Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Roboti, rakovina, láska

Mezi USA a Čínou probíhají tiché závody v trénování umělé inteligence. Někdejší šéf čínského Googlu shrnuje v knize o supervelmocích a umělé inteligenci průběžné skóre. Co podle něj lidstvu pomůže vyrovnat se se změnami, které rozvoj umělé inteligence přinese? Jedině to, čeho stroje nejsou schopny. Láska.

Pro filozofy, ekonomy, sociology, politiky, a hlavně podnikatele je umělá inteligence (artificial intelligence – AI) výzvou minimálně srovnatelnou s globálním oteplováním. Přináší na jedné straně příslib dokonale efektivní společnosti a bilionů dolarů pro světovou ekonomiku a na druhé straně – minimálně podle vědců a lidí z oboru (byli mezi nimi Hawking nebo Musk) podepsaných pod Otevřeným dopisem o umělé inteligenci z roku 2015 – úplné vyhlazení pozemského života. A to nejspíš ke všemu nějakým řádově nudnějším způsobem než samopaly robotických válečníků.

Kai-Fu Lee: AI Superpowers. Obálka

Kai-Fu Lee: AI Superpowers: China, Silicon Valley, and the New World Order. Vydalo v září 2018 nakladatelství Houghton Mifflin Harcourt. 272 stran, 15,39 dolaru (verze pro Kindle)

Umělá inteligence je dnes nejen ve vašem počítači či mobilu, už i české samoobsluhy používají umělou inteligenci k řízení objednávek, slev a skladů. Její využití mění svět a zásadně zvyšuje efektivitu všeho od reklam a politických kampaní po modernizovaná skladiště a samořiditelná vozidla všech druhů. Možnosti jejího využití ve vědě, medicíně, kontrole obyvatelstva nebo třeba armádě či recyklaci materiálů jsou nedozírné a řadu aplikací si nedovedeme zatím ani představit.

Do diskuze zásadní monografií AI Superpowers s podtitulem China, Silicon Valley and the New World Order (Supervelmoci a umělé inteligence. Čína, Silicon Valley a nový světový řád) vstupuje tchajwanský rodák Kai-Fu Lee, který si postavení jedné z největších autorit v oboru vydobyl hned v několika rolích. Jako vědec připravil ve své dizertaci první systém rozpoznávání řeči nezávislý na předem definovaném řečníkovi (1988), v roli manažera působil na vysokých pozicích v Microsoftu i jako ředitel Google v Číně a jako podnikatel vede Sinovation Ventures, fond zaměřený na investice do čínských startupů. Uspěl i jako populární mentor a vzor čínského studentstva. Co nám chce říct o umělé inteligenci?

Kai-Fu Lee a efektivní láska

Kai Fu Lee

Foto Lev Radin / Shutterstock.com

Kai-Fu Lee (* 1961) toho dokázal hodně a o všem vám v knize taky řekne. Časté poznámky, že tady taky byl a s tímhle se taky znal, jsou jí ale místy spíš na škodu. Žánry „vlastní autobiografie s příchutí osobní filozofie“ a „chladná analýza současného stavu a nedávné minulosti“ do sebe z principu narážejí a otřásají důvěrou v knížku jako celek.

Z autobiografických pasáží Lee vychází jako workoholik, který ke světu přistupuje čistě na základě jasně daných algoritmů. Svůj hlavní cíl shrnul do hesla „maximalizovat svůj vliv na svět“ – s tím, že by ho rád využil k tomu, aby pak svět měnil k lepšímu.

Život mu vzhůru nohama obrátila rakovina. Když se vyrovnával s vlastní smrtelností, dospěl po četbě knížky knihy Bronnie Wareové Čeho před smrtí nejvíc litujeme a pobytu v buddhistickém klášteře k tomu, co prý je v životě skutečně důležité: láska. Hořkou ironií je, že i k lásce, ve které vidí i cestu z AI krize, přistupuje s podobným fanatismem jako ke svému předchozímu životu. Bez kompromisů hledá cestu, jak ji celosvětově zefektivnit.

Velká sedma

AI Powers vynikají velmi provokativními a pro liberály strašidelnými pohledy na současný stav hry. Největší zlom v umělé inteligenci přišel se schopností strojů samostatně se učit na prakticky libovolných strukturovaných datech. Všechno od té doby je v podstatě jenom implementace, inženýrské a byznysové zkoumání hranic a vývojové skoky umožněné dalšími technologiemi, primárně chytrými telefony napojenými na datové sítě a rychlými mikroprocesory. Čekat můžeme už jen nová pole nasazení a sem tam postup někam výš. 

Abychom si správně nastavili očekávání – takzvanou všeobecnou umělou inteligenci nevidí Kai-Fu Lee jako možnou ani o několik technologických skoků dál. Samozřejmě, může přijít. Ale je to tak málo pravděpodobné a způsobilo by to tak výrazný otřes všeho, že je zbytečné zkoušet k tomu dopředu cokoli říkat —.

Hluboké učení

Deep learning je poddisciplína strojového učení, které zase spadá pod umělou inteligenci jako celek. Jde o algoritmy, které se dokážou systematicky učit z velkého množství dat různých druhů a spojovat tisíce pro člověka navzájem jen velmi obtížně propojitelných informací. Díky tomu si umí poradit jak s velmi nudnými a otravnými činnostmi, tak s věcmi pro člověka nepředstavitelnými. Dosahuje nadlidských výsledků jak v předpovědích a ekonomických analýzách, tak v detekci rakoviny nebo třeba třídění různých druhů plastů na separačních linkách. 

Současný trh s umělou inteligencí prakticky ovládá sedm obrů – americké firmy Google, Facebook, Amazon a Microsoft a čínské Baidu, Alibaba a Tencent. Kolem nich se sice ve výzkumu pohybuje řada nezávislých aktérů, univerzit nebo i menších specializovaných firem, ale dorůst velikosti kohokoli ze sedmičky jim brání jednoduchý mechanismus: umělá inteligence se učí na velkých sadách dat. Kdo má kvalitní a drahý algoritmus, může nabídnout službu, jejímž prostřednictvím získá data. Na těch může dál cvičit svůj algoritmus a vylepšit a případně i zlevnit svou službu…

U velké sedmy navíc platí, že i když nejsou zcela uzavřené před okolním světem, špičkoví odborníci přebíhají zejména mezi nimi samotnými (koneckonců kvůli Leeovu přestupu z Microsoftu do Googlu se obě firmy chystaly i na soudní spor). Pokud by došlo k technologickému průlomu, budou to nejspíš znovu tyto firmy a jimi pozřené startupy, kdo bude schopen daný nový princip udržet pro sebe a úspěšně vytěžit. Taková věc by mohla znamenat vzestup jediného hegemona, kterého už ostatní nebudou schopni dostupnými prostředky porazit. Pokud s čímkoliv zásadně novým přijde univerzita nebo menší firma, dostane se to nejspíš obratem mezi všechny velké hráče a rovnováha sil bude pokračovat. 

Čínské trumfy: Mladí a hladoví a vládní technooptimismus

V top sedmičce tedy USA vedou nad Čínou 4:3, jaký je ale reálný poměr sil? O Silicon Valley se u nás mluví poměrně často, máme rámcovou představu. Výlet do Číny ale může znamenat překvapení. Země po století útlaku a chudoby pozvedává hlavu jako sebevědomá velmoc. Místo, ve kterém se potkávají prastaré konfuciánské hodnoty, komunismus (kolem kterého Lee vždycky chodí opatrně po špičkách) a dobře vzdělaní jedináčci, zoceleni hrubě konkurenčním systémem čínského vzdělávání. Z těch se pak stávají „podnikatelští gladiátoři“ žijící v tempu, ze kterého se i workoholikům ze Sillicon Valley motají hlavy. Musí si poradit s nelítostnou konkurencí, která si nedělá hlavu s morálkou nebo autorským právem.

Vrstva vzdělaných a hladových ale není v závodech umělých inteligencí jediným čínským trumfem. Druhým zásadním je vláda. Lee nadšeně popisuje, jak se jeden čínský úředník rozhodl podpořit startupy. Nechal prostě vyklidit celou jednu ulici, nasadil pro malé technologické firmy příznivé ceny nájmů a bylo. Podobně prý funguje i čínská vláda. Lee proto věští, že Čína například mnohem dřív než zbytek světa povolí samořiditelná auta. Protože i když by v nich zemřela řada lidí kvůli nedotestovaným věcem, celkový počet zachráněných životů bude jasně vyšší. Čínská vláda je prý „technooptimistická“ a navíc – nemusí si lámat hlavu s nějakými volbami. Do kontrastu Lee staví program Baracka Obamy, který měl podpořit zelenou energii. Jedna z firem ale podváděla a Obama za to nesl politickou odpovědnost, která mu zkomplikovala druhý mandát. Pro vládu, která pro dosažení většího dobra likviduje a převychovává celé národy, by se ale daly najít i přiléhavější přívlastky než technooptimistická.

Géniové a dříči

Jako třetí výhoda se ukazuje paradoxně relativní technologická zaostalost Číny a její náhlý skok do ze stavu „téměř nikdo nemá internet“ do stavu „všichni mají internet v mobilu“. Stamiliony uživatelů tak nastoupily rovnou do světa mobilních aplikací a mobilních plateb... Pomohla tomu jak jasná státní podpora (a nulová ochrana například soukromí občanů ze strany státu), ale i kultura. Pro většinu Číňanů je smysluplným obchodem vzdát se svého soukromí za větší pohodlí při čemkoliv a téměř nikdo nepátrá po tom, co se s jeho daty děje. Vznikla tak obrovská laboratoř, ve které je možné trénovat umělou inteligenci jako o život na nepřeberném množství dat všeho druhu. Platby, pohyb po městě, rozeznávání obličejů přes průmyslové kamery a tak dále a tak dále. Přidejte k tomu špatnou prostupnost trhu pro zahraniční giganty a bude vám zřejmé, proč má Čína jako AI velmoc ještě kam růst a že taky rychle poroste. 

Mimochodem, podle Leea může za špatné výsledky zahraničních firem na čínském trhu nízká schopnost přizpůsobit se místním podmínkám. Jako příklady uvádí detaily typu „čínský zákazník preferuje, když se výsledek hledání objeví v nové záložce, ale Google to tak nechtěl“. To je samozřejmě validní kritika, stejně je asi možné, že si na dovednostech a tvrdosti místních dovedných podnikatelů leckdo vyláme zuby. Ovšem to, že nepadne zmínka o Velkém čínském firewallu, o zásazích strany do fungování firem ani o aktivní politice podpory porušování patentů, je pro analýzu tohoto rozsahu citelný nedostatek. Čtenář asi nemůže předpokládat, že se tchajwanský rodák sídlící v Pekingu rozhodne napálit do knihy „máme tu koncentráky“, ale odbýt to všechno větičkou o tom, že politicky senzitivní témata občas komplikují práci, vážně nestačí. Zvlášť když symptomy problémů do knížky tak často pronikají – píše se v ní například o ucpaných a nefunkčních městech a podfinancovaném zdravotnictví; sám Lee k doktorovi radši létá na Tchaj-wan. Úplně bizarní pak je, když apoštol největší a nejefektivnější lásky, popisuje, jak čínské společnosti mile a vstřícně vstupují na cizí trhy, spojují se s místními v jakési harmonii…Čínské kolonie v Africe jistě můžou to nadšení dosvědčit.

Leeův výklad historie vzniku a rozvoje umělé inteligence stojí za přečtení, stejně jako porovnávání, kdo má teď navrch. Tady tedy už jen ve zkratce:

Číně se víc daří ve většině oblastí, USA zas vedou v korporátních aplikacích a na množství géniů. Čínským firmám totiž chybí standardizovaná data, která mají i malé americké firmy kvůli daním a auditům dávno nachystaná. Ta pak můžou sloužit jako vodítko, co kde změnit, kdo pracuje zbytečně a koho se má firma rovnou zbavit. USA mají náskok i díky své schopnosti lákat geniální a výjimečné vědce z celého světa a jejich univerzity k vytvoření vrstvy těchto sebevědomých hrdinů jasně míří. Ty čínské místo toho tvoří zástupy sice ne výjimečných, ale schopných inženýrů, kteří budou podle Leea v dalším zápase mnohem důležitější. Tedy – jejich vliv bude v budoucnu zásadní, pokud géniové na druhé straně oceánu něco nevymyslí. Krásný příkladů předpovídání budoucnosti stylem „neříkám tak ani tak, ale na moje slova dojde“.

Kdo nemiluje, ať nejí

Nejzásadnější část knihy se věnuje budoucnosti světa formovaného umělou inteligencí. Nenahraditelná v něm podle Leea budou ta povolání, která pracují s mezilidskou interakcí. Nějakou dobu se ještě neobejdeme ani bez povolání spoléhajících na orientaci v nestrukturovaném procesu a drobné manuální zručnosti. Zatímco dělník u pásu či finanční poradce se stanou zbytnými velmi rychle, taková uklízečka nebo dokonce domácí ošetřovatelka se své náhrady jen tak nedočkají, ať se budoucnost vydá jakýmkoliv směrem.

Co může přijít? Bezprecedentní počet lidí bez práce. Nebo obroda směrem k pohodlnějšímu, spravedlivějšímu a bezpečnějšímu životu.

Lee pečlivě dokládá, jak se technooptimisté mýlí s historickými paralelami. Proměna, kterou přináší umělá inteligence přináší hlubší změny, než si většinou dokážou představit. Prostoupí všechny oblastí lidského života, na celém světě, protože nutná infrastruktura už vesměs existuje. Přirovnání třeba k revolucí páry a uhlí nedává žádný smysl, jedná se o kvalitativně i kvantitativně jiné fenomény. Minimálně je jisté, že se práce zásadně promění – jaký je například smysl v tom, že lékaři drží v hlavě náhodné databáze symptomů, které jsou už teď zjednodušeny, aby je vůbec mohla jedna mysl pojmout? Neměl by vyhodnocování vždycky dělat spíš algoritmus?

Co tedy dál? Lee kritizuje – i když zčásti přijímá – návrhy na krácení pracovní doby, masové rekvalifikace i zavedení univerzálního základního příjmu. Vytýká jim ale, že jsou v podstatě jenom alibistickou náplastí, kterou chtějí nejbohatší lidé tohoto světa jednoduše plácnout na problém, který sami vytvářejí. A minimálně u některých si je jist, že je při tom motivuje jen strach, aby je dav nesežral. 

Sám přichází s jiným řešením, kterým je – láska. A dobrovolnictví. Když se zapojíte v sektorech služeb, péče či vzdělávání, zasloužíte si odměnu. Univerzální nárok na peníze na hlavu je tak z mnoha důvodů, včetně uchování vlastního smyslu a důstojnosti, nahrazen konceptem „kdo nemiluje, ať nejí“. Lee sám uznává, že se jedná o koncept revoluční a že by bylo velmi těžké ho domyslet, ale považuje ho za výrazně lepší než univerzální příjem.

Lee tak naznačuje způsob, jak by případnou celosvětovou krizi vyřešil. V jakém vztahu je ale univerzální láska s konfliktem mezi USA a Čínou, na to ovšem odpověď nedá. Celou knihu Lee popisuje soupeření velmocí způsobem, který připomíná hecování borců, než v ringu zazní další gong – a najednou úplně změkne a začne říkat, jak moc ho mrzí, že se vůbec používají slova jako závod nebo dokonce přirovnání ke studené válce. Vždyť hlavní je přece přátelské soutěžení a kooperace.

A takhle zvláštní směsicí myšlenek je celá kniha o superschopných umělých inteligencích.

David František Wagner

David František Wagner

Narozen v roce 1988 v Písku. Dokončuje disertační program na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Od října 2017 působí jako poradce pirátských poslanců přes mezinárodní vztahy, školství a kulturu. Založil spolek pro rozvoj... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 20 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Josef Fraj | 24. 9. 2019 08:01

O AI toho moc nevím, tak se k ní nebudu vyjadřovat. Pokud jde o společensko-ekonomické systémy, tak by k tomu pár slov měl. Systém "kdo nemiluje, ať nejí", podobně jako systém "kdo nepracuje, ať nejí" mají zásadní systémový nedostatek, totiž chybějící objektivní kritéria na změření "lásky" a "práce". Pokud má být zaveden, tak musí nějaká autorita definovat "lásku", jednotky na její měření, zřídit úřady na její vyhodnocování atd. atd. Většina z nás to přece zažila u té "práce" v dobách "reálného socialismu". Všichni pracovali, soutěžili v Brigádách socialistické práce o to, kdo pracuje více, lépe a radostněji, dávali si "socialistické závazky" a pod. a všechno to bylo na nic, protože o výstupy všeho toho centrálně plánovaného snažení nikdo nestál a lidé je konzumovali pouze proto, že jim nebylo dovoleno pracovat na tom, po čem opravdu toužili, a nic jiného jim tedy nezbývalo. Centrální plánování lásky by dopadlo stejně, ne-li hůře.

Není přece třeba vymýšlet sociálně-inženýrské koncepty. Lidstvo má už několik století k dispozici ekonomický systém, který vznikl spontánně a je nejspravedlivější ze všech, které se zatím objevily a ani teoreticky nebyl zatím překonán. Ano, mluvím o kapitalismu. Pouze v kapitalismu totiž platí dva rozhodující principy:
1. Aby člověk něco získal, musí sám druhým nabídnout něco, co potřebují nebo po čem touží a jsou za to ochotni nabídnout něco na oplátku (zaplatit).
2. Princip dobrovolnosti, tedy vzájemné výhodnosti. Pouze v případě, že si lidé mohou vyměňovat výsledky své práce dobrovolně, je taková výměna pro všechny účastníky směny výhodná.

Problém, proč to tak docela nefunguje spočívá v tom, že zatím lidé nejsou schopni/ochotni přijmout politický systém, který by tyto dva principy respektoval. Demokracie tyto principy spolehlivě eliminuje, protože je založena na loupeži, tedy násilí, jako svém základním morálním principu a například od reálného socialismu se liší pouze mírou toho násilí. Navíc se zdá, a má to svoji logiku, že míra násilí v demokratických systémech dlouhodobě roste, takže nakonec skončí v tom reálném socialismu a totalitě.

Dnes není problém materiálního zabezpečení lidstva jako celku a přirozená lidská solidarita dokáže zajistit, aby se nestrádali ani ti, kteří jsou handicapovaní. Problém spočívá v hlavách lidí, kteří si stále myslí, že násilné přerozdělování výsledků práce druhých v jejich prospěch, je pro ně výhodné. Brainwashing počínající státním školstvím, vedoucí přes rudo-zeleno-hnědou propagandu a končící nejrůznějšími Gretami, zatím úspěšně funguje.

Podle mne jsou dvě možné cesty. Jednou je dotažení čínského modelu do stavu, kdy centrála moci totálně ovládá život a myšlení každého jednotlivce. Druhou je společnost respektující svobodu jednotlivce (tedy nejspíš něco na způsob anarchokapitalismu :-))) .

+16
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 24. 9. 2019 11:48

"Problém spočívá v hlavách lidí, kteří si stále myslí, že násilné přerozdělování výsledků práce druhých v jejich prospěch, je pro ně výhodné."

Ne, ne. Ten "problém" spočívá v hlavách lidí, kteří si stále myslí, že násilné přerozdělování výsledků jejich práce ve prospěch druhých, je výhodné i pro ně. :-)

-6
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK