Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Nový klimatický režim. Jak se vrátit na zem a nově ji obývat

Petr Vidomus | 15. 8. 2020 | Vstoupit do diskuze – 2 komentáře

Ve svém novém „klimatickém“ manifestu se Bruno Latour vrací k metafoře Titaniku: „Vládnoucí třídy chápou, že ztroskotání je nevyhnutelné; zabírají si místa v záchranných člunech pro sebe; žádají orchestr, aby hrál ukolébavky dostatečně dlouho, aby mohly využít noční tmy a vytratily se předtím, než přílišný náklon lodi vyburcuje i ostatní třídy,“ píše.

Nový klimatický režim. Jak se vrátit na zem a nově ji obývat

Zdroj: Shutterstock

Podle francouzského filozofa vědy jsme ztratili kompas ‒ smysl pro orientaci ve světě, který byl „odjakživa“ veden ideou pokroku. Modernizační projekt nikdy nebyl zcela spravedlivý, ale na jeho celkovém rámci a směřování se shodla pravice i levice. Navíc v něm byla zakořeněná představa, že kosmetické vady modernizace lze zmírnit: nerovnosti obrousit, přírodu zkrotit a především obecné blaho zajistit plus minus všem. Pak se ale cosi zadrhlo: vládnoucí elita se ukrývá do bezčasí daňových rájů ‒ „mimo Zemi“, jak říká Latour ‒ a od 80. let zcela rezignovala na ideu, že by se zbytkem obyvatel planety měla cokoli společného. Příroda se mezitím bouří a ‒ bere si svou Zemi zpět.

Bruno Latour: Zpátky na zemZdroj: Neklid

Bruno Latour: Zpátky na zem. Jak se vyznat v politice Nového klimatického režimu. Z francouzského originálu Où atterrir? Comment s'orienter en politique přeložil Čestmír Pelikán. V roce 2020 vydalo Nakladatelství Neklid. 136 stran, 207 Kč.

Bruno Latour je přední představitel tzv. vědních studií (science studies). Je jedním z tvůrců teorie sítí-aktérů (actor-network theory, ANT), specifického sociologického studia toho, jak věci/společnosti/svět drží pohromadě. Tento konstruktivistický přístup mimo jiné zpochybňuje „přirozené“ rozdělení na přírodu a společnost, které mnohdy postuluje moderní sociologická teorie. Podle ANT jsme zakořeněni do sítě vztahů, v níže nelze lidské a ne-lidské jednoduše odlišit. Příroda i materiální objekty disponují kvalitami, přisuzovanými obvykle pouze lidem (rolová očekávání, odpovědnost za své jednání a podobně). V kontextu klimatické krize jde o neobyčejně plodný přístup, umožňující mimo jiné oprostit společenskou analýzu od pojetí přírody jako pasivního a bezbranného objektu. Naopak Země v Latourově pojetí je mocným aktérem, který se vůči dlouho trvající exploataci dokáže velmi účinně bránit.

Nový klimatický režim

Korporace v rukou hrstky vyvolených vytvářejí dojem, že tváří v tvář klimatické změně se vlastně není čeho bát: že to s tím oteplováním nebude tak horké, svůj životní standard si udržíme a kola modernizace se i přes těch pár zrnek písku v soukolí točí dál. Ačkoli toto organizované „zatemňování mysli“ či „produkce nejistot“ je už dnes velmi dobře popsáno (populárně třeba v knize a dokumentu Merchants of Doubt), Latour za určitý zlom považuje zvolení Donalda Trumpa prezidentem, a především pak jeho prohlášení o odstoupení USA od pařížské dohody o klimatu (2017).

„Trumpovi se podařilo to, čeho nemohla dosáhnout ani bojovnost milionů ekologů, ani varování tisíců vědců, ani jednání stovek průmyslníků, a k čemu nedokázal přitáhnout pozornost dokonce ani papež František.“ Latour tím míní především to, že donedávna nebylo dostatečně zřejmé, že otázka klimatu musí stanout v samotném centru geopolitických analýz a že je bytostně spjata s dalšími problémy sociálních nerovností a vykloubené globalizace.

Čtení na zbytek léta

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

Téma čísla: Sex v roce 2020

Chceme to jako máma s tátou (tenkrát)? Statistiky tvrdí, že mladí dnes mají míň sexu. Možná ale jen za sex nepovažují všecko, co jejich rodiče (tenkrát). Analýza Vojtěcha Pišla.

Monika Veselíková se ptá, jak lockdowny poznamenaly reálný sexbyznys v českých ulicích i privátech.

Michal Kašpárek o apkách, které z vás udělají pornstar samostatně výdělečně činnou.

Matouš Hrdina popisuje přeměnu Tinderu z aplikace, kde se rande domlouvá, na platformu, kde se rande děje.

Jak filmy zteplaly. Kamil Fila a story hollywoodského comingoutu.


Latour tvrdí, že jsme stanuli ve věku Nového klimatického režimu, v němž mohutný nárůst nerovností, migraci ani nacionalismus nemůžeme pochopit, pokud změnu klimatu (ale i její popírání!) nepostavíme do středu svých úvah a nezačneme znovu promýšlet směr a smysl modernizace, hluboce zakořeněné už v osvícenství.

Latour má za to, že stará dobrá globalizace, v jejímž nitru byla přímo zakódována absence hranic a volný pohyb osob i kapitálu, pomalu končí. Dvě země, které stály u jejího zrodu a patrně nejvíc stavěly na demontáži tradic, deregulaci a volném pohybu, tedy Velká Británie a USA ‒ se uchylují k protekcionismu, stavění zdí a panickým reakcím na nově příchozí.

Johnson a Trump jsou pro Latoura symboly nové éry, která opouští dosavadní podobu globalizace: těm ve vlastní pevnosti slibují návrat k tradicím a nekončící růst (tedy bytostný populismus, byť tento termín Latour evidentně nemá rád). Tváří v tvář rostoucímu odporu přírody (typicky povodně, hurikány, extrémní povětrnostní jevy) se ale ukazuje, že není možný nejen nám dávno známý pohyb vpřed (globalizace, modernizace), ale ani návrat domů, k půdě, ke (konzervativci opěvované) jistotě ustálených tradic a přehlednému uspořádání světa.

Tradice a jistoty, které jsme v globalizačním zápalu chtěli co nejrychleji rozbít, se nám dávno rozpadly před očima a ‒ jak zdůrazňuje Latour ‒ už není „kde přistát“. Zmítáme se v poryvech „zaručených jistot“ předkládaných populisty na moři nejistot a rizik a s hrůzou zjišťujeme, že se nacházíme prakticky na stejné lodi s uprchlíky, které jsme v éře kolonizace/globalizace/antropocénu vyhnali ze svých domovů: „Toto zneklidnění hlodá všechny stejně, dřívější kolonizátory stejně jako dřívější kolonizované.“

Latour připomíná, že populistický akcent na ochranu hranic a identit zastírá povahu skutečného rizika, které změna klimatu představuje: „I když utěsníme hranice proti dvounohým uprchlíkům, nikdy nezabráníme procházet těm ostatním.“

Latourovou hypotézou je, že nepopiratelná část elit o nebezpečí klimatické změny věděla už dávno, v 80. letech. Těmito ekologickými riziky si byli tak jisti, že se rozhodli zbavit jakékoli „zátěže solidarity“. Prudký nárůst nerovností a útěk do daňových rájů však bylo třeba maskovat: tak se podle Latoura zrodila organizovaná klimaskepse či popíračství.

Opuštění „ideologie společné planety“ nebylo možné provést veřejně: „[Elity] musely od počátku tohoto hnutí zastřít vědecké poznatky a udržet je v co největší tajnosti.“ Latour připomíná i dobře zdokumentovaný fakt, že korporace se snažily klimatické změny zpochybnit podobně expertním jazykem vědy, která tento problém pomáhala definovat (viz třeba práci Sharon Bederové, která green backlash a nový korporátní aktivismus dobře popsala už v 90. letech).

Mimo tradiční dělení

Zatímco poražení globalizace jsou neustále utěšováni populistickými politiky, že bojovat o ten svůj americký sen má stále smysl a ekologická krize je jen fake news, část elit se vydává na cestu mimo tento svět: dalším sdílením stejného prostoru s většinou méně úspěšných by ztratila až mnoho výhod, které jim nespoutaná globalizace poskytla. Tito „vyvolení“ ve svých gated communities nechtějí čelit rostoucímu tlaku na sociální změnu a do poslední chvíle doufají, že odezvě přírody na nekonečnou exploataci nebudou muset čelit: třeba proto, že je časem Elon Musk vysvobodí únikem na planetu jinou.

Tato „mimo-zemská“ elita svou ideologií (Latour mluví přímo o trumpismu) nevolí mezi úprkem kupředu (maximální zisk plynoucí z privilegovaných pozic v rámci globalizace) a útěkem vzad k ochranářství tradic a nacionalismu, nýbrž oboje velmi dovedně propojuje. Zemi je možné dál ad absurdum exploatovat a většinu poražených uchlácholit iluzorním pocitem bezpečí v rámci pevně uzavřených hranic.

V odpovědi na otázku „Co s tím?“ naneštěstí Latour není příliš konkrétní. Nedává ucelený politický program, ani návod, jak se pasti trumpismu vyhnout. Nicméně poskytuje alespoň sérii vodítek či hypotéz, které mají hlavně povzbudit naši imaginaci a schopnost nahlédnout na ekologickou a sociální krizi mimo zaužívané (ale často zatemňující) dichotomie pravice-levice, pokrok-reakce, my a oni, člověk-příroda a další.

Především je třeba se vrátit na zem, jak naznačuje už název knihy, a upustit od dozvuků modernizačního étosu, který stále nahlíží na Zemi a přírodu jako na něco vnějšího, nezkrotného, ale přece jen podmanitelného. Ze „zdroje“ se stává znovu velmi silný a aktivní aktér, který si bere svou půdu zpět. Podle Latoura je iluzorní se domnívat, že v Novém klimatickém režimu nalezneme harmonii s přírodou: „Nehledáme shodu (...) ale učíme se na ní být závislí.“

Návrat k půdě a poutům sounáležitosti je podle autora možný i bez pasti nacionalismu. Jak dokumentují i zprávy IPCC, proměna klimatu umocní migraci nebývalou měrou. Latour ale míní, že ty, kteří skandují na náměstích proti migrantům, a ty, kteří z mnoha důvodů přicházejí do Evropy, spojuje více, než by se zdálo: ztrácejí půdu pod nohama. Latour lidmi v osidlech nacionalismu neopovrhuje: „Nemůžeme si prostě dovolit odmávnout nálady proti přistěhovalcům jako reakcionářství nebo populismus. Je třeba naslouchat tomu, co lidé říkají, jak se cítí opuštěni svými vládci a žádají po nich ochranu,“ řekl nedávno pro magazín Télérama.

Druhá šance pro Starý kontinent?

Po praktické stránce toho Latour nenabízí mnoho. Když říká, že je třeba především popisovat, na čem závisí existence živých bytostí, a definovat, kdo jsou ostatní pozemšťané, nezní to zkrátka příliš návodně. Autorova výzva k sepisování „sešitů stížností“ (po vzoru jisté epizody z období Francouzské revoluce) trochu připomíná celonárodní debaty, které po protestech Žlutých vest inicioval Emmanuel Macron, nebo návrh občanských shromáždění z dílny Extinction Rebellion. Větší participace na veřejném životě a konečně i demokratizace expertizy (jak ji akcentují teoretikové post-normální vědy) je fajn, ale Latour příliš neřeší, jak mnohostí hlasů a perspektiv neparalyzovat naši schopnost jednat ‒ účinně a rychle se v době postupující klimatické krize rozhodovat.

Latour v závěru přiznává, že je „akademik buržoazního a provinčního původu“, který měl z globalizace značný prospěch. „Nechávám na svobodné vůli čtenáře vyvodit z toho, že proto nejsem schopen k těmto geosociálním konfliktům cokoli říci,“ dodává kajícně. Mnohem víc než jeho původ mě nicméně irituje jeho přání, aby v jakési diplomatické misi za záchranu Země hrála hlavní roli Evropa, prý navzdory tomu, že stála u zrodu etnocentrismu a největších válek: z historie svých konfliktů se údajně natolik poučila, že by měla představovat určitý model a reflexivně (pod tíhou svých vlastních historických hříchů) zasahovat do debat o vývoji modernity/Země. Zní to podle mě nejen naivně, ale s ohledem na mimoevropské civilizace, jejichž podmaněním jsme získali značná privilegia, i mimořádně necitlivě.

Latour v knize dokazuje pověst pronikavého analytika, který ve stručné (byť nikoli snadno přístupné) podobě propojuje studium témat, která často bývají uměle oddělována. Jeho esej je třeba vnímat jako shrnutí debat, která teoretikové globalizace či pozdní modernity jinde zpracovali mnohem obšírněji či originálněji. Nicméně i pokud má být hlavním poselstvím knihy banální (ale stále nesamozřejmé) připomínka, že na této planetě nejsme sami, není to zrovna málo.

Petr  Vidomus

Petr Vidomus

Dramaturg Českého rozhlasu a sociolog se specializací na moderní sociální hnutí. Zajímá se o klimatickou politiku, konzervativní hnutí a politické souvislosti jazzu 50. let. Potěšíte ho vinylem a dobrým vínem.  Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Josef Fraj | 15. 8. 2020 15:14

Nečetl jsem tu knihu, tak nevím nakolik "sociolog se specializací na moderní sociální hnutí" skutečně vystihl její podstatu. Mám čtyři poznámky:

1. Článek je plný nepodložených tvrzení a jeho autor se nenamáhal uvést, zda v knize jsou ta tvrzení vyargumentovaná nebo je to jen postmodernistické blábolení. Asi mu to nepřišlo důležité, možná to v jeho oboru důležité ani není.

2. Přípomíná to dort, který upekl pejsek s kočičkou ve známe Čapkově povídce. Trochu ekokatastrofismu, trochu Bilderbergu, trochu vesmírné fantasy, hodně antitrumpismu a poleva z personifikace přírody.

3. cituji: "Příroda i materiální objekty disponují kvalitami, přisuzovanými obvykle pouze lidem (rolová očekávání, odpovědnost za své jednání a podobně)."
To jako vážně? Za laviny v krkonošském Obřím dolu je dopovědný Obří důl nebo nějaký duch Krkonoš? Jako, že je vědomě způsobil???

4. Pokud si někdo ztěžuje na vládnoucí elity, tak by si měl ztěžovat především na demokracii. JE UŽ DLOUHO ZJEVNÉ, ŽE DEMOKRATICKÝ SYSTÉM NENÍ SCHOPEN GENEROVAT NEÚPLATNÉ, ČESTNÉ POLITIKY. Právě naopak. DEMOKRATICKÝ SYSTÉM JE NÁSTROJ VLÁDNOUCÍCH ELIT NA OVLÁDÁNÍ OBČANŮ - DAŇOVÝCH NEVOLNÍKŮ. To je také jediný důvod, proč stále máme demokracii.
---------------------

P.S. Pane Plesko, co takhle článek na téma "post-normální věda", o které se v článku také píše?

+26
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK