Levicové Monopoly a Erdoğan rapující z vězení. Redakce vybírá z výpisků

Podobně jako loni jsme ani letos nechtěli předvánoční scénu ředit další anketou o nejlepší knihu roku – raději jsme spolupracovníkům Finmagu položili rafinovanější otázku: Ve které knize jste se letos dočetli nejpřekvapivější věc a co to bylo?

Pavel Jégl

(Na Finmagu každé pondělí komentuje světové dění)

Jaroslav Hašek: Když bolševici zrušili Vánoce (2005)

Překvapením pro mě byly povídky Jaroslava Haška, ke kterým jsem se dostal poté, co jsem si v antikvariátu zakoupil sbírku „utajených textů“ Když bolševici zrušili Vánoce.

Haška mám zafixovaného jako levicového autora neuznávajícího autority C. a K. monarchie a taky jako bolševického funkcionáře. Jenže v povídce Vánoční fejeton se z něj vyloupne sžíravý kritik sovětských pořádků. Píše třeba, co všechno stihli bolševici v Petrohradu do konce roku 1917 zakázat – kromě samotných Vánoc také svobodu tisku, svobodu vyznání, svobodu nosit čistou buržoazní náprsenku a tak dál.

Kladu si otázku: jak mohl rudý komisař Hašek v Rusku přežít?

---

Michal Kašpárek

(Šéfredaktor webu, nejčastěji píše recenze knih)

Eric Posner, E. Glen Weyl: Radical Markets: Uprooting Capitalism and Democracy for a Just Society (2018)

Pobavilo mě, že desková hra Monopoly, na které se děti učí dravému podnikatelskému myšlení, měla původně výchovný charakter s víceméně opačným, dnes bychom řekli neomarxistickým znaménkem. Designérka deskovek a progresivní feministka Lizzie Magieová stvořila její první verzi nazvanou The Landlord’s Game proto, aby popularizovala myšlenku daně z majetku. Tu hráči odváděli z držených políček a v herním světě sloužila k budování infrastruktury a placení dalších společenských výdobytků. Lehce upravenou původní verzi z roku 1906 můžete za sto dolarů koupit na eBay.

Jak už jsem psal v letní recenzi – s návrhy v manifestu Radical Markets lze snadno nesouhlasit, ale kniha je takovýchle vtipných obrácení perspektivy plná.

---

Karolína Kašparová

(Zaměřuje se na kulturní a společenská témata)

Jenny Odellová: How to Do Nothing: Resisting the Attention Economy (2019)

Americká umělkyně, která také učila na Stanfordu, si stěžuje, že lidé po její knize Jak nedělat nic chtěli přesně to, čemu se snažila vyhnout – další soubor chytrých tipů, jak být produktivnější a nenechat se rozptylovat sociálními sítěmi. Kniha namísto toho tepe do „průmyslu s pozorností“, který naši závislost na sociálních sítích záměrně způsobuje, a ukazuje, že problém nelze na celospolečenské úrovni vyřešit krátkodobým detoxem ani dlouhodobým odpojením.

Jak se s ním tedy potýká autorka? Třeba pozorováním ptáků. To mě zaskočilo. Dosud jsem tuto aktivitu považovala za natolik staromódní a nudnou, že i postavy v románech Agathy Christie se k ní uchylují pouze jako k zámince, jak na chvíli vypadnout ze starého rodinného sídla a zavraždit žárlivého milence. Odellová říká, že vlastně nejde pouze o pozorování, ale i o poslouchání – člověk velmi pomalu začne rozlišovat mezi zvuky, které vydávají jednotlivé druhy, aniž předtím tušil, že tuto schopnost vůbec má.

Podle Oddelové útočí „attention economy“ na naši mysl stejným způsobem, jako mnohá průmyslová odvětví na přírodu – vytrhává nás ze skutečného vnímání okolí a zasazuje do světa, kde všemu, včetně volného času, velí logika produktivity. Nedělat nic tedy neznamená nedělat zhola nic. Takovým nic je třeba péče o jiné lidi či veřejný prostor, za který je potřeba bojovat zvláště v chudých oblastech. Nebo tiché rozvažování, ve kterém vnímáme okolní svět a máme možnost tvořivě rozvíjet vlastní myšlenky. Tyto činnosti podle Odellové odkrývají absurditu neustálého tlaku na zvyšování produktivity, který se v běžném pracovním provozu zdá přirozený.

---

Irena Menšíková

(Orientuje se na Turecko)

Hannah Lucinda Smithová: Erdoğan Rising (2019)

Věděla jsem, že turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan byl v začátcích své kariéry vězněn za „podněcování náboženské nenávisti“ poté, co na mítinku v roce 1997 recitoval náboženskou báseň obohacenou o militaristická hesla. Letos jsem se ale při čtení novinky Erdoğan Rising, kterou napsala Hannah Lucinda Smithová, dozvěděla, že Erdoğan byl během svého pobytu ve vězení taky rockstar (nebo rapstar?). „V roce 1999 se budoucí turecký prezident přidal k Johnnymu Cashovi a Tupacu Shakurovi a vydal album z vězení. Bu şarkı burada bitmez neboli Tato píseň nekončí tady je 35 minutová kompilace poezie, předčítaná Erdoğanem a podkreslená zpěvavými tureckými melodiemi.“ Album obsahuje sedm básní a jednu píseň. Pokud vám to nedá spát, poslechnout si je můžete na YouTube.

---

Vojtěch Pišl

(Píše o psychologii a vědě)

Za svou informaci roku bych označil překvapivě elegantní demonstraci, jak křehké a mnohdy zavádějící jsou údaje o vlivech dědičnosti versus prostředí na lidské vlastnosti; jen nepochází z knížky, ale z videa, konkrétně z poutavého úvodu do behaviorální genetiky Minnesotské univerzity.

Závisí čtenářské schopnosti nejmenších dětí spíš na vrozených předpokladech, nebo na prostředí? Záleží na tom, kde je měříme. Čtení australských předškoláků podléhá z velké části genetické determinaci, zatímco u jejich švédských vrstevníků se odvíjí hlavně od socioekonomického postavení rodiny. Zdánlivý rozpor má jednoduché vysvětlení: Australané děti učí číst ve školkách, takže naměřené rozdíly ve čtení odrážejí zejména geneticky dané predispozice jednotlivých žáků, zatímco čtení malých Evropanů závisí na rodičích, které dítěti můžou, a nemusí písmenka vysvětlit. Banální příklad elegantně ilustruje složitost měření vrozenosti versus naučenosti všeho možného, od inteligence nebo úspěchu po zdraví a štěstí. Jestli je nějaká vlastnost daná spíš geny, nebo výchovou, z podstatné části záleží na nastavení společnosti.

---

Matěj Schneider

(Zaměřuje se na americkou politiku a společnost)

Timothy Faust: Health Justice Now (2019)

Nejvíc mi vyrazila dech kniha Health Justice Now od člena Democratic Socialists of America a aktivisty Timothyho Fausta o zdravotnictví ve Spojených státech. Po těch letech, kdy o USA píšu, by mě to překvapovat nemělo, ale stejně mě totální nefunkčnost amerického systému vykolejí: „O americkém zdravotnictví platí dvě bídné základní pravdy. Pokud jste plátce, jako například pojišťovna, není pro vás výnosné pojišťovat lidi, kteří jsou nemocní. A pokud jste poskytovatel péče, jako nemocnice, nebo farmaceutická společnost, je pro vás naopak extrémně výnosné účtovat nemocným lidem co největší částky v co nejzazší fázi nemoci, alespoň pokud je tu někdo, kdo účet zaplatí,“ píše Faust. Velmi trefně také vysvětluje, že Obamova reforma nic nevyřešila, přinejlepším zpomalila pád do propasti. Health Justice Now skvěle a bolestivě tohle peklo připomíná a přibližuje od základu i pro člověka na druhé straně Atlantiku: plamenně ale i chladnou analýzou nefunkčnosti nastavení celého systému i jednotlivých subsystémů. Zdravotnictví je opět (stále) jasným tématem číslo jedna i v sílící kampani k prezidentským volbám 2020 a Health Justice Now je tak ideální depresivní knihou před začátkem primárek.

---

Ondřej Sliš

(Připravuje recenze knih a rozhovory)

Larry Collins a Dominique Lapierre: Ó Jeruzaléme! (1971, česky 1993, 2018)

Historkami a fakty, které jsou vhodné pro hospodské rozumování, se hemží Ó Jeruzaléme! Vypráví o boji Izraele za nezávislost a překvapení čeká v každém odstavci. Často se kupříkladu mluví o československé podpoře Židů. Až tady jsem se ale dočetl, že zbraně jsme bez řečí prodávali (i handlovali za olivový olej nebo bavlnu) na všechny strany. Takže třeba izraelským protivníkům ze Sýrie. Nevěděl jsem ani, jak obludně se vůči civilistům chovaly obě strany. Mimochodem, kdyby byly takhle čtivě vystavěny všechny historické knížky – ryze skrze mikropříběhy postav z různých táborů – tak jich přelouskám mnohem víc.

---

František Kalenda

(Píše o dění převážně v latinskoamerických a jihoevropských zemích)

Eduard Rein: Cativeiro sem Fim (2019)

Šokovala mě zjištění brazilského novináře Eduarda Reina, který letos v knize Zajetí bez konce jako vůbec první zdokumentoval únosy dětí disidentů organizované tamním vojenským režimem let 1964 až 1985. Brazilská diktatura má obecně mírnější pověst než další latinskoamerické režimy z doby studené války – snad i proto, že v jejím čele nestála silná osobnost typu chilského Pinocheta nebo argentinského Videly. A mnozí Brazilci včetně prezidenta Bolsonara o ní mluví s velkým sentimentem jako o období pořádku a prosperity.

Reinova kniha ale ilustruje neskutečně krutou podstatu diktatury, která neváhala unášet malé děti a dávat je k adopci příznivcům režimu tak, aby vyrostly bez vědomí o vlastních rodičích. Mnohé oběti se o této skutečnosti dozvěděly teprve v posledních letech a v podstatě náhodou. Je také zajímavé, že se těmito zločiny dosud nikdo systematicky nezabýval. Brazílie žije tak trochu v nevědomí o vlastní minulosti a kompromis, který uchránil předáky režimu před potrestáním, dnes usnadňuje šíření mýtu o benevolentní a vlastně celkem příjemné diktatuře.

---

Josef Tětek

(Pro tištěný Finmag připravuje seriál Nepřátelé státu a výhledy do kryptobudoucnosti)

Johan Norberg: Pokrok. Deset důvodů, proč se těšit na budoucnosti (2016, česky 2018)

Počátkem letošního roku jsem si konečně přečetl knihu Pokrok od švédského autora Johana Norberga (recenze anglického vydání). Kniha je plná neskutečně zajímavých (a dobře zdrojovaných) faktů z historie globálního vývoje lidstva. Nejvýstižněji shrnuje myšlenku knihy název úvodní kapitoly: Staré dobré časy jsou dnes. Ocituji jen pár údajů, které mi při čtení vytřely zrak:

• Roku 1945 trpělo 50 procent světové populace na podvýživu; v roce 2015 to bylo již pouze 11 procent.
• Roku 1980 mělo pouze 50 procent světové populace přístup k čisté vodě; v roce 2015 to již bylo přes 90 procent.
• V roce 1950 bylo přes 60 procent světové populace negramotných; nyní je to méně než 20 procent.

A takto bychom mohli pokračovat dále a dále. Norberg na datech dokládá, že dnešní svět je snad v každém myslitelném ohledu bohatším, bezpečnějším a příjemnějším místem k životu než svět našich předků. Pokud bych měl doporučit jednu knížku na zimní deprese, je to právě Norbergův Pokrok.