Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Interhelpo: Česká utopie v dalekém Kyrgyzstánu

Petr Vidomus | 3. 11. 2020 | Vstoupit do diskuze – 3 komentáře

„Zdálo se, že vlak zastavil uprostřed ničeho. Nebyla tam ani staniční budova, jen několik nízkých chatrčí a okolo nich holá step. Později jsem často slýchal opakovat čísi sklíčený komentář: Tak tady jsme na konci světa,“ říká v pamětech Alexander Dubček, člen komuny Interhelpo, kterou v sovětské Kirgizii vybudovali českoslovenští komunisté ve 20. letech.

Interhelpo: Česká utopie v dalekém Kyrgyzstánu

Zdroj: archiv J. Marka. Léto 1952, v kyrgyzské stepi vyrůstá nová osada

Ve středoasijské Kyrgyzské republice dodnes žijí zhruba tři stovky lidí, hlásících se k českým kořenům. I to je výsledek utopického experimentu Interhelpo, vystěhovaleckého projektu, v jehož rámci do někdejší sovětské autonomní oblasti ve 20. letech přijela budovat komunismus zhruba tisícovka dělníků a drobných řemeslníků z Československa. Většinou zapálených komunistů, dílem dobrodruhů, ale i těch, kteří zkrátka neměli co ztratit a od státu dělníků a rolníků čekali lepší zítřky.  

Zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu Jaromír Marek se vystěhovalcům do Kirgizie věnuje už delší dobu. O existenci českých komun v SSSR se dozvěděl v roce 2006 ze zápisků pamětnice Pavlíny Staňkové, která strávila půl roku v tzv. Slovácké komuně ve Stalingradské oblasti. Marka téma chytlo, natočil o něm několik reportáží a ve spolupráci s ČT také dokumentární film Interhelpo ‒ Historie jedné iluze. U dokumentu nezůstalo, publicista na základě dalšího studia a rozhovorů s pamětníky v roce 2013 obhájil rigorózní práci (Katedra historie FF UP v Olomouci) a z toho rukopisu ponejvíce čerpá i nová kniha nakladatelství Host.

J. Marek: InterhelpoZdroj: Host

Jaromír Marek: Interhelpo ‒ Tragický příběh československých osadníků v Sovětském svazu. Vydalo nakladatelství Host v září 2020. 327 stran, 349 Kč.

Cesty tam, kde zítra již znamená včera

Komuna Interhelpo zdaleka nebyla jediný případ řízené imigrace do Sovětského svazu 20. let. Ani u nás, ani v mezinárodním kontextu. Ačkoli to Marek výrazněji nezmiňuje, šlo o součást obecnější, velmi propracované sovětské veřejné diplomacie, která měla vícero rovin a dvě hlavní fáze.

Pod tlakem hladomoru (1921) Lenin spustil Novou ekonomickou politiku (NEP), která přechodně umožnila drobné podnikání, a požádal o pomoc světový proletariát, prostřednictvím organizace Mezinárodní dělnická pomoc. Šlo nejprve o sbírky peněz, potravin a strojních zařízení mezi západními dělníky, posléze ale sovětský režim začal podporovat i jejich přímé zapojení do budování SSSR. Nejvíce přihlášek tehdy přišlo z Německa a ze Spojených států (už dobře zmapovanou kapitolou byla emigrace Afroameričanů, kteří si od nového režimu slibovali především rasovou rovnost). Právě do této fáze spadají i české vystěhovalecké komuny, jako Pragomašina, Kladenská komuna, Reflektor nebo zdaleka nejpočetnější Interhelpo.

Soudruh Lenin kouká na InterhelpoArchiv J. Marka

Jedna z mnoha oslav pod dohledem Lenina

Další fázi zahraniční agitace spustil Stalin po Černém pátku (1929); do průmyslu a do kolchozů se mu tehdy podařilo nalákat mimo jiné víc než deset tisíc Američanů a Kanaďanů. Tuto epizodu skvěle ztvárnil finský film Nekonečná cesta (2017).

Vedle toho Sovětský svaz budoval svůj obraz nepřímo, prostřednictvím Všesvazové společnosti pro kulturní vztahy se zahraničím (VOKS), která do země lákala na „poznávací cesty“ západní intelektuály nebo turisty (přes agenturu Inturist). Dopad této kulturní diplomacie na české spisovatele nedávno obsáhle zmapovala Kateřina Šimová v antologii Cesty do utopie (2017) a rozhodně nešlo jen o Fučíkovy zápisky V zemi, kde zítra již znamená včera.

Čtení
Zdroj: Shutterstock

Další čtení: Turistou v rajchu

Kniha Julie Boydové začíná sugestivní scénou (jak se později ukáže, pravdivou): „Představte si, že je léto roku 1937 a vy jste na svatební cestě v Německu (...). Zničehonic k vám přistoupí žena, která vypadá jako Židovka (…) prosí vás, abyste vzali její dceru do Anglie.“ Co uděláte, ptá se autorka? Není těžké si představit, že s touto otázkou se můžeme setkat na dovolené leckde ve světě i dnes. Tak co uděláte?

Julia Boydová: Cestovatelé ve třetí říši

Čtěte recenzi na Finmagu

Jaromír Marek věnuje dost prostoru mechanismům, jimiž komunističtí agitátoři v ČSR lákali dělníky do sovětských komun. Byl to vcelku exkluzivní klub, když uvážíme, že zájemci museli být členy KSČ a současně složit vklad 5 tisíc korun plus cestovní výlohy: v podstatě to znamenalo rozprodat všechen svůj majetek. Ústřední roli Marek přisuzuje českému dobrodruhovi a utopickému komunistovi Rudolfu Marečkovi. Do Ruska se sice dostal už před první světovou válkou, ale jako cizinec z nepřátelského tábora končí ve vyhnanství ve Střední Asii. Po Říjnové revoluci se staví do čela místní bolševické buňky a v dnešním Kyrgyzstánu zakládá několik komun. Jako úspěšný kádr brzy získává zadání k verbování československých adeptů pro vystěhování. Často se tak děje skrytě pod pláštíkem cestopisných přednášek, protože propagace vystěhovalectví i komunismu byly pod drobnohledem prvorepublikové policie.

Opravdu jen oběti?

Velkou roli ve vyprávění Marek připisuje právě „nezodpovědným“ agitátorům, kteří českým dělníkům vykreslili Kirgizii v růžových barvách, jako zemi plnou granátových jablek a vinic. Když po měsíci cesty dorazili v dubnu 1925 na místo, čekala je jen nehostinná step: „Na cestu zpět už neměli peníze. Stali se zajatci vlastního neuváženého rozhodnutí. Obětí nezodpovědné propagandy,“ píše autor. Příběh Interhelpa jistě bez zdůraznění obětí, zhoubných nemocí a později stalinských čistek vyprávět nelze. Zároveň mám dojem, že autor družstevníky poněkud redukuje buď na fanatické dobrodruhy, nebo právě na duchem prosté dělníky, „svedené“ komunistickou propagandou. Aktérům příběhu tak nejen upírá jejich schopnost se samostatně rozhodovat, ale hlavně jej moc nezajímá sociální podhoubí celého projektu: z jakého prostředí dělníci pocházeli, jaké měli kariérní vyhlídky na jižní Moravě nebo Slovensku 20. let či jak se lišili od svých obdobně situovaných sousedů, kteří směřovali opačným směrem, tedy za prací za oceán? Zkrátka těm 1078 vystěhovalcům muselo být něco společného, autora to ale moc nezajímá.  

Tento sociální aspekt mohutně zdůrazňovaly publikace o Interhelpu za minulého režimu (které občas opatrně cituje i autor), myslím ale, že k pochopení projektu nepřispívá, pokud se tyto faktory takřka zcela zamlčí... stačily by k tomu i současné studie o situaci průmyslového dělnictva mezi válkami (třeba vynikající Lidé periferie Stanislava Holubce).

Jinak ale Markově knize nelze upřít plasticitu a poutavé podání příběhu. Dovedně střídá hlavní linku spíše odbornějšího výkladu (s četnými odkazy na české i kyrgyzské archivy) s ryze reportážními vsuvkami ze současného Biškeku.

Nejtlustší Finmag

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

3d král

„Hlavně doufám, že se při každé následující pandemii nebude znovu řešit, jestli Průša tiskne štíty,“ říká podnikatel, jehož 3D tiskárny zná celý svět. A tak jsme se radši ptali, jestli se budou tisknout domy a k čemu je 3D tisk cukrářům. Jenže… Tiskne už Josef Průša štíty?

Vyhnala nás karanténa

Téma: outdoor. Analyzujeme čísla z tuzemské turistiky, probíráme novodobé vychytávky od hodinek po jídlo, co se vaří bez ohýnku, a mrknem na historii vychytávek, které už nám přijdou všední. Kde bychom byli bez přehazovačky? Pod kopcem!

A další

Jakub Jetmar ochutnává v prostějovském pivovaru Axiom.Monika Veselíková slyší krávu růst. Je to japonské plemeno wagjú z farmy v Dolní Sloupnici. Gabriel Pleska se léčí kameny. Martin Vlnas jede Tour de France. Vojta Dobeš popisuje, jak kartou dokoupíte koně pod kapotu auta, ve kterém právě sedíte.


Kromě hlavního příběhu komuny Interhelpo jsou obsahuje kniha doplňkové kapitoly, které by zde sice být nemusely, ale vhodně ilustrují celkový obraz. Zaujme například kapitola o „jiných“ vystěhovaleckých skupinách, které do SSSR neodjížděly primárně z ideologických důvodů, ale za vidinou slibného výdělku (horníci z Kladenska a Ostravska). Zásadní je i pasáž vysvětlující význam esperanta pro dělnické a radikálně levicové kruhy ‒ umělý jazyk měl být odrazem utopie beztřídní společnosti a mezinárodní solidarity a v reformované podobě (tzv. jazyk ido) byl zprvu propagován i komunisty.

Komunističtí misionáři

Po prvotním šoku z příjezdu do stepi poblíž dnešního Biškeku se museli osadníci hlavně rychle adaptovat na drsné klimatické podmínky a začít stavět. V prvních měsících bydleli v železničních vagonech a rozpadlých stájích, vyrovnávali se s hladem, s nástrahami přírody, především s hady, divokou zvěří a s malárií.

Spíš než střety s nedávno nastoleným komunistickým režimem zažívali Interhelpovci kulturní šok. Ssetkávali se s exotickými zvířaty a pokrmy, odlišnými vzorci chování místních kočovníků či s jejich odlišným vztahem k ženám. Občas zde ve vyprávění pamětníků vysvítá na povrch jakoby samozřejmá civilizační nadřazenost nad místním domorodým obyvatelstvem. Osadníci nechápali, že se Kyrgyzové bojí automobilů nebo že jim vadí hluk v dílnách:

„Nové stroje je děsily a nemohli si na ně zvyknout. Často od nás utíkali. Když jsme docílili, aby zůstali v dílně alespoň čtyři hodiny, byl to úspěch,“ vzpomíná jeden z pamětníků. I když je to tady zmíněno spíše okrajově, kolonizace místního kočovného obyvatelstva byla vedle industrializace jedním ze souběžných politických úkolů družstva. Někdejší pastevci se usazovali, přicházeli o svůj životní styl i víru (tedy islám). I když tento kolonizační aspekt Interhelpa je naznačen, bylo by skvělé jej rozvinout třeba v některém navazujícím textu.

Stále dosti málo se ví, že v Interhelpu pobýval také malý Alexander Dubček s rodiči (1925‒1933). Marek tuto epizodu detailně osvětluje na základě Dubčekových pamětí i vzpomínek jeho syna Petera. Podle Dubčekova pozdějšího tajemníka se tato raná Dubčekova zkušenost později otiskla i v jeho politických postojích ‒ právě tady se výrazněji setkal s bídou, stalinskými čistkami či opakovaným přepisováním dějin.

Dubčekovci v InterhelpuArchiv J. Marka

Dubčekovi v Interhelpu bydleli v levé části dvojdomku na snímku

Občané druhé kategorie

Interhelpo bylo přes všechny obtíže ve své misi úspěšné. Prakticky bez prostředků se mu podařilo vybudovat textilní závod, nábytkářskou dílnu, čtvrť rodinných domků, slévárnu, potravinářské závody a další. Relativní autonomie těchto podniků na sovětském centrálně řízeném systému byla umožněna jejich statusem (družstvo, v němž měli podíly členové) a také tím, že šlo stále o relativně svobodné občany s československým pasem. To se začalo měnit ve 30. letech: družstvo bylo nařízením vlády nejprve rozděleno na dílčí celky a postupně znárodněno, až v roce 1943 zaniklo zcela. Zásadní byla i nucená rusifikace, změna národnostní skladby družstva a čistky mezi cizinci. Hřebíčkem do rakve projektu byl zákon o občanství (1938), podle kterého se zahraniční pracovníci museli ze země buď odstěhovat, nebo přijmout sovětské občanství. Do ČSR se v této době vrátila asi třetina českých členů družstva.  Ti, co v nově zřízeném státním podniku zůstali, byli jednoznačně občané druhé kategorie, byť by byli sebeaktivnějšími bolševiky. Nedůvěra vůči ne-ruskému obyvatelstvu během 2. světové války jen zesílila, někteří Češi byli popraveni, řada jiných ‒ i když chtěli bránit novou vlast ‒ skončila v pracovních táborech pro „nepřizpůsobivé“.

Jaromír Marek se snaží zmapovat osudy nejen těchto obětí represí, ale i těch, kteří se dříve či později vrátili do Československa. Mrazivá je zmínka o navrátilci Bohuslavu Huňovi, kterému se podařilo vrátit až roku 1966. O dva roky později se ovšem v moravském Holešově postavil na stranu okupantů: „Pro Zprávy [tisk sovětské okupační moci ‒ pozn. autora] si prý chodil poctivě každý den a výtisk půjčoval kolegům v práci, za což si vysloužil nařčení z kolaborace.“ Podobně jako v jiných podobných sociálních experimentech se nabízí otázka, kde se vlastně navrátilci cítili doma. Jejich vykořenění muselo být v některých případech značné (Huňa mluvil lépe rusky než česky), i když se to snažili možná v některých případech dohnat ideologickou oddaností.

Čtenář
Zdroj: Shutterstock

Další čtení: Černí Češi

V roce 1985 ČSSR přijala v rámci internacionální pomoci 56 namibijských dětí. „Černí Češi“ dodnes slaví české svátky a nedají dopustit na české jídlo, doma ale nejsou nikde. I to je výsledek sociálního experimentu, který se odehrál na zámku v severomoravských Bartošovicích.

Kateřína Mildnerová: Černí sokoli

Čtěte recenzi na Finmagu

 

Připomeňme, že Markova kniha je první větší knižní reflexí fenoménu Interhelpo po roce 1989. V porevolučním anti-komunistickém étosu by patrně podobná kniha nepadla na úrodnou půdu, protože příběh českých družstevníků v Kirgizii není černobílý, byť černobíle jistě vyprávět lze. Přes výše uvedené výtky (vylíčení družstevníků hlavně jako obětí propagandy) oceňuji, že autor se snažil vyhnout jednoznačným odsudkům a vcelku plasticky vylíčil všednodennost zapomenutého českého družstva.

Pro historika je jistě zajímavé porovnávat Markovu knihu s ideologicky zatíženými reflexemi z dob minulého režimu. Interhelpo se hlavně v 60. a 70. letech stalo dokladem údajného „proletářského internacionalismu“ a jako takové bylo velmi důkladně studováno soudruhy z Ústavu marxismu-leninismu ÚV KSČ. Výsledkem je třeba publikace k 50. výročí Interhelpa (1975), v níž jsem se s údivem dočetl, že „pracovníci Ústavu“ s interhelpovci tehdy pořídili a přepsali na 60 rozhovorů ‒ najít je (snad v Národním archivu?) by byl doslova Svatý grál historika se zájmem o meziválečnou radikální levici a možná by šlo i o relevantní pramen pro nějakou odbornější (tak říkajíc orálně-historickou) práci. To už je ale kapitola sama pro sebe.

Na rozdíl od sousedního Kazachstánu, odkud k nám v 90. letech přesídlila za výrazné pomoci českého státu zhruba tisícovka etnických Čechů (přišli sem ještě za carského Ruska, tedy z jiných pohnutek), o osud krajanů v Kirgizii se dosud nikdo příliš nezajímal. Pravděpodobně ne z toho důvodu, že šlo o potomky „rudých“ Čechů, jak tvrdí třeba vnučka Rudolfa Marečka, ale spíš proto, že Česko časem upustilo od strategie kolektivního přesídlování (jako v případě Ukrajiny a Kazachstánu) a dává přednost individuálním žadatelům. Kyrgyzští Češi si mohou dnes zažádat o pasy zahraničních Čechů a do někdejší domoviny se dostat bez víz, překážky jsou ale spíše ekonomického rázu (průměrný plat v zemi je cca tři tisíc korun). Potomky interhelpovců v Kyrgyzstánu také značně limituje neznalost jazyka (česky neumí už prakticky nikdo).

Ačkoli Markova kniha k jejich větší podpoře asi nepovede a mezi kyrgyzskými Čechy také vzbudí kontroverze, do velké míry přispěje k poopravení mýtu, který o Interhelpu budoval minulý režim a vůbec k pochopení této zapomenuté historické epizody.

Petr  Vidomus

Petr Vidomus

Dramaturg Českého rozhlasu a sociolog se specializací na moderní sociální hnutí. Zajímá se o klimatickou politiku, konzervativní hnutí a politické souvislosti jazzu 50. let. Potěšíte ho vinylem a dobrým vínem.  Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 3 komentáře v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Zdeněk Suchý | 3. 11. 2020 06:51

I to je výsledek utopického experimentu Interhelpo, vystěhovaleckého projektu, v jehož rámci do někdejší sovětské autonomní oblasti ve 20. letech přijela budovat komunismus zhruba tisícovka dělníků a drobných řemeslníků z Československa. Většinou zapálených komunistů....

Škoda, že tam tenkrát neodjeli všichni komunisti a ne jen tisícovka ....

+11
+
-