Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Kulturní válka v nás. Rozporuplná Hanebnost odhaluje, že uvnitř není nikdo čistý

Karolína Kašparová | 20. 8. 2020 | Vstoupit do diskuze – 11 komentářů

Román Disgrace (1999) Johna M. Coetzeeho odhaluje ty nejperverznější a nejtemnější myšlenky stárnoucího muže – ať už jde o sex, nebo rasismus. Svou otevřeností i kritikou společenských a ekonomických poměrů může oslovit čtenáře Michela Houellebecqa, Coetzeeův hrdina se však i přes některé odporné činy snaží do světa vracet důstojnost – grace.

Kulturní válka v nás. Rozporuplná Hanebnost odhaluje, že uvnitř není nikdo čistý

Zdroj: Shutterstock

„Nikdy ho neměla ráda. Považuje ho za něco jako dávnou kocovinu – čím dřív bude odklizený, tím lépe.“

Tak uvažuje o protagonistovi románu Disgrace Davidovi Luriem jeho kolegyně. Tedy aspoň on si myslí, že uvažuje. Lurie v očích univerzity, na které učí, spáchal hanebný čin, za který musí být potrestán – spal se studentkou a snažil se jí vylepšit známky. Děj knihy se odehrává v postapartheidové Jihoafrické republice a slovo disgrace (hanebnost, zneuctění) zkoumá v mnoha kontextech – převládající rasismus, vyrovnávání se s minulostí, konec skutečné univerzitní vzdělanosti, sexuální práce, sexuální násilí, ale i Coetzeemu blízké téma práv zvířat. Je až s podivem, kolik zajímavých úvah a zároveň dynamický děj se vejde do dvousetstránkové knihy.

Coetzee: Disgrace, 1. vyd.
Zdroj: Openlibrary.org

Obálka prvního vydání

John Maxwell Coetzee: Disgrace. Poprvé vydalo nakladatelství Viking v roce 1999. Existuje český překlad Moniky Voskové (Volvox Globator 2002), který se ale dočkal kritiky jak za nepřesnost, tak krácení; ukázky v článku jsou překladem jeho autorky.

Solitér na levici

Coetzee dostal pár let od vydání knihy Nobelovu cenu za literaturu, ve vlastní zemi se kvůli ní ale setkal s nepřátelstvím. Z relativně bezpečné pozice bílého muže vždy bojoval proti apartheidu, v románu Disgrace ale nepřímo kritizuje způsob, jakým se JAR vyrovnává s minulostí, především v podobě tzv. Komise pravdy a usmíření. Nevadí mu přerozdělení moci a majetku, ale to, jak režim trvá na tom, aby někdejší bílí utlačovatelé veřejně projevovali lítost – ti přitom velmi často ničeho nelitují a nutit je předstírat je pokrytecké.

Kniha, která dostala prestižní britskou Booker Prize, byla označena za rasistickou. Mimo jiné proto že v románu chybí perspektiva černošských postav, přičemž mnohé z nich jsou schematicky násilné. Byly to i tyto debaty, které Coetzeeho přiměly přestěhovat se do Austrálie. Většina dnešních literárních kritiků ale jeho dílo jako rasistické nevidí.

Coetzee, který si hlídá své soukromí a veřejně příliš nevystupuje, je známý bojem za svobodu slova už za apartheidu, ale i později, když kritizoval protiteroristické zákony přijímané v rámci „války proti teroru“. Od pravice, říká, viděl tolik krutosti, aby ho to od ní odradilo na celý život. Své hodnoty označuje za levicové, politicky je ale solitér, protože jazyk dnešní levice ho svým moralizováním odrazuje. Levice se podle něj přestala soustředit na vládu práva a posunula se k dramatu: k znovunastolení spravedlnosti je potřeba co nejdůtklivější herecký výstup viníka.

Označit Davida Lurieho za alter ego autora by bylo mylné už jen proto, že Lurie je na rozdíl od akademicky zcestovalého Coetzeeho podprůměrný provinční profesor – univerzitní linka navíc zabírá pouze zhruba první čtvrtinu knihy. Z Coetzeeho pozdějších esejů a rozhovorů přesto vyplývá, že Lurie, jehož očima ve třetí osobě v Disgrace vidíme svět, je hlásnou troubou Coetzeeho antitržních názorů na vysoké školství, ve kterých stojí velmi blízko Allanu Bloomovi a zároveň daleko od něj.

Další čtení: Allan Bloom, první bojovník

Čtenáři
Zdroj: Shutterstock

Bloom v Uzavírání americké mysli popisuje, jak se od šedesátých let začaly na amerických univerzitách šířit nebezpečné tendence relativismu a historismu – hledání univerzálních pravd vystřídala vize, podle které existují různé, stejně uznáníhodné soubory hodnot. Podle Blooma tato agresivně prosazovaná tendence všechno relativizovat oslabuje kritické myšlení a ničí svobodu slova, protože lidé se začali bát v něco skutečně věřit – ať už v křesťanského boha, nebo ve výjimečnost vlastního národa. Univerzita se v Bloomových očích stala rukojmím radikálních studentů…

Pionýr kulturních válek Allan Bloom a Uzavírání americké mysli

Vadí mu, že humanitní vědy a vášeň pro literaturu v podstatě mizí, protože všechno musí být „využitelné“ pro budoucí zaměstnání: „Učil na univerzitě moderní jazyky, když ale v rámci velké racionalizace tento ústav zavřeli, stal se profesorem komunikace.“ Na rozdíl od Blooma však nehledá viníka v levici: „Co se stalo s univerzitami, má podle mého názoru jen málo společného s vytvářením vyšších standardů, zato všechno společné s tím, že na ně byl uvalen byznysový model,“ říká sám Coetzee v rozhovoru s Jane Poynerovou z roku 2006. Následování trendů z Ameriky, kde univerzity ovládlo tržní prostředí, vidí Coetzee jako smrtící. Právě v tom Coetzee vidí příčinu úpadku univerzit. A z té pak plynou důsledky jako například lenost studentů. Bloomovi se tržní model v univerzitním prostředí také příčí, zvláště mu vadí přemíra studentů ekonomie, ale odmítá ho vidět jako příčinu úpadku – za ten jsou zodpovědné levicové ideály.

Falešná obvinění jako úspěšný artikl devadesátkové literatury

Davidu Luriemu zničí kariéru sex se studentkou. Ve skutečnosti se jedná o znásilnění, které si profesor odmítá pojmenovat pravým jménem a připustit – i když uznává, že to jeho studentka nechtěla. Lurie není potrestán zákonem, nýbrž univerzitou, která by ho možná nechala odejít s celkem čistým štítem, kdyby projevil lítost. To on ale odmítá, protože svého činu prostě nelituje, i když si uvědomuje, že své studentce ublížil. Máme tu tedy sexuálního predátora, jehož myšlenky musíme brát s velkou rezervou, má nicméně pravdu v tom, že univerzita je pokrytecká.

Čtení na zbytek léta

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

Téma čísla: Sex v roce 2020

Chceme to jako máma s tátou (tenkrát)? Statistiky tvrdí, že mladí dnes mají míň sexu. Možná ale jen za sex nepovažují všecko, co jejich rodiče (tenkrát). Analýza Vojtěcha Pišla.

Monika Veselíková se ptá, jak lockdowny poznamenaly reálný sexbyznys v českých ulicích i privátech.

Michal Kašpárek o apkách, které z vás udělají pornstar samostatně výdělečně činnou.

Matouš Hrdina popisuje přeměnu Tinderu z aplikace, kde se rande domlouvá, na platformu, kde se rande děje.

Jak filmy zteplaly. Kamil Fila a story hollywoodského comingoutu.


Disgrace si dělá legraci z feministek, které se bez zkoumání nuancí snaží zbavovat starší muže kariéry. Sex mezi profesory a studentkami se v literatuře objevoval – především v komické podobě – už dříve, jako politické téma ho do kulturních válek vnesla až 90. léta. Velmi slavná je třeba hra Oleanna (1992) od Davida Mameta, ve které si studentka obvinění vymyslí. Philip Roth zase v Lidské skvrně (The Human Stain, 2000, česky 2009) kritizuje puritánské feministky a upadlou univerzitu, která bez kontextu trestá věhlasného profesora za vztah s chudou univerzitní uklízečkou. Falešné obvinění, které vede ke konci kariéry profesora, se objevuje i v cenami ověnčeném románu Jonathana Franzena The Corrections (2001). Všechny tyto texty vyprávějí příběh pouze z pohledu profesorů a všem se dostalo vlídného přijetí ze strany literárních kritiků. Onen starší profesor „nevinně“ svádějící studentky, na kterého mají všichni lstivě políčeno, byla – a mnohdy stále je – postava, se kterou jsme se naučili sympatizovat nejvíc.

Coetzee má rozhodně pravdu, když poukazuje na nebezpečí, že si podobné (a samozřejmě trestné) činy budou univerzity řešit samy, přičemž jejich primární motivací je záchrana vlastní pověsti. V souvislosti s debatou o tom, jak sexuální obtěžování či násilí vlastně trestat, nelze zapomenout slova otce oné znásilněné dívky – zlý čin se nesmaže tím, že se člověk s (předstíranou) lítostí omluví a někdo mu odpustí, ale že se viník vydá na bolestivou cestu své vlastní proměny. To platí jak pro sexuální násilí, tak pro rasismus.

Kulturní války

Někteří lidé tvrdí, že politika opustila tradiční pravolevé dělení a přesunula se na pole celospolečenských debat o genderu, pojetí lidských práv či zbytečnosti humanitních věd. Jiní se obávají, že takzvané kulturní války jen zastírají skutečné problémy, například rostoucí ekonomické nerovnosti nebo rozpad sociálního státu. Další děsí ohrožení svobody slova, mizení tradičních společenských uspořádání a hodnotové vakuum.

Zastávám názor, že kulturní války jsou v zásadě nafouknuté téma, za kterým ovšem často stojí skutečný strach. Vzhledem k té nafouknutosti – byť se nejlítější bitva odehrává v USA – cloumají i naší politikou, ať už jde o stížnosti na mnohost genderů, nebo o přetahování se o ceduli All Lives Matter v Poslanecké sněmovně. Zajímá mě jejich původ, a budu proto psát o knihách, které do této oblasti vlétly výrazným způsobem a zanechaly v ní hlubokou stopu, v Česku ale nejsou příliš známé. Knihy, které by clickbaitové titulky označily za „problematické“ či „kontroverzní“.

Válka
Zdroj: Shutterstock

Tíha dějin na zádech jednotlivce

Profesora po vyhazovu z univerzity potká jiné trauma. Jeho dceru brutálně hromadně znásilní černošští zemědělci, za které se pak postaví jejich komunita – Lurie, který tehdy byl poblíž, tomu navíc nedokázal zabránit. Právě to bylo hlavním předmětem kritiky knihy. Příběhy, ve kterých černošští muži útočí na bílé ženy, často sloužily k ospravedlnění útlaku či dokonce zotročení černochů. To neznamená, že se v právním vakuu a divokých společenských změnách té doby takové případy skutečně neděly. Pointou knihy ovšem není poukázat na násilí černochů – sexuálního násilí se koneckonců dopouští i Lurie. Coetzee na tomto příběhu ukazuje, že i přes snahy o „smíření“ prostě mnozí bílí lidé stále jsou rasisté (a v případě JAR je děsí představa, že už nebudou mít výsadní postavení) nebo se jimi stávají velmi snadno. To je problém, který ale nezmizí tím, že si před Komisí pravdy a smíření padnou dřívější utlačovatel a utlačovaný v slzách kolem krku.

Coetzee na příkladu nenávistně nadávajícího Lurieho ukazuje, jak snadno se i ve vzdělaném člověku probudí rasistický sentiment, o kterém si myslel, že tam nikdy nebyl. Čtenáři se dělá špatně z toho, že v dané situaci je taková reakce vlastně pochopitelná, i když je Lurieho momentální rasová nenávist v obecné rovině morálně odsouzeníhodná. Z politického či společenského hlediska lze svět rozlišit na ty méně či více privilegované, na utlačovatele (či alespoň nečinně přihlížející) a utlačované, což rozhodně Coetzee nezpochybňuje. Ukazuje nám ale, jak se do těchto vztahů agresivně vkrádá i perspektiva osobní.

Nabízí se myšlenka, jestli to znásilnění není jakási odplata za apartheid – myšlenka, která se Luriemu hnusí, ale jeho dcera ji vezme za vlastní. Sama je farmářkou obhospodařující půdu, kterou její předci získali nespravedlivě a násilím. Její otec stojí před těžkým rozhodnutím – má se řídit svým názorem a odejít, nebo i přes výrazný nesouhlas volbu své dcery respektovat, aby jí mohl zůstat nablízku, obklopen ale černošskými farmáři, z nichž jí někteří ublížili? Coetzee v této pokřivené situaci nenabízí žádnou správnou možnost.

Lurie nakonec najde grace – důstojnost – v pohřbívání mrtvol psů, utrácených v místním útulku. Není to úkon, který by někomu pomáhal, za který by ho někdo ocenil nebo který by dával smysl ve světě, kde vše řídí zisk. Lurie ale v důstojném nakládání s mrtvými těly nalézá klid. Sám sebe vnímá jako psa, který se nedokázal adaptovat na nové podmínky, jež šly mimo jeho přirozenost.

Coetzeeho krátké, čisté věty se na první pohled zdají strohé, skrývá se však za nimi bohatství významů velmi jednoduchých slov. Přirovnání lidí ke psům se v různých ohledech mihne knihou ještě předtím, než na scénu vstoupí reálná zvířata. Coetzee si je vědom náboženského i politického nánosu, které mají slova jako „disgrace“, „smíření“ či „mocní“, a tím, že je vkládá do mnohdy banálních výroků postav řešících praktické záležitosti, ukazuje jak jejich různorodé významy, tak jejich zneužitelnost. Pokud nepoznáte časté odkazy na jiná umělecká díla, vůbec vás to nebude rušit, jelikož každá věta dává smysl i v primárním příběhu. Celá kniha je navíc poměrně netradičně napsaná v přítomném čase, což čtenáře vhazuje přímo do tísnivého dění.

Temnotu nesmíme skrývat, ale konfrontovat

Moje londýnská profesorka literatury, se kterou jsme Coetzeeho četli, říkala, že doopravdy ji zaujmou jen ty knihy, které nemají jasně vymezené dobro a zlo a které nás staví před morální volby a situace, v nichž si při každém řešení ušpiníme ruce. Přesně to dělá i Coetzee, jeho cílem ale není naznačit, že bychom na morálku či spravedlnost ve světě stíhaném systémovým rasismem, sexuálním násilím či násilím na zvířatech měli rezignovat. Pouze že heslovitá halekání a hlasité odsudky, které nikoho nic nestojí, ve skutečnosti nenapravují ani „hříšníky“, ani společnost jako celek.

Od vydání knihy se doba poněkud změnila a prostor teď naštěstí dostávají i perspektivy těch, kteří ještě před ne tak dávnou dobou na univerzity vůbec nesměli. Coetzee v této debatě figuruje dál, má dnes fanoušky jak mezi feministickými kritičkami, tak mezi těmi z postkoloniálních studií, kteří jeho dílo berou jako vážný příspěvek k debatám o rase i genderu. V dnešní době, kdy skutečné problémy a systémové nerovnosti překrucuje či zjednodušuje ukřičený a se vším hned hotový boj na sociálních sítích, by knihu jako Disgrace bylo mnohem těžší vydat a pak ji udržet na pultech.

Karolína Kašparová

Karolína Kašparová

Studuje moderní britskou a americkou literaturu na University College London. S novinařinou začala v roce 2016 v redakci The Student Times, které pak rok vedla jako šéfredaktorka. Snaží se vystupovat ze své názorové komfortní... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 11 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Martin Brezina | 20. 8. 2020 08:21

"Onen starší profesor „nevinně“ svádějící studentky, na kterého mají všichni lstivě políčeno..."
To je zajímavé, že o tomto modelu se píše neustále. Profesor, který svádí studentky. Dejme tomu. Jistě se to čas od času stane.

O studentkách, které svádějí profesory, se nepíše ovšem vůbec. Přitom, podle mé zkušenosti, je to mnohem častější případ. Motivem zde není profesorova neodolatelnost, ale snaha manipulovat a vyzískat pro sebe výhody, proto obvykle k ničemu fyzickému nedojde, protože dotyčný není pitomec. Ale to neznamená, že to není problém. Sexuální atraktivita je v současné sociologii legitimně považována za zdroj moci, a tedy i v tomto případě jde o pokus o využití mocenské nerovnováhy.

+15
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Gabriel Pleska | 20. 8. 2020 16:45

Gratulujeme k rozsáhlé znalosti poměrů v RSA a hlubokému příspěvku do debaty o knížce.

-12
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK