétních osob a oborů, ale ve čtyřsetstránkové knize možná zaniká zpráva o tom, jaké byly její skutečné (ne ideologicky nafouknuté) výsledky a zda, pokud vůbec, mají relevanci pro dnešek.

Trochu to souvisí s časovým zarámováním práce, které se kryje z větší části se Stalinovou vládou. Stalin intervenoval od 30. do 50. let do mnoha diskuzí vědeckého a estetického charakteru. Profesor antropologie Alexej Jurčak, který se sovětskou érou dlouhodobě zabývá, například uvedl, že Stalin byl garantem ideologické správnosti a čistoty. „Mistrem“ vně autoritativního diskurzu, s jehož názory sovětští vědci i umělci porovnávali všechny své výstupy a často do nich také sám zasahoval.

Čtěte také
Shutterstock

Čtěte taky

Při čtení Krvavých zemí historika Timothyho Snydera jsem myslel na špiritus. Stejně jako mnoho dalších dobrých věcí vznikla tahle kniha destilací. Snyder shromáždil obrovské množství materiálů popisujících běsy let 1928 až 1953 v Polsku, pobaltských zemích, Bělorusku, Rusku a na Ukrajině. Z toho kvasu vypálil text, který sice vydá na celý víkend, přesto v něm ale není nic navíc: ani jedna přeskočitelná kapitola, úvaha, vzpomínka:

Krvavé země Timothyho Snydera

S rozpadem kultu osobnosti se tento garant jediného správného výkladu vytratil, upozorňuje Jurčak. Vypařil se spolehlivý kánon, s nímž mohli například straničtí funkcionáři poměřovat ideologickou správnost svých projevů. „Normu“ nikdo předem neznal, a tak mohl být jakýkoli text potenciálně interpretován jako „úchylka“: subjektivní vklad mluvčího byl podezřelý.

Jurčak upozorňuje, že v jazyce politických projevů období pozdního socialismu se tato nejistota projevila „normalizací“, neustálou recyklací a opisováním starších, už ověřených projevů z minulosti (byť s kosmetickými úpravami jmen a reálií).

Také Simon Ings dokládá, jak Stalin zasahoval do vědeckého diskurzu, jak sovětským vědcům poskytoval „vodítka“ při ideologicky správném řešení problémů. Když se vrátím k Jurčakovi, bylo by účelné popsat, jak se sovětská věda po roce 1953 potýkala s odchodem svého „mistra“, této poslední vědecké instance. Jak náhlou absenci kánonu sovětští vědci vyřešili?

Ironií je, že podle posledních zpráv z putinského Ruska vedla nedávná kampaň prezidenta za podporu a financování vědy hlavně v masivní recyklování a plagiátorství. Že by „normalizace“ vědy v Jurčakově smyslu?

Ohodnoťte článek

-
10
+

Sdílejte

Diskutujte (11)

Vstoupit do diskuze
Petr  Vidomus

Petr Vidomus

Dramaturg Českého rozhlasu a sociolog se specializací na moderní sociální hnutí. Zajímá se o klimatickou politiku, konzervativní hnutí a politické souvislosti jazzu 50. let. Potěšíte ho vinylem a dobrým... Více

Související témata

komunismusrecenzeSovětský svazStalinvěda

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo