Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

S kufrem v rajchu. Jak viděli Hitlerovo Německo návštěvníci zvenčí

„Všude se budete setkávat s pohodlím, laskavostí a dobrou stravou, jež jsou první a základní podmínkou příjemné dovolené,“ lákala turisty do „nového Německa“ britská cestovní kancelář Thomas Cook. Jen krátce poté, 15. března 1939, vtrhl Hitler do Československa.

Zdroj: Shutterstock

Kniha britské spisovatelky Julie Boydové je něco na způsob české reality show Dovolená v Protektorátu. S tím rozdílem, že to není fikce a že turisté v Říši ještě ‒ i přes jisté náznaky ‒ netuší, že stojí u zrodu jedné z největších diktatur 20. století. Rozdíl je i v kvalitě zpracování a v rozmanitosti náhledů na všednodennost Německa v předvečer 2. světové války.

Nahlédnout dějiny nějaké země nebo období očima zahraničních turistů je nápad stále originální, i když ho Julia Boydová zdaleka neměla první. Také v Česku se historici stále častěji zabývají dějinami turistiky (srov. třeba monografii Turistická odysea, kterou v roce 2018 vydalo Karolinum) a nejrůznějšími aspekty cestovního ruchu.

Turisté si ze své pozice „laických antropologů“ můžou dopřát luxus klást naivní otázky. A při troše štěstí pak ve své reflexi odhalit leckdy víc než domorodci svázaní denní rutinou. Pochopitelně to tak vůbec být nemusí: i jako cestovatel můžete mít klapky na očích a kulturu dané země vnímat zcela povrchně. Jak ale ukazuje Julia Boydová, i cestovatelé z řad elit – jako spisovatelé a vědci – můžou snadno zůstat slepí: zaslepovat je nemusí nedostatek rozhledu, ale neochota vidět a hledat, svázanost vlastním přesvědčením či ideologiemi.

Cestovatelé ve třetí říši. ObálkaZdroj: Argo

Julia Boydová. Cestovatelé ve třetí říši. Vzestup fašismu očima obyčejných lidí. Vydalo nakladatelství Argo v roce 2019. 507 stran. Cena u nakladatele 398 Kč za papír, nebo 278 za e-knihu

Autorka si je těchto nuancí vědoma. Řadí vedle sebe deníkové záznamy a vzpomínky cestovatelů napříč společenským spektrem i profesemi: od prostých dělníků, pubertálních skautů, přes šlechtičny a ženy diplomatů po slavné sportovce a spisovatele. Na pozadí neuvěřitelně bohaté mozaiky příběhů ze třetí říše ukazuje, že „mýlit“ se mohl úplně každý. Zdá se ale, že v některých obdobích bylo „nevidět nepohodlné“ poněkud těžší než v jiných.

Slovo „mýlit“ je potřeba brát s rezervou. Jak upozorňuje sama Boydová, zážitky dobových cestovatelů nelze nahlížet prizmatem obrazů nacistických zvěrstev, které všichni známe, tedy pozdější historickou zkušeností. Schopnost „nahlédnout za kulisy“ se tedy snaží vždy zasadit do daného kontextu: „Jaké to bylo, cestovat po třetí říši a nemít výhodu poválečného poučení z minulosti? Jak snadno mohl tehdy člověk rozpoznat, co se opravdu děje, pochopit podstatu nacionálního socialismu, zůstat nedotčený propagandou či předvídat holokaust?“ ptá se hned v úvodu.

Za přírodou i za kulturou

Bezprostředně po skončení první světové války Německo nebylo zemí úplně vhodnou pro masovou turistiku. Ze zápisků západních vojenských přidělenců či britských kvakerů je znát, jak dalece se Němci cítili být zrazeni a ukřivděni dopady Versailleské smlouvy. Chudoba a beznaděj byly zkrátka všudypřítomné.

Hédonismus věčně pulzujícího Berlína 20. let popisuje kapitola Sex a slunce. Zástupy mladých Britů sem přicházely za sexuálními dobrodružstvími, která doma neznali, a velmi jim imponovala i německá benevolence k veřejné nahotě nebo k homosexualitě. Pokud někde cítíte ducha seriálu Babylon Berlín, pak je to právě tady.

Pro většinu příchozích však nebyl hlavním lákadlem excentrický noční život, ale fascinující přírodní scenérie a vysoká úroveň kultury, především hudebního života. Wagnerovský festival v Bayreuthu nebo pašijové hry v Oberammergau lákaly kulturní příznivce z celé Evropy, postupem času se však stávaly silně ritualizovanou propagací nacionálního socialismu. Dilemata, která pozvání na tyto akce představovala pro přední umělce doby (jako dirigent Toscanini, který v této zkoušce mimořádně obstál), jsou silně aktuální i dnes.

Smutek dirigenta Toscaniniho

Arturo ToscaniniZdroj: Wiikimedia Commons; volné dílo

Italský dirigent Arturo Toscanini se zamiloval do hudby Richarda Wagnera. Kvůli němu se vzdal skladatelských ambic, jeho díla pravidelně uváděl, ať řediteloval opeře v Turíně, slavné La Scale nebo v Metropolitní opeře v New Yorku. Byl prvním neněmeckým dirigentem, který směl Wagnera dirigovat v bayreuthském divadle, které nechal postavit sám Wagner a kde se každoročně konávají velké wagnerovské slavnosti. Když prý do něj poprvé vstoupil, plakal. To bylo v roce 1930. Přesto v roce 1933 odřekl svou už přislíbenou účast na wagnerovském festivalu a poslal Hitlerovi telegram s protestem proti jeho rasistické politice a vytěsňování židovských umělců. Vášnivý wagnerián Hitler mu odpověděl dopisem, kterým ho do Bayreuthu zval – ale dočkal se odmítavé odpovědi. Na svoje rozhodnutí později Toscanini vzpomínal jako na okamžiky nejhlubšího smutku. Do Německa už nikdy nevstoupil.

Trochu jiný Erasmus

Velmi zajímavou skupinou návštěvníků byli studenti, především z amerických univerzit. Součástí osnov těchto škol totiž často byl program Rok studia v zahraničí (Junior Year Abroad), a to i v pozdních 30. letech, kdy už učitelé museli z řady důvodů vědět, o co v Německu jde. Deníky amerických teenagerů té doby jsou leckdy naivní a o politiku v nich moc nejde. Jen mě občas zaráží, jakým způsobem autorka tuto jejich neocenitelnou zkušenost hodnotí: „Rodiče, kteří pohrdali nacisty a vysmívali se jejich hrubé ‚kultuře‘, nedávali najevo žádné výčitky svědomí, když posílali děti na dlouhý pobyt do třetí říše.“ Myslím, že toto je trochu na hraně autorčiny deklarované snahy neposuzovat události pozdější optikou. Nejen že řada amerických rodičů ještě nemusela tušit, k čemu se v Německu schyluje. Ale i kdyby to tušili, nebylo by vyslání dítek na zkušenou do rodící se totality tou nejlepší historickou lekcí?

Cennější je nicméně určitě svědectví cestujících intelektuálů, zvláště tehdy, pokud měli možnost v Říši zůstat delší dobu. Byl to zejména případ afroamerického sociologa Williama DuBoise, který v Německu setrvával kvůli výzkumu průmyslového školství. Jeho pozorování jsou pronikavá v tom, jak dokáže odlišit ideologické kulisy a okázalou zdvořilost od skryté represe, ale i ve srovnávání situace Židů v Německu a Afroameričanů v USA: „To, co se odehrává v Německu, se děje v souladu se zákonem a otevřeně, i když to je kruté a nespravedlivé. Avšak ve Spojených státech jsou černoši pronásledováni a utlačováni potajmu, za flagrantního porušování zákonů.“

Suvenýry z Dachau

Nicméně téměř nikdo ve 30. letech nerozpoznával krutost osudu vězňů německých koncentračních táborů. Do prvního z nich, Dachau, nacisté rádi zvali už od roku 1933 západní turisty a novináře, kteří si odsud odnášeli upomínkové předměty, jako třeba dřevěné korbele na pivo. Nejen že „vězně“ sehrávali převlečení dozorci, ale hlavně tábor deklaroval převýchovu a poskytnutí druhé šance „politicky závadným“ osobám. Vzhledem k tomu, že šlo často o komunisty a homosexuály, mnohým návštěvníkům to imponovalo: „Pokud je to tak, mohou si tu pro mne za mne zůstat,“ poznamenal si po návštěvě člen britské Dolní sněmovny. V popisech řady příchozích, i známých intelektuálů, se taktéž setkáváme s více či méně zjevným antisemitismem, který jaksi patřil k dobovému kánonu.  

Je léto 1937 a vy jste na svatební cestě v Německu. Zničehonic k vám přistoupí žena, která vypadá jako Židovka a prosí vás, abyste vzali její dceru do Anglie. Co uděláte?

Na mnoha místech knihy vysvítá, jak propracovaný systém kulturní, respektive turistické diplomacie nacisté měli. Nešlo jen o oslnivé divadlo olympijských her roku 1936, ale i o sponzoring zahraničních spisovatelů a angažmá známých hudebníků nebo pořádání „kulturních výměn“ na univerzitní půdě. Morální integritu si dokázalo zachovat jen málo příchozích; o to víc je zarážející, jak moc západní svět nedůvěřoval svědectvím těch, kteří za kulisy dokázali nahlédnout, tedy především novinářů.

Další čtení

Společenství se nejsnáz definuje negativně. Nevíme sice přesně, kdo jsme, ale – nejsme jako oni. Tohle je divoch, my jsme civilizovaní, tady je liliput a tady obr a tady další abnormality, které nám umožňují říct: My jsme ti normální.

Petr Vidomus recenzuje knihu o českých freakshows v 19. století. Pozor, obsahuje ňadra dony Hypolity!

Hříčky přírody a česká identita

Boydová míní, že po křišťálové noci (9. 11. 1938) už nikdo z turistů nemohl tvrdit, že neví, o co nacistům jde. I když britské cestovní kanceláře i v této době lákaly na „zemi plnou úsměvů“, spektrum návštěvníků se měnilo. Právě v této pasáži autorka věnuje větší pozornost těm, kteří chtěli na poslední chvíli situaci zachránit: pašerákům lidí, diplomatům, novinářům. Zdá se, že kdo přišel do Německa později, byl k tomu donucen okolnostmi, nebo chtěl na válce vydělat...

Českému překladu knihy Julie Boydové není moc co vytknout. Celkově jde o strhujícího průvodce každodenností třetí říše. Za jedinou slabinu lze považovat občasné zahlcení řadou víceméně neznámých jmen (tedy turistů) a způsob řazení jejich citací bez dostatečného připomenutí kontextu nebo významu daných osob. Tuzemskému vydání by pak neškodil doslov, který by porovnal podmínky cestování v říši a v někdejším protektorátu. Vážnějším zájemcům lze nicméně doporučit nedávno vydanou monografii Cestování pod dohledem třetí říše (Karolinum 2019), která se zabývá ryze českým kontextem.

Kniha Julie Boydové začíná sugestivní scénou (jak se později ukáže, pravdivou): „Představte si, že je léto roku 1937 a vy jste na svatební cestě v Německu (...). Zničehonic k vám přistoupí žena, která vypadá jako Židovka (…) prosí vás, abyste vzali její dceru do Anglie.“ Co uděláte, ptá se autorka? Není těžké si představit, že s touto otázkou se můžeme setkat na dovolené leckde ve světě i dnes. Tak co uděláte? Je těžké se s tímto dilematem vyrovnat a po přečtení této knihy to dozajista nebudete mít lehčí.

Finmag v novém!

Finamg předplatné

Život si najde cestičku. Téma nového Finmagu: adaptace. Michal Kašpárek zkoumá, co nás naučily průšvihy: budovat kanalizace, šetřit benzinem nebo respektovat homosexuály.

Matouš Hrdina píše o tom, jak virus zauzloval zásobovací řetězce. Dokážeme se zbavit závislostí na Číně? Můžeme řídit dodávky zboží tak, aby mírně vyšší poptávka neznamenala hned prázdné regály?

Petr Preclík podává zprávu o tom, jak si lidé dokážou poradit v zemi, kde není spoleh vůbec na nic. V Zimbabwe mají dva miliony lidí ze čtrnácti milionů bankovní účet. Sedm milionů jich ale platí mobilem.

Petr  Vidomus

Petr Vidomus

Dramaturg Českého rozhlasu a sociolog se specializací na moderní sociální hnutí. Zajímá se o klimatickou politiku, konzervativní hnutí a politické souvislosti jazzu 50. let. Potěšíte ho vinylem a dobrým vínem.  Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK