Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Všichni musíme být populisti

Krátká příručka levicového populismu nabízí užitečný úvod do chápání pojmu. Ve své vizi spravedlivější budoucnosti ale nechává autorka až příliš rozporů.

Liberální demokracie je vyčerpaná. Je jak české lesy: pěkná věc, rádi bychom si ji zachovali, dokonce ji máme za životně nezbytnou, jenže nám ji něco požírá.

Neoliberalismus – tak se jmenuje kůrovec demokracie. Budoucnost nevypadá dvakrát dobře, ale když se (skoro) všichni spojíme, utvoříme suverénní lid, tak ho v rojnici možná vyženeme a prohloubíme demokratické pořádky.

To je hrubá parafráze základní teze loňské knihy For a Left Populism (Za levicový populismus) vlivné politické teoretičky Chantal Mouffeové. Než se dostaneme k tomu, jak si to představuje konkrétně, je nutné si ještě vyjasnit, proč že podle ní západní demokracie usychá.

Chantal Mouffe. For left populism. Verso 2018

Chantal Mouffe: For a Left Populism. Vydalo nakladatelství Verso v červenci 2018. 112 stran, 14,02 dolaru (verze pro Kindle)

Odpolitizovaná politika

Mouffeová za to nejvíc naložila mainstreamové levici, konkrétně Tonymu Blairovi. „Sociálnědemokratičtí neoliberálové“ jako Blair uvěřili, že existuje něco jako univerzálně dobrá a špatná politicko-ekonomická řešení. A to, která jsou dobrá a která špatná, nemají podle nich říkat politici, ale experti a technokrati.

S tím Mouffeová bytostně nesouhlasí: neexistuje neutrální terén, dobré vždycky znamená dobré pro někoho. A takový technokrat, to není právě člověk z lidu, proč by tedy jeho představa o tom, co je dobré, měla přinášet něco dobrého lidem?

V liberální demokracii podle Mouffeové začíná převažovat liberální princip – obrana volného trhu a těch, kteří z něho těží, – nad demokratickým. Ideály politické rovnosti a lidové suverenity upadají.

Jistě, vztah obou tradic byl napjatý vždycky. Občas převažoval jeden princip, pak zas druhý. Tady Pinochet, tam zas tyranie většiny. V poválečném Západě se ale jakési ekvilibrium dařilo nacházet. Dokud sociálnědemokratické strany nepřijaly hegemonii neoliberalismu. Demokratickou tradici pak neměl kdo hájit. Vůli lidu jsou jako poslední instance nadřazeny signály trhu, který nedovolí skutečnou politickou alternativu.

A tak mizí i politika jako neshoda, konfrontace politických postojů, výběr z alternativ. Politika se omezuje na udržování zavedeného ekonomicko-politického pořádku, o nějž se postarají středopravé a -levé strany. Přitom ale klasické instituce přicházejí o moc, roste naopak moc oligarchů a korporací, posílených globalizací, práce se prekarizuje a narůstá nerovnost. Není žádný div, že se pak v bezmocném občanovi jednoho dne cosi vzbouří. A začne volit nejbližšího Okamuru.

Takto, vysvětluje Mouffeová, jsme se dostali do dnešního „populistického momentu“. Autoritářsko-xenofobní „konzervativci“ rozesetí po celém světě jsou pro ni symptomem, že se neoliberální hegemonie dostala do krize. Toho má podle ní levice využít. Jenže jak? A od toho tu prý je levicový populismus. Populistické taktiky jsou pro všechny a politickou situaci příštích let bude určovat střet populismu levicového s populismem pravicovým, věští Mouffeová.

Tentokrát my

Je tedy zřejmé, že populismus nemyslí v mediálně vděčné rovnici: populismus = zlo, ve které je populistou politik nadbíhající lidem s nabídkou levnějšího piva, a volič zas iracionálním blbem, který nechápe, že je politikovi ve skutečnosti zcela volný. Kdepak. Když to vezmeme za správný konec, populismus může sloužit jako perfektní sklíčko pro pochopení podstaty politiky, ba dokonce je politikou samou.

Rozdíl mezi pravicovým a levicovým populismem je zřejmý: ten první nabízí jako řešení úzkostí z globalizace identitářství a falešnou nostalgii a za nepřítele lidu označuje menšiny, uprchlíky a další známé podezřelé. Do toho se mu na cestě k uskutečnění skutečné vůle lidu pletou parlamentní žvanírny, média a další liberální výmysly, takže jejich vysněná demokracie rozhodně není liberální. Tím se ostatně třeba Viktor Orbán nikterak netají. Varování před populismem jsou tedy na místě: populisté rádi koncentrují moc a nedbají na její dělbu.

Přístup Mouffeové, která nevnímá populismus jako apriori deviantní, nám ale dovoluje spatřit deficity současné demokracie. Byli to právě pravicoví populisté, kdo první pochopil, že je potřeba dát politickému boji zase smysl a vrátit suverenitu lidem, frustrovaným odtržeností vlád a bezvýznamností svého politického hlasu.

Mouffeová by tedy ráda, aby hněv a uvolněnou energii lidu tentokrát podchytili levicoví populisté a aby je nasměrovali proti skutečnému nepřítele demokracie, který je ostatně od antiky stejný: proti oligarchii. Právě jí navzdory musíme neustále radikalizovat liberální instituce, „rozšířit množství různých forem reprezentace,“ jak Mouffeová řekla v nedávném rozhovoru pro Salon Práva. Mouffeová tedy nechce opouštět pole liberální demokracie. Jen zdůrazňuje její základní příslib: politickou rovnost, která se v čase narůstajících ekonomických nerovností vzdaluje.

Finmag na léto!

Finmag předplatné

Rozhovory. Roadrunnera Lukáše Hejlíka stíhá Ondra Tůma. Beep beep. Dobrý stres není, říká Michalu Kašpárkovi bioložka Julie Dobrovolná. Ale ani špatný.

Komentáře. Zuzana Fuksová o mužích, co mají v hubě feminismus a doma ficku. Zeman nesložil přísahu do rukou šéfa Senátu, ale do mikrofonu: Petr Němec o doslovném čtení Ústavy. Zákon proti šmejdům nefunguje, Janek Rubeš směnárny vzdává.

Téma: DIGI. Co po platebních kartách a aplikacích? Křižáci, tátové fintechu. Lék na pirátství: stream. České ropoznávání hlasu u německé kriminálky.


Kdo je lid?

Klíčová otázka. Lid není, je to konstrukt. Lidem se lidé stávají. Utváření lidu začíná propojením různých požadavků různých lidí, které mají společnou jednu věc: autorita jim nevyhověla. Taková různorodá hromádka se ale dá těžko uchopit, dokud jeden z požadavků, nějaký zvlášť palčivý, celou skupinu, nespojí nezastřeší a nestane se jejím reprezentantem. V tu chvíli sice ztrácí svůj partikulární obsah, ale to nevadí, naopak: v tomto požadavku – v Česku jím budiž třeba boj proti korupci – se může díky jeho vyprázdněnosti spojovat mnohé. Pod novou „značkou“ se můžou řetězit další požadavky – a především se pod ní začíná formovat skupina, která se prohlašuje za lid v opozici vůči tradičním politikům (nebo jakkoliv jinak nazvaným elitám či držitelům moci).

Individuální požadavek hegemonická autorita lehce odpálkuje, vynořený lid už ignorovat nemůže. Jednoduché.

Jenže taková „značka“ spojující lid, to není právě stálá věc, přivlastnit si ji a naplnit vlastním obsahem může kdekdo. Mouffeová proto vytahuje trumf: lid se sjednotí za charismatickým lídrem. Inu, snad by silný lídr mohl být cestou k podpoře plurality, ale že bych se na takovou cestu nadšeně vydával…

Mouffeová uznává možná rizika, záleží ale podle ní na nastavení vztahů mezi lídrem a lidem. A to prý vypadá u levicového populismu jinak: pravicovému populismu je podle ní vlastní vertikální struktura, ve které lídr všechno shora řídí, levicovému  je vlastní rozsáhlá participace zdola. Jen škoda, že právě tohle autorka nijak nedokládá a nepodpoří argumenty.

Nezřetelný nepřítel

Argumenty ostatně nejsou podle Mouffeové až tak důležité také při ustavování lidu. Ne racionálně vedená diskuze s vírou v konsenzus, ale emoce a možnost identifikace v nás mají probudit plamen občanství. Proto také striktně konstruktivistická Mouffeová radí pracovat s vlastenectvím, v pojmu a instituci národa už je prostě příliš emocionálně investováno. V dobré víře těm nalevo radí „mobilizovat kolem vlastenecké identifikace s nejlepšími a rovnostářštějšími aspekty národní tradice“. Jenže terén, zdá se, přeje minimálně od časů uprchlické paniky výrazně druhému táboru. Obávám se taky, že ve vymezování lidu a ne-lidu – tedy v praxi toho správného češství / francouzství / poláctví -- dokážou být populisté pravicoví mnohem šťavnatější.

V souvislosti s národním státem se také musíme ptát, jakých změn by vlastně byla jedna populistická vláda ve světě globální ekonomiky – a tedy výrazně omezeného manévrovacího prostoru – schopná. Lakonická zmínka autorky o řecké Syrize, která už už, ale všechno jí překazila Trojka, dává tušit nevyřčenou odpověď. Když pak Mouffeová dodává, že tato situace „vyvolává důležité otázky s ohledem na omezení, která přináší členství v Evropské unii, vůči politikám zpochybňující neoliberalismus“, tak máme i vcelku jasno o jejím vztahu k EU, který na jiném místě odbývá tím, že to je otázka nad rámec knihy.

Jakkoliv ve státech OECD podle nedávných výzkumů existuje vcelku jasná poptávka po levicovější politice, jenže pokud o ní mluví sami levičáci, lidi sedí a netleskají. Vidle jim do toho hážou hodnoty a ta zpropadená kulturní válka. V její vřavě bude pro levicové populisty tuze těžké propojit požadavky „dělníků, migrantů, prekarizované střední třídy, stejně jako další demokratické požadavky – třeba LGBT komunity“ a otočit je proti oligarchii, tedy elitám, když sama levice má silné konotace kulturních elit.

Mouffeová vyčítá krajní levici, že „místo protivníků, které můžou lidé rozpoznat, užívá abstraktní kategorie jako je ‚kapitalismus‘, takže se jim nedaří mobilizovat afektivní dimenzi nutnou pro motivaci lidí k politickému jednání“. To je jistě užitečné připomenutí i pro místní kapitalistobijce, ale jestli je pro lidi víc hot boj proti „neoliberální hegemonii“, to nevím.

Sama Mouffeová se totiž ve svém vymezení protivníka nedostává hlouběji než k tomuhle slovnímu spojení a pojmu oligarchie. A jistě lze proti mnoha oligarchům mobilizovat. Úspěšným příkladem budiž třeba kampaň Viktora Orbána proti jistému Sorosovi, který perfektně zosobňuje síly nadnárodního kapitálu. Jak všichni víme, mrk mrk, jeho původ totiž není pouze maďarský.

Pokud je ovšem definičním rysem neoliberální hegemonie, že „zde není žádný hmatatelný protivník, žádný nepřítel, jenž by potlačoval naši svobodu,“ pak se musíme Mouffeové ptát – pokud tedy nechce levice vytvářet nového žida –, co dělat. To samé platí pro řešení klimatických změn, které autorka považuje za centrální téma. Jak jej artikulovat v intencích jejího národního populismu, to neříká.

Kdo ale ví co dělat, to je třeba zmíněný vůdce Orbán, který mezitím buduje svůj klientelistický oligarchistán, ve kterém se opírá... o lid. Podobně jako všichni jemu podobní, kteří pak své autoritářství legitimizují s odvoláním na podporu lidu, ze kterého vyloučí – jako jeho nepřátele či jinak označené pijavice – tu chudé, tu menšinu, tu novináře. A když chtějí být jó demokraty, udělají spektákl s referendem, jako bylo to maďarské o kvótách. Nejumněji tedy v současnosti pracují s lidem ti, vůči kterým má stát v opozici: oligarchové.

Chce zapalovat, nehoří

Celkově je tedy For a Left Populism trochu unavená kniha autorky, která chce nabídnout své – nesporně podstatné – dílo v přístupné podobě, přitom ale nejde dál než za shrnutí, ve kterém není vůči vlastní minulosti nijak inovativní. Impulzů je přitom v naší turbulentní době více než dost. Připomenutí důležitosti afektu a identifikace, nekýčovitého chápání politiky jako konfliktu ideových protivníků a její celkové vytržení z područí tržního fetiše – to jsou všechno podstatné věci. Stejně tak zdůraznění nutnosti rozvíjení liberálních institucí, které nejsou ve své závěrečné podobě. V neposlední řadě kniha nabízí důležité vysvětlení, jak se ustanovují skupinové identity. Devadesátkový konec dějin vypadal i jako jejich konec – , ale očividně nebyl.

Celé to ale snižuje neochota pouštět se do otázek, na které Mouffeová nemá odpovědi dlouhodobě. To jsou například její půlstránková „vyrovnání se“ s národem nebo globální klimatickou krizi. Můžeme také pochybovat, nakolik uzavírání do kontejnerů – a může jít klidně o fikční „lid“ – přeje rozmanitosti a menšinám. Pojetí politiky jako boje se navíc může tlouct s feministickými ideály, ve kterých má větší slovo péče. Pak je tu samozřejmě polarizace společnosti, kterou kladivem My vs. Oni taky příliš nezahojíme… Až by se jedné chtělo ptát, jestli na skladě současných idejí není taky něco univerzalistického.

Mouffeová v posledku nejvíc troskotá na tom, s čím sama nezbytně počítá v politice: nevyvolává afekt, hybnost, víru, že se věci mohou měnit k lepšímu.

Jakub Jetmar

Jakub Jetmar

Zajímá se o média, brněnské pivnice a kvašení zeleniny. Vystudoval bakalářskou žurnalistiku a politologii na Masarykově univerzitě. Nyní pokračuje ve studiu obdobných oborů na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. E-mail:... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 7 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Josef Fraj | 14. 8. 2019 06:52

Polemika levicového intoše s levicovým intošem. Blééééé. Nevěřím, že jsem to dočetl až do konce.

+10
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK