Všichni to myslíme upřímně

Softwarový inženýr Kevin Simler a ekonom a futurolog z Masonovy univerzity Robin Hanson postavili svazek The Elephant in the Brain: Hidden Motives in Everyday Life (Slon v mozku. Skryté motivy v každodenním životě) na díle evolučních biologů Roberta Triverse a Roberta Kurzbana. Ti dokazují evoluční výhodnost sebeklamu, kvůli kterému má člověk tendenci přikrašlovat sám před sebou svoji osobnost a svoje motivy.

Kevin Simler a Robert Hanson. The Elephant in the Brain: Hidden Motives in Everyday Life – vydal Oxford University Press v lednu 2018. 416 stránek, 17,41 dolaru (verze pro Kindle)

V životě každého člověka nastávají běžně situace, ve kterých se může zachovat sobecky: parazitovat na společném díle, lhát nebo krást. Tyto situace se nedají vždycky interpretovat jednoznačně, a jestli se filuta dočká trestu, závisí i na jeho schopnosti z nečestného jednání se vylhat. Trivers a Kurzban přišli s teorií, že evoluce bude lidskou mysl formovat do podoby, ve které bude schopna podvádět efektivně. A nejlíp lže ten, kdo si sám myslí, že mluví pravdu. V tomto případě tedy ten, kdo je vnitřně přesvědčený o své mravní bezúhonnosti a čestnosti svého konání. „Náš mozek,“ píšou v těchto intencích Simler s Hansonem, „před námi schovává určité informace, abychom je mohli efektivně skrýt před druhými.“

Vždycky good guy

Představte si, že musíte v práci zalhat, proč jste neodevzdali včas nějaké dokumenty. Kdyby vám v hlavě zněla jen pravda – že 80 procent času v práci nevíte, co a proč máte dělat, že jste si nezaznamenali termín do kalendáře, že jste si odpoledne zašli na kafe a pak dvě hodinky sjížděli fejsbuček, … –, pak by bylo extrémně složité lhát. Naše mysl nás ale chrání. Je přesvědčena, že téměř nic špatného není naše vina. Proto okamžitě přijde s jasnými vzpomínkami, jak šéf zadal úkol nejasně, že bylo horko a nedalo se pořádně pracovat a odpoledne že nešel internet.

Lhaní je přitom jen začátek. Chceme, aby nás druzí považovali i za schopné, milé, inteligentní a charismatické, mozek proto setrvale generuje různě přesvědčivé sebeklamy o naší univerzální pozitivní výjimečnosti. Nehrajeme, jak jsme úžasní, my se tak doopravdy cítíme. Zkuste si vybavit jakékoli dvě situace, v nichž jste se nějak zachovali k druhému člověku. Pokud nemáte chorobnou neurózu, téměř jistě pokaždé budete správňák, ne záporňák.

Simler a Hanson tvrdí, že k tomu, abychom si přiznali, že motivy našeho jednání jsou sobecké, je nutné značné úsilí. Naše mysl totiž neustále vykresluje sebestředný obraz, na kterém budeme pro ostatní vypadat tak, aby nás měli rádi. Každý z nás třeba svým přátelům říká, že „kdyby cokoliv potřebovali, ať se ozvou“ a považujeme se – upřímně – za pomoc samu. Ovšem málokdo se opravdu pravidelně zjevuje ve dveřích u známých, v jedné ruce kbelík, že jde gruntovat, v druhé poukaz na wellness, ať si zatím zajdou odpočinout.

Popel Mony Lisy

Do Slona v mozku sesbírali Simler s Hansonem příklady nevědomých reakcí, které lze nakonec popsat jako strategizování k dosažení vyššího statutu. Třeba smích – je to jen fyziologická reakce, kterou náš organismus reaguje na něco vtipného, případně na lechtání? Stěží. Až třicetkrát častěji se smějeme v „nevtipných“ sociálních situacích. Pobryndá-li se vážená osoba při večeři, všichni zmlknou. Když se ale své nešikovnosti zasměje, i ostatní se začnou křenit. Smích tu (nevědomě) slouží k signalizaci, že „jde o hru, nic vážného“. I proto se – možná překvapivě – častěji smějí lidé, kteří mluví, než ti, kteří poslouchají.

Simler a Hanson zdůrazňují, že když si slona ve své hlavě uvědomíme a připustíme si, že jak naše podvědomí, tak vědomí zkrátka usilují o vyšší statut, změní se náš pohled na mnoho lidských záměrů, činností i institucí. Třeba v umění prý neobdivujeme hlavně krásu díla, ale ceníme především umělce. Speciálně schopného či inovativního jednotlivce, který dokázal něco, co jiní ne, a důležití členové společnosti tuto výjimečnost uznávají. Umělci jsou jako sportovci: naši pozornost přitahují jejich mimořádné schopnosti. Pro důkaz zvažme, že když se pro účely jedné studie vědci ptali, jestli by respondenti – kdyby shořela Mona Lisa – raději viděli její popel, nebo naprosto přesnou repliku, 80 procent jich odpovědělo, že popel. Nejde o obraz, ale o da Vinciho. Umění je sociální, ne estetická kategorie.

Podobně zvažme, že znakem lidské krásy bývala v evropské historii velmi bílá kůže. Jen aristokraté si totiž mohli dovolit trávit své dny ve stínu paláců, zatímco plebs se dřel na slunci. Když se většina lidstva přesunula do továren a vybledla, stalo se naopak opálení znakem vysokého statusu člověka, která má peníze cestovat blíž k rovníku a čas vyvalit se tam na slunko. A teď se zas začíná cenit bledost jako signál, že dotyčný je rozumný a dbá o prevenci rakoviny kůže.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Proti všemu

Ve zdravotnictví se promrhá značná část zdrojů, protože asi až polovina léčení prokazatelně nevede k snížení nemocnosti ani úmrtnosti. Proč se tedy neefektivní léčba prostě neukončí? Hanson proslul studiemi ukazujícími, že část výdajů na zdravotnictví slouží jako rituál, kterým společnost ukazuje, že pečuje o své členy. Je jedno, na co se peníze vydají, protože jde o samotný akt, o signál, že se „něco dělá“, že cítíme s nemocným. Podobně, jako když maminka pofouká dítěti bebí. Dítě ví, že se o něj matka stará, a matka chce dokázat, že na ni bude vždy spoleh, když se něco stane. Hanson predikuje, že výdaje na zdravotnictví se nesníží, i když se objeví super-levné super-efektivní způsoby léčení. Lidé potřebují vidět nákladnou aktivitu demonstrující, že o ně někdo stojí – i kdyby byla úplně k ničemu.

Podobně Simler a Hanson převyprávějí motivace a dynamiku ve školství (už tušíte, že studenti se neučí znalosti a učitelům nejde o moudrost společnosti), politice či v neziskovém nebo charitativním sektoru (ano, ani v jednom nepůjde o dosahování dobra).

Na tomto místě se v recenzích sluší uvést, v čem všem se autoři mýlí, jsou nepřesní či laxní. A ač by šlo vytvořit dlouhý seznam, byl by zbytečný. Simler a Hanson jsou „kontrariáni“, za vším ukazují jinou motivaci, jiný důvod, než je přijímaná pravda a konsenzus. Chtějí provokovat, proto úderně zjednodušují, aby čtenáře přinutili přemýšlet o skutečných motivacích chování druhých i různých institucí. I za cenu toho, že „toto přemýšlení vysaje energii z místnosti, jak se autoři sami často přesvědčili. Začnete-li s ním na party, zničíte ji.“ Nicméně i kdyby měli pravdu, že člověk má vždy jen sobecké motivy, ať již vědomě či podvědomě, neznamená to, že bychom ho neměli mít rádi.