Islám, šéf a prachy. Trojí cenzura v době svobody

Karolína Kašparová
Karolína Kašparová
16. 12. 2020
 5 111

Radikální levice vás ukřičí, oligarchové zruinují v soudních přích. Svoboda slova je podle novináře Nicka Cohena na Západě ohrožovaná zleva i zprava. Důrazně ale upozorňuje všechny relativisty, že ohrožená svoboda je pořád lepší než žádná svoboda.

Islám, šéf a prachy. Trojí cenzura v době svobody
Zdroj: Shutterstock

„Dnešní stoupenci náboženské cenzury tvrdí, že jsou jiní. Říkají, že neobhajují cenzuru, protože by věřili, že se musíme sklonit před církví a státem, ale kvůli tomu, že musíme respektovat jiné kultury a neříkat nic, co by je mohlo urazit.“

Nick Cohen, britský novinář a bývalý student elitního oboru PPE (philosophy, political science, economics) na Oxfordu, opravdu hodně nemá rád náboženství. V první části své knihy You Can‘t Read This Book: Censorship in an Age of Freedom (Tuhle knihu nesmíte číst: Cenzura v čase svobody, vyšlo 2012) se pouští především do radikálního islámu. Dodává ovšem, že ostatní náboženství nejsou o nic lepší, jen se praktikují v sekulárnějších zemích, kde byly do značné míry zatlačeny do pozadí a odstaveny od rozhodování. Rok 2012, kdy knížka vyšla, sice není daleká minulost, Cohenovy myšlenky ale přesto působí jako z „dřívější doby“ – kdy většina lidí tak nějak věřila například tomu, že rozšiřovat „západní hodnoty liberalismu“ vojensky povede k lepšímu světu.

Nick Cohen: You Can’t Read this BookZdroj: Fourth Estate

Nick Cohen: You Can‘t Read This Book: Censorship in an Age of Freedom. Vydalo nakladatelství Fourth Estate v roce 2012, 330 stran, 2,19 dolaru (verze pro Kindle)

Máme tu tedy jasné odmítnutí politického vlivu náboženství, jinak je ale těžké Cohena zařadit. Sám by se nejspíš popsal jako liberál, jeho radikální názory na ekonomickou nerovnost v dnešním světě by ho zas přirozeně posunuly spíš nalevo. Jenže Cohen je zároveň nejostřejším kritikem levice, jakého můžeme najít. Proto se s jeho články potkáte jak v levicovém Observeru, sesterském deníku Guardianu, tak ve Spectatoru, kam píše konzervativní elita a který pomohl nastartovat politickou kariéru Borise Johnsona.

Od radikálnější levice Cohena dělí ještě jedna podstatná věc – byl zapřisáhlým příznivcem války v Iráku. Schvaloval intervenci v Libyi a volal i po přímější intervenci do Sýrie. A za svými názory stojí i dnes, navzdory dalšímu vývoji v daných zemích. Proto dává smysl, že i jako obhájce svobody slova chová jen pohrdání pro whistleblowery, jako je Julian Assange. Ti podle něj odkrýváním citlivých informací poškozují Západ ve prospěch autoritářských režimů.

Cohen v Knize, kterou nesmíte číst rozebírá trojí ohrožení svobody slova. V prvním případě na ni útočí islámští fundamentalisté, kterým jde na ruku upřílišněná politická korektnost levice, ve druhém ji omezují ke všeobecné škodě firemní hierarchie a v tom třetím nám pusy zavírá finanční (a tedy i mocenská) převaha velkokapitalistů, kteří se nerozpakují oponenty usoudit až k bankrotu. Příčiny i viníci jsou různí a Cohen nenabídne syntézu, sjednocujícím prvkem je spíš jeho zápal a neochota kohokoli šetřit.

Kulturní války

O knihách, které rozdělují. O knihách, které jedni vynášejí a druzí zatracují. Knihách munici. Vybíráme ty, které u nás nejsou příliš známé.

Chinua Achebe: Naděje a překážky
Spisovatele Josepha Conrada si pamatujeme mimo jiné jako toho, kdo ve své nejslavnější knize odhalil krutost kolonizátorů. Afričan Achebe v jednom z esejů knihy Hopes a Impediments nabízí jiný pohled: my Afričané jsme mu posloužili jako stafáž, jeho problémy jsou problémy bílých, a jeho přístup proto rasistický.

Allan Bloom: Uzavírání americké mysli
Allan Bloom kritizoval politickou korektnost dřív, než dostala svoje jméno. Proslulá kniha o úpadku vysokoškolského vzdělá(vá)ní.

John M. Coetzee: Disgrace
Smí bílý Jihoafričan do své knihy vymyslet scény s černošskými násilníky. A co jeho hrdinka – dává smysl, že násilí na sobě spáchané bere jako trest za viny jiných lidí své barvy kůže? 

Valerie Solanas: SCUM Manifesto
Nenávistná kastrátorka. Žena, která střelila Warhola. Když chce někdo sestřelit feminismus, sáhne po SCUM Manifestu. Přitom jeho autorka byla nejen šíleně chytrá, ale především normálně šílená. A dodnes nevíme, jestli její plány na eliminaci lidských samců byly vážné, nebo nadsázka.

Válka
Zdroj: Shutterstock

Rushdie pod palbou vlastních lidí. Levičáků

Fatwa proti indicko-britskému spisovateli Salmanovi Rushdiemu je jednou z nejzásadnějších událostí v dějinách svobody slova. Kvůli neuctivému vykreslení proroka Muhammada v románu Satanské verše (1988) se demonstrovalo v Indii, Británii a později prakticky v celém islámském světě. Tehdejší vůdce Íránu ajatolláh Chomejní v roce 1989 vyhlásil fatwu nařizující muslimům, aby Rushdieho zabili. Fatwa podle některých výkladů trvá dodnes. Spisovatel je sice naživu, ovšem za cenu života pod neustálou policejní ochranou. Desítky lidí zabitých radikály takové štěstí neměly – jednalo se o překladatele či vydavatele knihy, pracovníky nezávislých knihkupectví či „obyčejné lidi“, kteří byli ve špatnou chvíli na špatném místě.

Když pomineme samotné muslimy, Cohen píše, že Rushdieho nejprve kritizovali konzervativní politici, včetně Margaret Thatcherové. Často viděli v muslimech své spojence. Podporu demonstracím proti Rushdiemu a pro zákaz knihy (nikoli ale pro fatwu) vyjadřovaly i britské židovské a křesťanské elity. Postupně se ale kritika přesunula a Rushdie, levičák a antirasista, se najednou ocitl pod kritickou palbou „svých vlastních lidí“.

V reakci na vraždy zavládlo ticho i na velké části kulturní scény. Rushdie byl jako prašivý, jako by za každou tu smrt mohl sám. Podprahová zpráva zněla, že umělec má raději mlčet, aby náhodou někoho nenaštval.

Cohen k tomu má velmi dobrou poznámku – intelektuálové v osmdesátých letech se nebáli kritizovat apartheid v Jihoafrické republice nebo východoevropské nedemokratické režimy, protože jim nic nehrozilo. Aféra Rushdie ale byla globální – zastat se vyděděnce mohlo člověka uvést do skutečného, nebezpečí. A tak mnozí mlčeli.

Dezinformace, koronavirus

V práci se nemluví

Možná nejodvážnější a nejkontroverznější jsou stránky věnované svobodě slova v zaměstnání. Cohen na nich hledí na svobodu slova nezvyklou, novou optikou. Respektive hledá ji tam, kde ji většina z nás víc či míň dobrovolně omezuje sama od sebe. V zaměstnání.

O politikovi můžeme dneska na sociální sítě napsat cokoli. Šéfa si ale kritizovat netroufneme. Do práce si zkrátka demokracii netaháme, považujeme většinou za normální držet pusu a krok. Podle Cohena je to chyba.

Nedemokratické nastavení firem prý vede k tomu, že se tolerují nebezpečné strategie jako například nezodpovědné půjčky v bankovním sektoru či dokonce podvody. Důsledky můžou ale firmu daleko přesahovat. To byl případ ekonomické krize z roku 2008 – mnoho lidí v bankovnictví vědělo, že se jejich firmy chovají nezodpovědně, nebo dokonce nelegálně, ozvat se nahlas by ale znamenalo společenskou ostrakizaci, možná i žalobu. A kariérní sebevraždu. V oboru by si whistleblower neškrtnul, žádná firma by ho nepřijala. Kritické myšlení se na pracovišti nenosí, důležitá je hlavně loajalita.

Cohen tak zajímavě rozšiřuje teritorium svobody slova. Skutečně nejde jen o vyřvávání politických názorů na Twitteru, kde většinou ani nikoho nezajímají. Svoboda slova by se měla týkat i jiných sfér života, ačkoli nás vychovávali, že tam či onam je slušné nebo správné (a hlavně bezpečné) mlčet.

Na soud nemáš, radši mlč

Mocní vždycky dokážou využít všech prostředků, včetně těch, které jinak „slouží všem“, aby blokovali svobodu slova těch méně mocných. To je jedna z Cohenových hlavních myšlenek. Lidé, kteří nechtějí, aby se novináři příliš šťourali v jejich byznysu, třeba ruští nebo saúdští oligarchové, si proto oblíbili Velkou Británii a její zákony na obranu osobní cti. Náklady na soudní spor za urážku na cti jsou v Británii 140násobkem evropského průměru. A nemusíte být Brit, abyste tamějších zákonů využil, a nemusíte se v Británii ani nacházet.

Novináři můžou být na stopě něčemu skutečně důležitému, hrozba soudem je ale může dokonale umlčet. I kdyby jejich podezření byla odůvodněná, většina médií nemá statisíce liber na vedení mnohaletých soudních sporů s miliardáři.

Dobrý příklad jsou dánské noviny Ekstra Bladet. V roce 2006 jejich redaktory udivil obrovský vzestup islandské banky Kaupthing, která v Dánsku ve velkém skupovala aktiva. Rozhodli se zaměřit na propojení banky s ruskými oligarchy a daňovými ráji. Banka jim sice vyhrožovala stížnostmi a žalobami, nebrali na ni ale ohled. Jenže za nějakou dobu „obálka s pruhem“ dorazila. Z Londýna. A překvapeným editorům najednou hrozila žaloba vyžadující téměř milion liber ještě předtím, než by se případ vůbec dostal k soudu. Noviny nechtěly riskovat další navýšení nákladů, tak se bance raději omluvily a zaplatily její dosavadní právní náklady. Banka chtěla zastavit negativní publicitu, aby si o ní potenciální klienti nemysleli, že je nevěrohodná. Za pár měsíců po urovnání případu s novinami zkrachovala kvůli nezodpovědným finančním machinacím.

Sudičská turistika

Funding Evil covel
Zdroj: Taylor Trade Publishing

Financování zla. Kniha doličná

Globalizace umožňuje na půdě britských soudů, a tedy ve svobodné Evropě, žalovat kdekoli a komukoli, i autoritářům. Například americké investigativní novinářce Rachel Ehrenfeldové vydali v roce 2003 knihu, ve které rozkrývala napojení saudského bankéře Khalida bin Mahfouze na teroristické organizace. Ehrenfeldová je Američanka a její kniha vyšla v Americe, část však skončila na internetu a něco málo přes dvacet svazků dorazilo do Británie. Těch dvacet výtisků stačilo britským soudcům na to, aby Mahfouzovi žalobu povolili. Případ v Británii vyhrál, protože Ehrenfeldová se odmítla zabývat jurisdikcí cizí země, kde kniha ani nevyšla. Američané k případu přistoupili jinak a výrazně se ohradili proti tomu, aby zákony potlačující svobodu slova v jiných zemích byli používány proti jejich občanům. Británii však už navždy zůstala pověst země „žalobního turismu“.

Nerelativizujme

Cohen byl už v roce 2012 skeptický k představě, že rostoucí propojenost světa, daná mimo jiné internetem, prohloubí demokracii. Jeho slova se v mnohém potvrzují – zločinci se můžou díky žalobám dohledu vyhnout, zato se pod ním i po útěku do jiné země ocitají například vězni či uprchlíci političtí. Mnohé technologické korporace se neváhají spřáhnout s těmi nejautoritářštějšími režimy a nabídnout jim vše ze soukromí jejich kritiků.

I přes skepsi například vůči britskému soudnímu systému či „demokratickým zásadám“ západních korporací Cohen neustále upozorňuje na to, abychom nepodléhali relativizaci – USA nebo většina evropských zemí jsou podle něj pořád kvalitativně demokracie, narozdíl od Ruska, Číny nebo Saúdské Arábie. Cohen pohrdá levičáky, kteří podle něj neustále kritizují Ameriku, ale na tyhle země si čas nenajdou. Není ale logické, že v první řadě kritizujeme právě zemi, ve které žijeme? Cohen má ovšem pravdu v tom, že už jen ti, že špína může vyjít najevo a že proti ní lidé protestují, je důkazem nějaké míry svobody.

Cohenovy příspěvky k různým aspektům svobody slova, na které často zapomínáme, jsou podnětné. Stoprocentně souznít s ním ale bude asi jen málokdo.

Cohen sice cení whistleblowery a aktivisty bojující za svobodu slova, jenže s jednou výjimkou. Tou jsou whistlebloweři odhalující podvody a lži týkající se americké války proti teroru a rozšiřování demokracie (tato slova používá neironicky) na Blízký východ. Říká sice, že by se o tom psát mělo, projekty typu WikiLeaks prý ale demokracii nahlodávají, protože nahrávají Rusku. Cohen jako by se stále nedokázal zbavit černobílé studenoválečné mentality, kdy je každá kritika Ameriky hned proruská.

I přes některé radikální výpady všemi směry Cohen obhajuje – aniž to vysloví nahlas – jakýsi „proestablishmentismus“, který nám zbyde jako jediný „rozumný“, když škrtneme všechny nepřijatelné politické směry. Minimálně v zahraniční politice jsou to George Bush, Tony Blair či Hillary Clintonová. Rozšiřování „liberálních hodnot“ pomocí vojenských intervencí od doby napsání knihy přestala věřit velká část (nejen) americké levice i pravice.

Cohen chce sice kritizovat nefungující struktury britského soudnictví, ale velmi mu vadí útoky na politické pořádky zajeté od devadesátých let. Je to pohled na svět, který ve své době tvořil dominantní politický proud a v Česku se s ním stále identifikuje mnoho intelektuálů a novinářů. V kontextu politického vývoje posledních let ovšem působí už poněkud obstarožně.

Ohodnoťte článek

-
2
+

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze
Karolína Kašparová

Karolína Kašparová

Studuje moderní britskou a americkou literaturu na University College London. S novinařinou začala v roce 2016 v redakci The Student Times, které pak rok vedla jako šéfredaktorka. Snaží se vystupovat ze... Více

Související témata

cenzurademokracieislámkulturní válkysvoboda slova

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo