Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Rudá záře nad tabulkami

Kniha Řídit socialismus jako firmu nabízí objevné čtení o minulosti i o dnešku.

Říká se: nesuďte knihu podle obalu. Jenže i pohled na obálku sborníku Řídit socialismus jako firmu. Technokratické vládnutí v Československu 1956–1989 napovídá, že si tady někdo dal záležet. Výstižný i inteligentně vtipný titul doplňuje olejomalba Perspektiva. Mladí vědci Ivana (Giovanniho) Aleksejeviče Vepchvadzeho z roku 1981, na které se mladí vědci sklánějí nad modelem chemického závodu.

Řídit socialismus jako firmu

Vítězslav Sommer a kolektiv: Řídit socialismus jako firmu. Technokratické vládnutí v Československu 1956—1989. Vydaly NLN – Nakladatelství Lidové noviny a Ústav pro soudobé dějiny AV ČR na podzim 2019. 296 stran, 299 korun.

Dali si mladí historici Vítězslav Sommer (1981), Matěj Spurný (1979) a Jaromír Mrňka (1988) adekvátně záležet i na obsahu? Ano. Ačkoliv téma role odborníků v plánované ekonomice hrozí podobnou zívačkou jako porada o perspektivě odbytu vysokozdvižných vozíků na rumunském trhu v Transportě Chrudim, kniha je při vší fundovanosti téměř zábavná. Stará se o to široký tematický rozptyl kapitol (Sommer píše o pionýrech českého technokratismu, kybernetice nebo prognostice, Mrňka o proměnách venkova a zemědělství, Spurný o urbanismu), bohatost zdrojů (odborné knihy, dobový tisk, propagandistické materiály) i obrazový doprovod (mladý Miroslav Grégr je hot as fuck). A co se v literatuře faktu stává málokdy – chybí tu pasáže, které by vybízely k přeskakování či nezúčastněnému prolítávání očima.

Zásada výkonu

O fenomén technokracie se zajímám zhruba od rozšíření hesla, že chodníky nejsou ani modré, ani oranžové, tedy od roku 2010. Za tu dobu jsem nenarazil na knihu, která by představila tolik způsobů, jakým se o něm v minulosti přemýšlelo. Janu Šternovi jsem v únoru vyčetl, že v bibliografii Technokratismus: Kapitálu ve službách techné uvádí pouhých šestnáct zdrojů, zato tady má poznámkový aparát monstrózních 84 stran. Sommer líčí, jak si úlohu odborníků ve společnosti představovali klasikové William Henry Smyth, Henri de Saint-Simon nebo Thorstein Veblen, sovětští ekonomové zmatení tím, že toho Karl Marx napsal hodně o revoluci, zato málo o tom, co má přijít po ní, ale i pozapomenutí čeští intelektuálové, převážně ekonomové: Albín Bašus (Moderní organisace ve strojírnách, 1911), Václav Verunáč (Peroutkova Přítomnost), Jan Prošek (Ze zkušeností podnikového ředitele, 1957), Radoslav Selucký (Každému chléb, každému růže, 1962), František Kutta (Budování materiálně technické základny komunismu, 1962) nebo Radovan Richta (Vědeckotechnická revoluce a socialismus, 1972).

Je to hromské dílo archeologie myšlení, zajímavé už jenom tím, že – jak titul knihy napovídá – se z něj vynořuje jedna paralela s dneškem za druhou. Dějiny lze totiž číst nejen jako střet chudých s bohatými, mocných s bezmocnými, liberálů s konzervativci, ale i jako málo viditelnou, nicméně vším prostupující válku příznivců optimalizace, efektivity a hladkého běhu hospodářství s těmi, jimž se „nehostinnost spočitatelného světa“, jak zní název jedné z kapitol, kříží s pro ně podstatnějšími hodnotami.

Viz například ohlédnutí za pražským jarem – o kterém by přitom pojmů neznalý čtenář snadno řekl, že v něm úlohu technokratů sehráli konzervativní komunisté, proti kterým stáli idealističtí reformátoři. Ouha: „Příkladem napětí mezi demokratizací a technokratickými tendencemi byl Akční program KSČ. Klíčový politický dokument pražského jara obsahoval například výraznou kritiku ‚rovnostářství‘, jež ‚zvýhodňuje lajdáky, pecivály a nezodpovědné pracovníky proti obětavým a pracovitým, nekvalifikované proti kvalifikovaným, technicky a odborně zaostávající proti nadaným a iniciativním‘. Zmínil také ‚zásadu výkonu‘, která ‚vyzdvihuje technickou vyspělost, rentabilitu a produktivitu práce, autoritu a pravomoc odpovědných vedoucích, princip hmotné zainteresovanosti‘ a ‚zdůrazňuje rostoucí význam kvalifikace všech pracujících‘.“

Nepřipomíná vám to postoje většiny současných českých parlamentních stran, od ODS po ANO? A nemůžeme tu pozorovat jakousi souvislost s dnešní kulturní válkou, v níž například jedna strana v diskuzích o bydlení nebo školství klade – byť možná spíš rétorický než čísly vyfutrovaný – důraz na návratnost investic a princip zásluhovosti, zatímco druhá operuje s nespočitatelnými lidskými právy a ideálem seberealizace? Od toho se pak můžeme odpíchnout k úvahám, že podobně jako je většina lidí v něčem liberální a v něčem konzervativní, nosí v sobě většina z nás současně lásku a odpor k technokracii. Lidé běžně kritizují Evropskou unii za „demokratický deficit“, a zároveň trvají na tom, že o energetické politice mají rozhodovat odborníci.

Bydlení a urbanismus

V prosincovém Finmagu 

My prostě nevěříme, že kdo má židli, ten bydlí. V příštím čísle uvidíte, jak jsme to vzali důkladně. Jiří Hovorka analyzuje, proč u nás letí cena nemovitostí každý rok o desetinu výš. Architekt Peter Bednár argumentuje, že v Praze to bude pořád hustý, dokud bude tak řídká: musí se stavět uprostřed a musí se stavět nahoru. Apolena Rychlíková se zlobí, že byty slouží k byznsyu, ne k bydlení. S Pavlem Jéglem sledujeme, jak se svět stěhuje do měst, Michal Kašpárek nás protáhne historií stavění a František Kalenda píše o tom, jak se žije v nejslavnějším umělém městě, třímilionové Brasílii. Mimochodem město budoucnosti slaví příští rok šedesát.

Nejednoznačné dějiny

Kniha se nezabývá jen překvapivou a velmi konkrétně doloženou kontinuitou mezi ranými lety diktatury KSČ a obrodným procesem, mezi obrodným procesem a normalizací a normalizací a současným režimem. Připomíná, že i v dobách, kdy Československo oddělovala od Západu železná opona, si s ním ekonomové, sociologové nebo urbanisté čile vyměňovali myšlenky. Obě kontinuity, časová i prostorová, jsou nejvíc patrné v urbanistických kapitolách Matěje Spurného. Ten v nich připomíná, že ikonická panelová megasídliště, tedy pražské Jižní město, nový Most a bratislavská Petržalka, nevymysleli normalizační dinosauři, ale soudruzi z éry tání. Že byla na Petržalku vypsána mezinárodní architektonická soutěž, že se umělá města stavěla i v kapitalistických zemích, nebo že to byl právě normalizační režim, který začal starou zástavbu vedle demolování i památkově chránit.

Řídit socialismus jako firmu nabízí kromě mnoha podobných více či méně překvapivých zjištění a souvislostí taky vzácný hauntologický zážitek – pocit teskna po utopické budoucnosti, která nakonec nepřišla, a přece tu jaksi zůstala strašit. Odvážné humanistické vize nahradil v Petržalce i jinde jeřábový urbanismus, kterému nešlo o šťastné životy obyvatel, ale o co nejlevnější přesuny strojů. Odborníky, kteří to chtěli hezký, vystřídali odborníci, kterým z počítače zkrátka vylezlo něco ohavného, ale s lepší návratností. Dnes sice mají místo mikropočítačů TNS (Ten náš systém) thinkpady a macbooky – ale stále jsou tu s námi a určují podobu našich životů.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 vede web Finmag.cz a edituje tištěný Finmag. Každý pátek posílá... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK