Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Černí sokoli: příběh neslavného sociálního experimentu s africkými dětmi

Petr  Vidomus
Petr Vidomus
26. 9. 2020
 47 739

„Cítím se být Čech ‒ černý Čech. Cítím se něco jako dva v jednom. Moje tělo je africké, ale moje srdce je české.“ V roce 1985 ČSSR přijala v rámci internacionální pomoci 56 namibijských dětí. „Černí Češi“ dodnes slaví české svátky a nedají dopustit na české jídlo, doma ale nejsou nikde. I to je výsledek sociálního experimentu, který se odehrál na zámku v severomoravských Bartošovicích.

Černí sokoli: příběh neslavného sociálního experimentu s africkými dětmi
Zdroj: Černí sokoli na nádvoří zámku v Bartošovicích, 1987. Z archivu pamětníků OÚ Bartošovice, Zdroj: NLN

O „namibijských Češích“ se začalo výrazněji mluvit výrazněji loni, kdy antropoložka Kateřina Mildnerová poskytla médiím několik rozhovorů. Bohužel většina těchto reflexí plula po povrchu a setrvávala u kuriozit toho druhu, že černoši ve vzdálené Namibii vzpomínají na hořčici, guláš a zdobení vánočního stromečku. Naštěstí v nové knize jde Mildnerová hlouběji pod povrch fenoménu, který je hlavně neuvěřitelným dokladem zneužití moci.

Černí sokoliNakladatelství Lidové noviny

Kateřina Mildnerová (s přispěním Tomáše Machalíka a Martiny Jakubcové): Černí sokoli ‒ Pohnuté osudy namibijských dětí vychovaných v Československu. Vydalo Nakladatelství Lidové noviny v srpnu 2020. 382 stran, 399 Kč.

Kateřina Mildnerová je afrikanistka a antropoložka, působí na Katedře sociologie, andragogiky a antropologie FF UP v Olomouci. Zabývá se hlavně studiem africké religiozity ‒ magií a čarodějnictvím ‒ nebo pojetím domova u migrantů. Absolvovala několik výzkumných pobytů v Zambii, Beninu a Namibii. O Namibijcích, kteří se považují za Čechy, se dozvěděla v roce 2000 při studiích v Plzni: právě tam se seznámila se studentkami z Namibie, které mluvily česky a k „češství“ se hrdě hlásily. Kniha Černí sokoli je výsledkem jejího tříletého pátrání v archivech i rozhovorů s pamětníky.

Pomoc z tábora míru

V roce 1983 se předseda Lidové organizace Jihozápadní Afriky (SWAPO) obrátil prostřednictvím konzulátu v Berlíně na československou vládu s žádostí o poskytnutí útočiště pro namibijské děti žijící v uprchlických táborech v Angole. Nebylo to nic až tak překvapivého, hnutí se s podobnou prosbou už dřív obrátilo na ideologicky spřízněné režimy na Kubě a ve východním Německu. O dva roky později se ve vsi Bartošovice na Novojičínsku ocitlo 56 namibijských dětí ‒ zčásti sirotků nepochybně sužovaných válečnými traumaty, dílem však ‒ jak se ukázalo až později ‒ i potomků prominentních představitelů namibijského osvobozeneckého hnutí. O jejich výchovu se měl starat kolektiv vesměs českých učitelů v penzi a také sbor šesti vychovatelů z Namibie.

Jihozápadní Afrika a internacionální pomoc

Namibie a okolíZdroj: Shutterstock

V letech 1884–1915 byla Namibie pod názvem Německá jihozápadní Afrika německou kolonií. Pak území obsadili Jihoafričané. Podle smlouvy z Versailles měli zemi spravovat, dokud nebude s to vládnout si sama, na jakékoli přípravě k osamostatnění ovšem Jihoafričané neparticipovali a nastolili v nyní Jihozápadní Africe přísný apartheid. 

Od konce padesátých let se „Jihozápadoafričané“ začínali organizovat a usilovat o nezávislost. V roce 1966 pak vypukla jihoafrická pohraniční válka mezi ozbrojeným křídlem Lidové organizace Jihozápadní Afriky (SWAPO) a jihoafrickou armádou. Odehrávala se nejen v pozdější Namibii, ale také v Angole a Zambii, trvala do roku 1990, kdy byla vyhlášena samostatnost Namibie. Konflikt souvisel a prolínal se s občanskou válkou v Angole (1975–2002).

Namibijci byli podporováni mimo jiné Sovětským svazem a Čínou, želízko v ohni měl východní blok také v sousední Angole a Zambii, Československo v té době provádělo výcvik vojáků těchto zemí (na Vojenské akademii Antonína Zápotockého i přímo v Africe), přijímalo studenty na Universitu 17. listopadu a samozřejmě také dodávalo zbraně.  

Autorka vykresluje příběh dětí, které se měly stát elitou namibijského národně osvobozeneckého boje, po návratu do samostatné Namibie však trpí hlavně vykořeněností ‒ „černí Češi“ se necítí doma ani tady, ani tam a jen obtížně se vyrovnávají se svou rozkročeností mezi dvěma těžko kompatibilními kulturami.

Vybudování internátu pro namibijské děti v ČSSR se opíralo o ideologii proletářského internacionalismu. Šlo o přesvědčení, že země v pokročilejší fázi socialismu mají podporovat hnutí globálního Jihu bojující proti kolonialismu a rasismu. Zaštítění internacionální pomocí mnohdy zastíralo ryze pragmatické politické a ekonomické zájmy na bojišti studené války. Situace v Angole byla v 70. letech navíc natolik nepřehledná, že komunistické Československo si raději ponechávalo zadní vrátka a v regionu podporovalo vícero hnutí a skupin. Převzetí odpovědnosti za výchovu „potomků“ hnutí SWAPO je třeba vnímat jako dílčí kapitolu prosazování vlivu v závěrečné fázi studené války ‒ které probíhalo i jinými prostředky, jako výcvikem vojáků a dodáváním expertů, dodávkami techniky, humanitární pomocí apod. (jak popsal obšírně třeba historik Petr Zídek).

Poskytnutí zázemí pro namibijské děti ze spřízněného marxistického hnutí mělo velký symbolický význam. V první fázi přesto nebyl tento akt internacionální solidarity příliš propagandisticky využíván, ale naopak tajen, a děti u nás žily v relativní izolaci od vnějšího prostředí. Podle dohody s KSČ měli být z dětí vychováni poslušní vojáci, ctící komunistické hodnoty a věrní namibijskému režimu. Mildnerová upozorňuje, že komunistická ideologie byla jediným pojítkem jinak striktně oddělené dvounárodní výchovy v bartošovickém internátu. Oddělení bylo dáno jak nositeli (čeští a namibijští vychovatelé), jednak náplní ‒ zdůrazňováním českých tradic a sounáležitosti s českým národem a na druhé straně vštěpováním patriotismu a oddanosti SWAPO. Děti se ocitly v schizofrenním soukolí, z nějž unikaly do vlastního imaginárního světa, kde spolu komunikovaly zkomolenou řečí, kombinující domorodý jazyk ošivambo s češtinou.

Všichni nám tleskali

Namibijské děti plnily na režimních akcích ceněnou roli „exotických druhých“. Vystupovaly s folklórními soubory, chodily do prvomájových průvodů, recitovaly na oslavách MDŽ, do internátu v Bartošovicích jezdily stranické delegace. Byly zkrátka v centru pozornosti, což je v ostrém protikladu s jejich pozdějšími zkušenostmi ve vlastní zemi, nebo s návraty do porevolučního Česka. Není divu, že na tuto dobu vzpomínají s nostalgií a často si ji idealizují: „Jó to byly časy... zpívali jsme tříhlas české písničky a všichni nám tleskali, někteří lidi i plakali. Pak nás objímali a dávali nám dárky, to se nám líbilo. Připadali jsme si speciální,“ říká po letech jedna z dívek.

Valášek a NamibiječekZdroj: NLN

Vystoupení SWAPO pionýrů s folklorním souborem Valášek v Kinském paláci při oslavách Mezinárodního dne dětí 1988. Z archivu I. Žárské

Přes počáteční utajení programu a nespornou izolaci v internátě děti časem navazovaly kontakty s místním obyvatelstvem. Velkou roli sehrálo příležitostné začleňování dětí do českých hostitelských rodin, kde trávily volný čas o prázdninách nebo o víkendech. Do svých rodin si je „půjčovaly“ také české vychovatelky, které k nim emočně přilnuly. To mělo pozitivní roli při rozvíjení citových vztahů a osvojování českého jazyka. Zároveň se ale ukázalo, že namibijští vychovatelé přílišnou integraci do českého prostředí vnímali jako hrozbu ‒ obávali se „odnárodnění“ dětí, jejich odcizení namibijským kořenům – i když ty paradoxně mnohé z nich vůbec neznaly, narodily se v uprchlických táborech v Angole.

I přes přítomnost namibijských vychovatelů byly děti dvanáct hodin denně pod silným vlivem české výchovy, což se časem promítlo i do jejich vnímání sebe sama. „Celé dny jsme trávili s českými vychovateli, učiteli, místními lidmi a časem jsme už úplně zapomněli, že jsme černí. Už jsme neviděli barvu, ale cítili jsme se stejní jako Češi,“ říká jeden z respondentů dnes.

Podobně jako jejich čeští protějšci v dětských domovech zde namibijské děti poprvé zažívaly pocity bezpečí, něhy, prvních objetí, což je třeba vnímat v kontextu: část z nich skutečně byli sirotci, kteří přicházeli z válkou rozvrácené země a rané dětství prožívali v uprchlických táborech.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.


Šikana denním chlebem

Přesto nelze opomenout, že internát v Bartošovicích i později navazující zařízení v Prachaticích byly nesporně „totálními institucemi“, ve smyslu, jak tento pojem popularizoval v sociologii Erving Goffman. Individualita jednotlivců je potlačena (už jenom oblečením, i zde byly děti převlečeny po příjezdu do jednotných úborů „aby si nezáviděly“), jejich život za zdmi ústavu je podroben neustálému dohledu, program má neměnný časový plán („Teď je čas na snídani, teď je čas na oběd, teď je čas jít do školy, teď je čas na hraní, na malování. My jsme neměli žádnou svobodu!“), v kolektivní výchově absentuje jakékoli soukromí, nezbytný je propracovaný systém odměn a trestů atd. Mimochodem, příběh namibijských dětí připomíná případy romských dětí v 50. letech, které zmapoval dokument Zatajené dopisy: také zde byl projekt internátu veden původně vznešenými ideály převýchovy, ovšem za cenu silného omezení individuálních svobod dětí a jejich vytržení z rodinného prostředí.

Autorka tento systém (typický „obsesí po dodržování jasného, pevného, až kvazimilitárního řádu“) výrazně spojuje s komunistickým režimem, což není úplně přesné, protože totální instituce v Goffmanově smyslu jsou běžné i v jakémkoli demokratickém systému (nápravná zařízení, dětské domovy, nemocnice, léčebny apod.).

Zájem instituce na totálním podrobení „chovanců“ s sebou přináší zásadní otázku zneužití moci. Jak vyplývá z vyprávění dětí (dnes čtyřicátníků), jejich denním chlebem totiž byla také šikana, tělesné tresty a sexuální zneužívání:

„Když naše tety (české vychovatelky) odešly domů, ty černé nás mlátily. Vždycky jsme museli dát hlavu pod postel, sundat si kalhoty. Sedly si na nás a mlátily nás dřevěným ramínkem hlava nehlava.“

„V noci si mě vždycky X zavolala k sobě do pokoje a řekla mi, ať si k ní lehnu do postele. Osahávala mě, líbala mě na rty a zneužila mě. Byla jsem malá holčička (pláč).“

„Byla jsem svědkem, jak jedna z namibijských vychovatelek seřezala jednoho chlapce, protože se počurával. On měl pak chudák tři dny jelita.“

To jsou jen některé příklady zneužívání mocenské převahy, které si vychovatelky ‒ údajně jen ty namibijské ‒ zjevně užívaly. Zde je však jedno úskalí knihy. Sama autorka se řečnicky ptá: „Z výpovědí respondentů nejenže běhá mráz po zádech, ale zároveň se vnucuje otázka, jak to, že nešlo šikaně a sexuálnímu zneužívání dětí zabránit?“ Bohužel Mildnerová na tuto otázku odpovídá nedostatečně, evidentnímu zneužívání moci se věnuje okrajově na osmi stranách a není schopna je uspokojivě interpretovat ‒ pouze „nahazuje“ hypotézy, že roli sehrála frustrace a strach namibijských vychovatelek, jejich nedostatečná integrace nebo jejich psychologická traumata z války. Je nepochopitelné, že této otázce autorka věnuje mnohem menší prostor než kupříkladu výčtu všech zájmových kroužků a detailnímu popisu učebních osnov.

Analýza pokulhává

Protože písemných dokladů o této šikaně je málo, mohla se Mildnerová spoléhat jen na výpovědi svědků. Kromě nedostatečné analýzy mechanismů zneužívání se domnívám, že ve svém vyprávění antropoložka příliš přebírá „narativ bezmoci“ českých vychovatelek: zdůrazňuje, že na tělesné tresty si český personál stěžoval, ale není schopna popsat, jak tentýž personál mohl před některými věcmi přivírat oči, další vidět nechtěl a jak tuto svou nečinnost diskurzivně ospravedlňuje dnes (vysvětlení, že ke zneužívání docházelo v noci nebo v jiných částech budovy není dostatečné). Je zřejmé, že autorka slyšela pohnutých příběhů více, ale možná je ani nechce publikovat... třeba proto, že k českým vychovatelkám má kulturně blíž, navázala s nimi užší vztah a zveřejněním by získanou důvěru respondentů ztratila. Jsou to těžká etická dilemata, která však naneštěstí v knize moc nereflektuje.

Publikace popisuje systém výuky také v internátní škole v Prachaticích, kde byly děti po roce 1988, a v obdobném zařízení v Považské Bystrici, kde byla umístěna nová skupina dětí až na samém sklonku komunismu, v září 1989.

S pádem komunistického režimu a současně s osamostatněním Namibie (1989) namibijské děti pochopitelně nezmizely a autorce je třeba přičíst k dobru, že popisuje, jak tyto změny vnímaly samotné děti, vychovatelky i jak se se situací vyrovnával nově se transformující režim v Československu: řešil, jak nově financovat zařízení, které bylo v minulosti stranou protěžováno, resp. jak naložit s dětmi namibijského hnutí, které bylo předešlým režimem podporováno z ryze mocenských důvodů. Krom toho tu byla i řada emočních vazeb: děti byly sice integrovány „nařízením shora“, zejména na Slovensku si však s nimi některé rodiny vytvořily natolik silná pouta, že se jich nechtěly vzdát (jedna ze slovenských „matek“ proto svého namibijského chovance dokonce unesla do hor).

Legálně nebylo možné, aby namibijské děti, jakkoli integrované, zůstaly v Československu, jestliže si hnutí SWAPO po roce 1989 přálo jejich návrat. Po složitých jednáních se tedy vrátily do Namibie na podzim roku 1991.

Cizinci ve vlastní zemi

Brzy po příjezdu zažívaly děti silný kulturní šok. Ocitly se v prostředí se značně odlišnými kulturními i hygienickými návyky, nerozuměly jazyku svých rodičů, místní se jim vysmívali, příbuzní je za jejich jinakost všelijak trestali a ponižovali.

Čeština pro ně byla synonymem bezproblémového dětského světa, do nějž se uchylovaly v momentech krize: „Málem jsem umřela hlady. Brzy na to jsem onemocněla... Chtěla jsem utéct, ale neměla jsem kam, všude byla jen samá buš. Trpěla jsem (...). Knížky, které jsem si přinesla z Československa, jsem četla pořád dokola, abych nezapomněla svůj jazyk.“

Děti vychované v zahraničí (nejen v ČSSR, ale i v NDR) se z původně zamýšlené elity národa staly vyvrheli, cizinci ve vlastní zemi. Podle mínění místních byly rozmazlené, neuctívaly autoritu rodičů, neuměly jazyk a vůbec se chovaly „podivně“. Opovržení, šikana a opět i zneužívání, které v Namibii zažívaly, jim znemožnilo adaptaci na nové podmínky, a naopak je uvrhlo do neuvěřitelné deprivace a odcizení.

Někteří z „černých Čechů“ natolik toužili po návratu do Česka, že využili stipendijní podpory a po roce 1997 studovali na českých vysokých školách. V jejich očích to však bylo jiné Česko, než které znali z dětství: najednou se o ně nikdo nestaral, měli problémy s cizineckou policií, na ulicích se potýkali s xenofobií a sexismem. Ruku v ruce s těmito pozdějšími zkušenostmi si někteří z nich ‒ jako mnozí Češi ‒ minulý režim idealizují, protože v něm, jak tvrdí, podobné pocity vyloučení nezažívali:

„(Skinheadi) mě zmlátili tak, že jsem skončil v nemocnici. Za komunistů by se to nestalo, komunismus takový věci trestá. To si můžou dovolit jenom demokracie, protože demokracie, to je systém pro mafiány,“ řekl jeden z respondentů autorce.

S pocity odcizení se dnes snaží část z nich vyrovnat vzájemným sdružováním, ale také lobbingem za svá práva u namibijské vlády v tzv. hnutí exilových dětí. Byť se podle Mildnerové dnes ve srovnání s většinovou populací regionu nemají ekonomicky zle, se svými traumaty se vyrovnávají neustále. „Zůstávají outsidery balancujícími na hraně obou světů a přitom se cítí být jedineční a zvláštní,“ uzavírá.

Antropologický bestseller?

Kateřina Mildnerová na výzkumu namibijských Čechů pracovala více než tři roky. Je to silný a poutavý příběh, jehož vyprávění lze pojmout mnoha způsoby. Autorce bych hlavně vytknul, že se včas nerozhodla, komu svou publikaci vlastně adresuje. Má jít o poutavou reportáž na hranici beletrie, která zaujme pamětníky i řadu laiků? Tomu by odpovídal „hype“ před vydáním, občas příznakový jazyk, obálka knihy, nebo souběžně natáčený dokumentární film. Nebo má jít o odbornou antropologickou monografii? Tomu by zase nasvědčovaly údaje o grantové podpoře, bohatý poznámkový aparát, používání termínů jako enkulturace, kolektivní identita nebo sociokulturní adaptace.

Výsledkem je, že kniha stojí někde na půli cesty: v odborném antropologickém časopise by patrně neobstála (interpretace rozhovorů je nedostatečná, teoretické zázemí slabě rozpracované) a pro laika zas může jít občas o zdlouhavé a namáhavé čtení. Není pochyb o tom, že brilantně napsaná antropologická sonda se může stát bestsellerem, ale i z výše uvedených důvodů to patrně nebude tento případ.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
20
+

Sdílejte

Diskutujte (1)

Vstoupit do diskuze
Petr  Vidomus

Petr Vidomus

Dramaturg Českého rozhlasu a sociolog se specializací na moderní sociální hnutí. Zajímá se o klimatickou politiku, konzervativní hnutí a politické souvislosti jazzu 50. let. Potěšíte ho vinylem a dobrým... Více

Související témata

rasismus
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo