K obraně před rabujícími davy buď připraven

Kniha Notes from an Apocalypse: A Personal Journey to the End of the World and Back (Zápisky z apokalypsy. Osobní cesta na konec světa a zase zpátky) nemohla mít vhodnější načasování – vyšla v dubnu 2020, kdy lidé po celém světě zavřeni doma sledovali zvyšující se počty úmrtí na koronavirus. Nabízí politický rozbor různých hnutí reagujících na strach z apokalypsy, ale také inspiraci, jak žít v hroutícím se světě.

Zdroj: Penguin Random House

Mark O’Connell: Notes from an Apocalypse: A Personal Journey to the End of the World and Back. Vydalo nakladatelství Penguin Random House v dubnu 2020. 257 stran, 14,29 dolaru (verze pro Kindle)

Autor zkoumá komunitu tzv. preppers na Youtube, byznys s bunkry v USA, snahy (především) amerických miliardářů vybudovat si soukromý postapokalyptický ráj, turistický průmysl v Černobylu, ale i intelektuály a ekology, kteří se zabývají klimatickou změnou. Ty všechny spojuje fascinace koncem světa, byť si ho každá skupina představuje jinak. O’Connell nezapře doktorát z anglické literatury – jeho úvahy o apokalypse mnohdy přesáhnou politickou rovinu do existenciálních a poetických sfér.

Mark O’Connell je oceňovaný irský autor, který se zabývá – široce řečeno – budoucností. Jeho kniha To Be a Machine (Být strojem) například zkoumala, jak se miliardáři ze Silicon Valley pokoušejí o technologické vylepšování vlastních těl, která chápou jen jako svého druhu zařízení. O’Connell k nim nepřistupoval s nekritickým obdivem – zajímaly ho hlavně etické a ekonomické dopady. Podobně přistupoval i k hrdinům své knihy o apokalypse: O’Connell je sice levičák a kritik současného kapitalismu, za lidmi, o kterých píše, ale doopravdy jede a snaží se bez předpojatosti pochopit jejich vizi a motivace.

Hodní hoši se zbraněmi

Pokud si O‘Connellovo jméno zadáte do vyhledávače, vypadnou na vás mimo jiné příručky přežití. Jejich autor je ale nijak nespřízněný jmenovec – O’Connell ale vtipně poznamenává, že možná právě tato shoda ho k zájmu o „obyčejné lidi“ připravující se na apokalypsu vedla.

O’Connell shlédl stovky hodin youtubových videí prepperů – tedy (převážně) bílých mužů, kteří sdílejí tipy, jak přežít nezávisle na společnosti. Jejich soběstačnost je paradoxně velmi spjatá s konzumním způsobem života – nikdo jiný nevede tak sáhodlouhé debaty o nejlepší značce termosky.

Zdroj: Shutterstock

Preppers sní o tom, že až nastane krize a zmatení lidé začnou rabovat supermarkety, budou oni ti jediní připravení. Apokalypsy se tedy vlastně až tak nebojí, svým způsobem se na ni těší. Představuje pro ně návrat k „původním“ americkým hodnotám, kde muži ochraňují slabé ženy v jejich tradičních rolích. Sami sebe vidí jako „good guys with guns“, kteří v době krize obnoví společenský řád a právo. O’Connell nezapomene zmínit ani rasový aspekt této vize. Leitmotivem amerických prepperů jsou varování před černošskými nepokoji, které pro ně představují bezpráví, nikdy pro ně ale nejsou reakcí na bezpráví páchané americkou policií na černoších.

Na pozadí těchto snů o apokalypse můžeme lépe pochopit současné protesty proti ochranným opatřením a rychlé nakupování zbraní v Americe – krize vypukla, ale tito muži si připadají bezmocní a jsou naštvaní, že mají sedět doma a nemůžou v ní být za hrdiny. O’Connell ale v něčem prepperům dává za pravdu – struktury, na kterých je naše společnost postavena, skutečně jsou křehké, ať už se jedná o zdravotnický systém nebo třeba zásobování potravinami. (Americký) stát skutečně v mnoha ohledech selhává.

Thiel a podobně smýšlející počítají, že státy nebudou s to s rozvojem kryptoměn schopny vybírat daně a rozpadnou se. Po jejich kolapsu oni povstanou jako vůdci nové civilizace.

Kup si bunkr

Bohatší preppers – mezi kterými je spousta vzdělaných mužů – si v USA kupují bunkry. O’Connell si je jel prohlédnout do Jižní Dakoty v době, kdy eskalovalo politické napětí mezi Donaldem Trumpem a Severní Koreou. Bunkry ale nejsou novinka, stavějí se od studené války. Už za O’Connellova dětství byla hlavní apokalyptickou hrozbou jaderná válka.

Muž, který bunkry prodává, dřív pracoval v reklamním průmyslu, což O’Connell zdůrazňuje hlavně proto, aby ukázal komerční aspekt celého projektu, který se tváří, že konečně vrací lidem soběstačnost. Ve chvíli, kdy mu popisuje veškeré výhody a doprovodné služby bunkru, napadne O’Connella příznačná myšlenka: Co kdyby ten člověk během „schovávání“ dostal infarkt? Veškeré životní situace, ve kterých člověk potřebuje víc než manželku, děti, zásoby jídla a zbraň, jako by v tomto světě neexistovaly.

Stejně jako internetoví preppers je i prodavač bunkrů zásobárnou konspiračních teorií. Demokratická strana je podle něj židovská organizace, která usiluje o zničení civilizace –dodává ale, že sám rozhodně není antisemita, vždyť spal se spoustou židovských holek a jednu si dokonce vzal za ženu. O’Connell ovšem opět uznává, že v jedné věci má Vicino pravdu – elity se na konec světa, ve kterém se s většinou z nás nepočítá, skutečně připravují.

Nový Zéland nebo Mars

Moc sympatií O’Connell nemá pro jednu konkrétní skupinu lidí připravujících se na kolaps– miliardáře. Příkladně třeba Petera Thiela, spoluzakladatele PayPalu, kterému se k nelibosti mnoha místních povedlo získat novozélandské občanství, ačkoli v zemi nestrávil ani měsíc. Na Zélandu si Thiel staví soukromý ráj, kam se chce přestěhovat, až to v Americe začne být neúnosné. Peter Thiel a jemu podobní miliardáři už nevěří (a mluví o tom ve svých manifestech), že demokracie a jejich vlastní ekonomická svoboda jsou slučitelné. Thiel a podobně smýšlející počítají s tím, že národní státy nebudou s to s rozvojem kryptoměn schopny vybírat daně a rozpadnou se. Po jejich kolapsu oni povstanou jako vůdci nové civilizace.

O plánech jít ještě dál „kolonizovat Mars“, které má Elon Musk, O’Connell píše: „Dopředu říkám, že vůči Elonu Muskovi necítím nic než více či méně neochvějné opovržení. Přijde mi, že tenhle miliardář, který likviduje odbory a zneužil vizi společně sdílené naděje a ambicí k propagaci soukromého podniku přesidlování bohatých lidí na Mars, ztělesňuje to, co je na dnešní době nejnižší a nejžalostnější.“ Na těchto plánech se podílejí i lidé jako Jeff Bezos, CEO Amazonu a nejbohatší muž planety – tisíce jeho zaměstnanců mají tak malé platy, že jsou závislí na potravinové pomoci, kterou dotuje americká vláda, přitom Amazon za roky 2017 a 2018 nezaplatil na federální dani z příjmů ani dolar.

Tito lidé jsou podle O’Connella i přes naleštěné plány spoluviníky toho, v jakém stavu se svět nachází. Na jeho zlepšování se podílet nechtějí, naopak plánují profitovat z nerovnosti, dokud to bude možné, a ve chvíli krize – ať už je to vypuknutí větších společenských nepokojů nebo klimatická změna – svou zemi (případně i Zemi) opustí. K tomu dává O’Connell do kontrastu politiku novozélandské premiérky Jacindy Ardernové, která po nástupu začala zpřísňovat pravidla skupování půdy lidmi z ciziny. Nebo reakci lidí, kteří projevili solidaritu s muslimy, kteří zemřeli při neonacistickém teroristickém útoku v Christchurch – to, co z nás dělá (lepší) civilizaci, podle něj nejsou nejnovější technologie, ale soudržná komunita, která bere ohled na potřeby lidí, kteří v ní žijí.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Rodičovství

Jak při výletě do Černobylu, kde se autor pohoršuje nad turistickým průmyslem, tak při pobytu v přírodě s komunitou umělců, spisovatelů, ekologů a jiných, kdy bez technologií debatují mimo jiné o klimatické změně, vysvítá to, že – ačkoli O’Connoll přiznává, že se v přírodě necítí příliš dobře – občas až příliš démonizuje technologický pokrok a industrializaci staví téměř výhradně do negativního světla.

Momenty radosti a poznání autor zažívá „uklizený“ někde „mimo civilizaci“, mimo zlou industrializaci a řeči o technologickém vylepšování. Možná právě toto může být problém mnoha kritiků současného kapitalismu: s Muskem, Thielem a jinými magnáty vylévají z vaničky i veškerý technologický pokrok – přitom v současném světě roztrhaném klimatickou změnou, požáry, nerovnostmi, chudobou si lze těžko představovat řešení, které bude spočívat jen ve větším ohledu k přírodě a ve vyšší solidaritě mezi lidmi. Na to už je poněkud pozdě.

I když O’Connell neustále zmiňuje širší společenský kontext oněch problémů, nemůže ze sebe setřást pocit osobní zodpovědnosti, především v úvahách, jestli je v současném světě etické mít děti. Tyto úvahy se v českém kontextu můžou zdát bizarní a menšinové, nicméně pro mnohé mladé lidi na Západě jsou běžné. O’Connell píše, že narození dětí ho paradoxně politicky radikalizovalo (v dřívějších dekádách to bývalo spíš opačně), protože jeho děti budou ještě blíž klimatické katastrofě a neúnosným nerovnostem.

O‘Connell v rámci analýzy různých podob fascinace apokalypsou nenabízí žádné „manifesto“, žádnou konkrétní cestu vpřed, byť zdůrazňuje komunitu jako hlavní hodnotu – ani na celospolečenské politické úrovni, ale vlastně jednoznačně ani na té osobní. To může některé čtenáře iritovat, nicméně je to v něčem i osvěžující. Ukazuje to pokoru, snahu nebýt nabubřelým mesiášem a doznání limitů vlastního vědění. Zároveň zprostředkovává autentickou zkušenost rozpolcenosti a pocitu osobní zodpovědnosti za širší společenské problémy, které mnozí z nás denně pociťují.