Všechno na prodej. Jak trhy sníží nerovnost a opraví demokracii

Nacenili jste všechen svůj movitý i nemovitý majetek a teď z jeho celkové hodnoty každoročně odvádíte daň, kterou stát přerozděluje ve veřejných službách i nepodmíněném základním příjmu. Daň je to vysoká, protože jste ho nacenili vysoko, abyste o své věci nepřišli: platí totiž, že když chce kdokoli cokoli za základ daně odkoupit, musíte mu to postoupit. Něco málo vám hodily peníze za imigranta, kterého jste sami vybrali. Vybrali jste ho pečlivě, neboť i tady máte kůži ve hře: když „váš“ gastarbeiter něco ukradne nebo zmizí, zaplatíte pokutu. Nějak se vám to celé nelíbí, naštěstí se ale můžete k věcem veřejným pořád vyjadřovat ve volbách a referendech. Dokonce si můžete střádat volební kredity, aby měl váš hlas větší váhu u otázek, na kterých vám opravdu záleží, a naopak zeslábl tam, kde vám o nic nejde.

Eric A. Posner, E. Glen Weyl: Radical Markets. Uprooting Capitalism and Democracy for a Just Society – vyšlo v nakladatelství Princeton University Press v květnu 2018, 368 stran, 11,50 dolarů (verze pro Kindle).

Takhle by váš život vypadal ve společnosti inspirované třemi nejzásadnějšími reformami předloženými v knize Radical Markets: Uprooting Capitalism and Democracy for a Just Society (Radikální trhy: kapitalismus a demokracie pro spravedlivou společnost). Napsali ji Eric Andrew Posner, „v roce 2014 čtvrtý nejcitovanější právní vědec ve Spojených státech“ a americko-německý ekonom a „sociální technolog“ Glen Weyl. „Věříme tomu,“ vyznávají se na začátku, „že trhy jsou a ještě nějakou dobu budou nejlepším organizujícím principem společnosti. Jenže i když se tržním soupeřením všichni zaklínají, ty nejdůležitější trhy jsou podle nás monopolizované, anebo vůbec neexistují. Vytvořením skutečně konkurenčního prostředí na otevřeném a volném trhu bychom přitom mohli významně snížit nerovnost, zvýšit prosperitu a překonat ideologické a společenské konflikty, které rozdělují společnost.“

Už tady by Radical Markets asi leckdo zaklapnul jako naivní pravicově liberální spisek autorů, jejichž rozhled končí poslední stránkou týdeníku The Economist. Jenže jejich kniha je překvapivě dobře promyšlená, plná pozapomenutých nápadů a překypující étosem nic není vytesané do skály, budoucnost je taková, jakou si ji uděláme. Což zvlášť potěší u liberálních pravičáků, od kterých je tak často slyšet, ať se radši ničím nehýbe, že se to jinak rozbije.

Pište si: COST, QV a VIP

Posner a Weyl začínají zostra tím nejradikálnějším návrhem: samovyměřenou daní z majetku, označovanou zkratkou COST („common ownership self-assessed tax“), spojenou s povinností přenechat věci tomu, kdo za ně nabídne částku uvedenou jako základ daně. Ta by měla u většiny druhů majetku sedmiprocentní sazbu, takže by se za něj co čtrnáct let de facto platilo znovu; počítá se ale se sníženou sazbou u věcí osobní potřeby a citového významu. Vlastníci by dále „směli svůj majetek seskupovat do nedělitelných balíčků nebo naopak libovolně dělit, aby předešli tomu, že jim někdo vezme pravou botu a nechá je s levou […]“ Taková reforma by podle autorů přinesla mnoho pozitivního. Mimo jiné přesunula daňovou zátěž směrem k nejbohatším, usnadnila vykupování pozemků pro velké veřejné i soukromé projekty, snížila ceny bydlení a taky posílila společenskou soudržnost, protože by měl každý zájem na tom, aby ostatní bohatli. A samozřejmě: COST by prý mohla zcela nahradit dnešní daně z nemovitosti, kapitálu a firem i dědickou daň, a ještě by půl zbylo, třeba na univerzální základní příjem. (Řeč je tedy o Americe.)

Následuje kvadratické hlasování (QV), tedy obdarování voličů rozpočtem hlasovacích kreditů, se kterými by mohli nakládat podle toho, jak moc jim záleží na (ne)úspěchu toho kterého kandidáta, té které strany či té které odpovědi v referendu. Kvadratické proto, že by se za extra hlasy platilo druhou mocninou kreditů. S devíti kredity byste tak mohli hlasovat devětkrát vahou jednoho hlasu, dvakrát vahou dvou hlasů plus jednou jedním, nebo jedenkrát vahou tří hlasů. Autoři se zamýšlejí, že kdyby se takto hlasovalo o zpřísnění zbrojního zákona, laxním lidem z velkoměst by se obtížněji přehlasovávalo venkovany, pro které je flinta otázkou bytí a nebytí. Situace by se pak obrátila při hlasování o něčem, co pálí hlavně první skupinu, zde ale příklad chybí.

Třetím radikálním návrhem je program víz mezi jednotlivci (VIP), který by dal každému občanu právo stát se patronem jednoho imigranta, případně několika po sobě přicestujivších a odcestujivších imigrantů. To by pomohlo jak lidem v chudých zemích, kteří by měli víc legálních příležitostí k vycestování za prací, tak chudým lidem v bohatých zemích, kteří by podle autorů mohli získat až 6000 dolarů. Bohužel není zcela zřejmé, zda každoročně, nebo jednorázově, ani jak by byl příspěvek vázaný na výši imigrantových příjmů. Další výhodou by bylo, že by se výhody migrace socializovaly, zatímco dnes na nich vydělávají soukromé firmy a zbytek společnosti nese část nákladů.

Následují dvě opatření, která jako by do knihy ani nepatřila. Jednak nemají svou zkratku, jednak nejde o rozšíření ani vytvoření trhů v tak masivním měřítku jako u předchozích tří návrhů. Prvním je omezení institucionálních investorů, aby nadále nemohli vlastnit velké podíly firem ze stejného oboru a pak například držet ceny letenek nahoře. Druhým proplácení „digitální práce“, jako je tvorba obsahu pro sociální média. Zde autoři navrhují kolektivní akci prostřednictvím jakýchsi globálních odborů, které by sdružovaly uživatele internetových platforem a vyjednávaly s provozovateli platové podmínky.

Podrž mi pivo a sleduj

Na všech pěti kapitolách je vidět, že autoři nosili v hlavách nápady roky, nořili se do spisů dalších autorů (mj. zastánce daní z nemovitostí Henryho George nebo digitálního vizionáře Jarona Laniera), promýšleli argumenty odpůrců, s pečlivostí modelářů se ňuňali s jednotlivými detaily. Přesto vlastně nepřekvapí, že u tak radikálních reforem zůstává v knize o necelých čtyřech stovkách stran mnoho věcí nedořešených.

Nechejme stranou nabízející se výtky z krajů politického spektra: ryzím libertariánům bude pochopitelně vadit tak masivní přerozdělování, socialisté jistě upozorní na vznik nových nevyvážených mocenských poměrů, například mezi imigrantem a jeho sponzorem, svým způsobem feudálním pánem. Takové připomínky jsou na místě, ale věřím, že se o nich později rozepíšou jiní.

I když tedy přistoupíme na východiska autorů, jejich návrhy žel spojuje jistá naivita ohledně toho, jak by na ně reagoval tak dynamický systém, jakým je lidská společnost. Neschopnost dohlédnout následky svých nápadů a lehkovážný spirit „podrž mi pivo a sleduj“ jsou ostatně charakteristické pro tenhle janečkovský druh reformátorů, majících za to, že se problémy po staletí pomalu vyvíjených institucí dají vyřešit pár chytrými hacky.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Vyčůraná konzervativní vláda by například mohla v systému QV vyplácat volební kredity liberálních voličů pár redundantními referendy o omezení některých liberálních výdobytků, analogicky by mohla vláda liberální odzbrojovat konzervativce. (Mimochodem: nakolik je evidence volebních kreditů slučitelná s tajným hlasováním? Kniha nepoví. Autoři se nezaobírají ani tím, jak velká část populace vlastně umí počítat mocniny.)

V programu VIP by se půl milionu lotyšských Rusů mohlo stát patronem půl milionu ruských vojáků na dovolené, islámští fundamentalisté s občanstvím evropských zemí povolávat z Mosulu další fundamentalisty… Bezpečnostním rizikům by mohly zabránit opravdu přísné tresty pro patrony, pak by ale nikdo nezval nikoho, anebo by problémům předcházela tvrdá byrokratická kontrola, čímž by se zase vytratila elegantní decentralizace, kterou se Posner a Weyl zde i v ostatních kapitolách tolik chlubí.

Nedozírný zástup připomínek předvídatelně vyvstává u samovyměřené daně z majetku, COST. Autoři podceňují ohromné množství duševní práce, kterou by optimální nacenění všeho, co člověk vlastní, představovalo. Dá se předpokládat, že by v téhle disciplíně byli znevýhodněni ti, kterým mají reformy pomoci především, tedy chudí a ekonomicky méně gramotní. Hádám taky, že ceny byly zpočátku velmi kolísavé, neboť by se na trhu ocitlo násobné množství nemovitostí, automobilů i další techniky, a tahle kolísavost by mohla připravit o majetek opět ty méně nabroušené (nebo movité, ono to jde ruku v ruce) pastelky v penále. Dále: kdo a hlavně jak by kontroloval, jestli jsem přiznal opravdu vše, co vlastním? Co je spravedlivého na tom nutit vdovu s citovým poutem k rodinnému domu platit vysokou daň jen proto, aby v něm mohla klidně dožít? Pokud bychom takový majetek hodili do nižší sazby, jak by se dokládalo citové pouto? Dobrý point mezi několika dalšími má Paul Berg ve své bystré kritice: měli by lidé nacenit i své účty na sociálních sítích, když se nimi běžně obchoduje? Poslední připomínka: pokud by zavedení COST nepředcházelo masivní přerozdělení bohatství, oligarchové by získali zcela novou moc, totiž možnost zcela legálně vystěhovávat kritické novináře z každého bydlení a připravovat je o techniku. I po totální majetkové reformě by pak mohly větší skupiny podobným způsobem šikanovat jednotlivce.

I se zápěstím vykrouceným od nesouhlasných vlnovek jsem si ale Radical Markets užil. Aniž bych to od takové knihy čekal, Posner a Weyl se ke svým návrhům propracovávají přes poutavé historické výklady, plné tipů na pozapomenuté ekonomické a politické myslitele. I když většina jejich návrhů není dotažená ani do té míry, abych se nechal přesvědčit aspoň pro experimenty na malých územích, kterými chtějí opatrně začít, samy o sobě jsou předložené radikální myšlenky cenné. Kvadratické hlasování by například šlo okamžitě uvést do praxe v demokraticky spravovaných firmách, vnitrostranických referendech nebo v rozhádaných rodinách: tak ať je teda k obědu králík, já to sním, ale kredity si pěkně schovám na hlasování o výletu. V jistých kontextech by mohla fungovat i samovyměřená majetková daň: v jednom z rozhovorů autoři do startu navrhují takto danit doménová jména, která masově blokují spekulanti.

Nakonec pamatujme na to, že mnoho institucí, které dnes považujeme za samozřejmé, bylo kdysi radikálních a potenciálně nebezpečných, počínaje manželstvím z lásky a konče všeobecným volebním právem. Nebyl bych překvapený, kdyby v jednadvacátém století dozrál čas na všech pět radikálních návrhů Posnera a Weyla, doladěných dalšími mysliteli a debugovaných experimenty.