Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Nikdo není moc malý na sbírku projevů

Kniha s přepisy vystoupení Grety Thunbergové je skvělou učebnicí pro speech writery.

Greta. Žádné křestní jméno nebudí takové emoce – a to bylo ještě před rokem spojené výhradně s jednou dlouho mrtvou herečkou a snad ještě s malými dcerami pražských a brněnských hipsterů. Jde se vůbec věnovat sebraným projevům švédské klimatické aktivistky Grety Thunbergové, které po pouhých devíti měsících jejího veřejného působení vydal Penguin pod názvem No One Is Too Small to Make a Difference (I ti nejmenší můžou něco změnit), s odstupem? Snad ano, když začneme myšlenkovým experimentem:

Pokud v Thunbergové vidíte Lisu Simpsonovou na misi k záchraně světa, zkuste si představit, že svůj život oddala problému, který leží mimo vašich top 5 starostí. Dejme tomu, že stejnou formou upozorňuje na pijáctví, přebujelou byrokracii nebo problémy albínů. A naopak, jestliže ji považujete za hysterickou záškolačku, zamyslete se, jak by vám její aktivita sedla, kdyby bojovala za něco bližšího vašim největším obavám. Třeba kdyby bránila právo na svobodu slova nebo sebeobranu.

Greta Thuneberg: No One Is Too Small to Make a Difference

Greta Thunberg: No One Is Too Small to Make a Difference – vyšlo v nakladatelství Penguin v květnu 2019, 80 stran, 2 libry (verze pro Kindle)

V prvním případě pak snad budete otevřenější k té části kritiky, která se pokouší být věcná a míří třeba na to, že Thunbergová vychází z nejčernějších scénářů nebo mluví příliš neurčitě o tom, co vlastně chce. Ve druhém snad dokážete snáze připustit, že i šestnáctiletý člověk může pérovat zabedněné dospělé a vynechat nějakou tu školu, navíc když očividně nepůsobí jako propadlík. Spolknete pak snad i názor, že účel světí prostředky; kritizovat libertariána za to, že jel protestovat za privatizaci vlakem národního dopravce po státní dráze, je trochu slaboduché – stejně jako rýt do environmentalistky za to, že si do toho vlaku koupila oběd v plastu.

Když jsem vás teď přitáhl blíž středu, takže snad neutečete při první pochvale nebo kritice samotných projevů, můžeme osmdesátistránkovou brožuru s jedenácti projevy ze září 2018 až dubna 2019 konečně otevřít.

Can you hear me?

Začít je nutno pochvalou: po literární stránce jsou ty projevy absolutní špička. Krátké, úderné, srozumitelné, často s obloukem nebo vracejícím se nápěvem. Například v dubnu před britským parlamentem se Thunbergová vždy po pár větách větách ptala: „Mám zapnutý mikrofon? Slyšíte mě?“ – „Rozuměli jste tomu, co jsem právě řekla? Umím dost dobře anglicky? Mám zapnutý mikrofon? Protože se mi to nějak nezdá.“

Třebaže Thunbergová přesvědčuje, že mluví sama za sebe, editoval jsem už dost rukopisů na to, abych v klidu vsadil balík, že sebetalentovanější šestnáctiletá středoškolačka nemůže takovéhle literární kvality dosáhnout bez pomoci. Nemůže na to být dost vypsaná, nemůže mít dost načteno. Jenomže: i kdyby byl tenhle můj tip správný, je taková kritika k libovolnému veřejně vystupujícímu člověku oprávněná? Kennedyho „rozhodli jsme se letět na Měsíc ještě v této dekádě a vykonat řadu dalších věcí, ne proto, že jsou jednoduché, ale proto, že jsou náročné“ i „neptej se, co může tvá vlast udělat pro tebe…“ přinejmenším brousil a možná i sám napsal Ted Sorensen. Po havárii Challengeru byl Ronald Reagan jen hercem přednášejícím krásná slova Peggy Noonanové, ke zbourání Berlínské zdi vyzýval Gorbačova jeho ústy Peter Robinson. Nevím o tom, že by těm dvěma a zástupům dalších politiků, kteří si živí týmy ghostwriterů a konzultantů, někdo vyčítal nedostatek autentičnosti s takovým zápalem, jakého se dočkává Thunbergová.

A ještě jedna opakovaná kritika při konfrontaci s obsahem projevů padá – totiž ta, že nemáme poslouchat malou holku, ale vědce. Říká to totiž sama Thunbergová.

Finmag na Mars!

Finmag předplatné

„Nejvíc vidět jsou Troškové gastronomie. Ti, co si nemuseli odstát provoz, kdy vaříš pro plnou restauraci,“ říká kuchař-samorost Michal Hugo Hromas a tančí mezi ohni, na kterých chystá svatební menu.

Tak jako materiál točený na Husákových narozeninách vznikly záběry z demonstrace 17. listopadu jen jako dokument pro archiv. Vracíme se s jejich autory na Národní třídu.

Téma: doprava. Elektrické motory dominovaly nad spalovacími. A zase budou. Jaké jsou plány a jaká realita v budování železnic a dálnic. Neznámé oběti 11. září: lidi, co kvůli strachu z létání jeli autem.


Postavte katedrálu

Písemná podoba řečí dává příležitost pozapomenout na cirkus okolo a soustředit se na obsah sdělení. To je, s přihlédnutím ke kontroverzním obklopujícím autorku, překvapivě nepolitické. Alespoň v prvním plánu. V knize nenajdete ani jednou slova kapitalismus, socialismus, komunismus, levice ani pravice. Trh a daně jsou tam jednou a vlastně se nemluví přímo o nich. Manifest konkrétní politické ekonomie nečekejte. Jakýsi azimut vytyčila Thunbergová v dubnu ve Štrasburku: „Ještě není pozdě na to jednat. Bude to chtít dalekosáhlou vizi. A kuráž. Odhodlání položit základy dřív, než bude hotový plán stropu. Jinými slovy: musíme myslet jako stavitelé katedrál.“

Opět: nádherný sloh. Ale taky háček: stavitelé katedrál sice při kopání základů nemuseli mít v ruce plány střechy, ale věděli aspoň, že staví katedrálu. To je velmi určitá představa. Bezuhlíková ekonomika je jejím opakem: víme totiž jen, co nestavíme. A na rozdíl od katedrály nemůžeme bezuhlíkovou ekonomiku při nedostatku nápadů obšlehnout od vedlejšího města. Když naposledy existovala, živila desetinu lidí, mizerně.

Ani tady by ale myslím nebylo fér vyčítat autorce, že nepřichází s jasným check listem à la Rekonstrukce státu. Není přece Mojžíšem, který by ze Sinaje přinesl Zákon – hraje spíš roli proroka varujícího před soudným dnem. I takoví mají své místo.

Čas ukáže

Zarazil jsem se na dvou místech v lednovém davoském projevu; echa obou se ozývají i v dalších vystoupeních. První: „Někdo říká, že toho proti klimatické změně neděláme dost. Ale to není pravda. Protože abyste něčeho nedělali dost, musíte nejdřív dělat vůbec něco. A pravda je, že v zásadě neděláme nic.“ Samotného mě ve světle podobných obžalob překvapilo, že průměrné emise CO2 z jednotky vyrobené elektřiny klesly už do roku 2016 v osmadvaceti dnešních členských státech Evropské unie na 56 % ve srovnání s rokem 1990. Za tu samou dobu díky investicím do vývoje několikanásobně narostla efektivita solárních panelů, explodovala jejich instalovaná kapacita, citelně poklesly spotřeba i emise automobilů, staví se vysokorychlostní tratě, elektrifikují ty stávající… Není to dost, ale krucinál, není to zdaleka „v zásadě nic“. Nejde tu o slovíčkaření, jde o plány katedrály – je to jako vedle solidních vybetonovaných základů tvrdit, že se nic nepostavilo, takže můžeme klidně začít vedle a navždy zapomenout jména těch, kteří tu třicet let před námi pracovali.

Ke kafi Kašpárkův výběr

Chytré čtení na víkend

Dobré čtení má oproti sebelepší buchtě jednu výhodu. Nevadí, že se do něj před vámi zakousl někdo jiný. Každý týden šéfredaktor Finmag.cz Michal Kašpárek ochutná metráky textů. A každý pátek vám e-mailem pošle přehled těch nejlepších. Pokud tedy budete chtít a přihlásíte se k odběru našeho pravidelného newsletteru. 

Čtení na víkend

Druhé: „Někdo zase říká, že za klimatickou krizi můžeme všichni. Ale to je další pohodlná lež. Protože pokud jsou vinni všichni, nemůžete ukázat na nikoho. A na někoho bychom ukázat měli. Na lidi – na společnosti a zvlášť na některé manažery –, kteří dobře věděli, jak obrovskými škodami budou vykoupené jejich nepředstavitelné zisky.“ Nemám nic proti tomu ukázat na lidi, kteří vědomě obelhávali veřejnost, nebo je třeba i hnát k soudu. Jenomže z klimatu si pro svůj prospěch či pohodlí ukrajujeme téměř všichni, často při plném vědomí následků: eurovíkend tady, balík z Číny onde, pho bo na kocovinu. Za poslední týden jsem slyšel dva příběhy lidí, kteří pro úsporu pár stovek cestovali mezi městy spojenými rychlou železnicí letecky a déle. Zaděláváme se si tu na podobnou líbivou dezinterpretaci dějin, jako že barbarští Rusové vnutili totalitu demokratickým Čechoslovákům, nebo že zlý pan Hitler obsadil hodné Rakušany.

Ale kdo ví, třeba už jsem jako zastánce starého liberálního režimu ve směšné roli celoživotního komunisty ukazujícího někdy koncem osmdesátých let z okna národního výboru na paneláky: Takovýhle krásný bydlení jsme vám postavili, v míru žijete, a vy to chcete celý zahodit? A proč jste teda schůzovali, proč jste pracovali, proč jste budovali, proč jste chodili na koncerty národních umělců, když vám to všechno celou dobu tak vadilo?

Možná bude jednou No One Is Too Small to Make a Difference cennou časovou konzervou pěny těsně předrevolučních dní. Možná budoucí generace v těch neurčitých sděleních jasně uvidí věci, které se stanou, protože se musely stát. Zatím je to hlavně vynikající učebnice všech, kteří by někde měli vystoupit s projevem, ať už před plnou Letnou, nebo poloprázdným obecním zastupitelstvem.

Úvodní portrét: photocosmos1 / Shutterstock.com

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 vede web Finmag.cz a edituje tištěný Finmag. Každý pátek posílá... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 19 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Josef Fraj | 1. 11. 2019 12:40

Podle mne vy i pan Březina ignorujete principiální rozdíl mezi politikem a manažerem firmy. Manažer firmy skládá účty majitelům, tedy například akcionářům a úklízečka té firmy (a kterýkoliv zaměstnanec) do toho nemají co mluvit, ledaže vlastní akcie nebo jiné majetkové podíly, které jim takové právo dávají.

Politici, teoreticky, skládají účty svým voličům. Pokud je ta vaše uklízečka nevolila, tak vůči ní nemají žádné povinnosti. Problém je hlavně v tom, že i když je ta uklízečka nevolila, tak politici mají legální možnost regulovat její život do nejmenších podrobností a konfiskovat její majetek.

Zásadní rozdíl mezi právy založenými na majetku (akciích a pod.) a právy plynoucími z politického systému je tedy v tom, že akcie si kupujete dobrovolně a můžete je zase prodat pokud s rozhodnutími valné hromady nesouhlasíte. Naproti tomu politik brutálně ovlivňuje váš života a majetek bez ohledu na to, zda jste ho volil nebo zda vůbec souhlasíte se systémem, ve kterém cizí lidé mohou rozhodavat o vašem životě i majetků. Ze strany politiků jste vystaven brutálnímu násilí (exekuce, kriminál), pokud se nepodřídíte jejich vládě.

Pokud tedy nejste marxista, podle kterého mají zaměstnanci právo rozhodovat o osudu firmy, bez ohledu na názor majitelů, respektive mohou ji majitelům uloupit, tak byste měl vnímat rozdíl mezi firmou a státem. Jestliže to smícháte, tak z toho často vyjdou nesmysly.

+12
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Martin Brezina | 4. 11. 2019 14:51

To prostě neodpovídá realitě. Zatímco politici jsou soustavně voleni a pak nevoleni, a jejich střídání je empirických faktem, majitele a manažery nikdo k odpovědnosti nevolá, aspoň u nás ne. To, že existuje jakási teoretická možnost se s někým soudit, je sice hezké, ale vzhledem k tomu, že se to špatně dokazuje, a taky proto, že na straně velké firmy stojí nejlepší právníci a odborníci, je reálná šance téměř nula, a tomu ostatně odpovídá i to, že se tohle u nás zatím za 30 let nikomu nepovedlo.

-5
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK