Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Francis Fukuyama jako krotitel zdivočelých identit

Francis Fukuyama prozkoumal politiku identity a přichází s řadou varování. Na pomoc si bere svůj myšlenkový arzenál z devadesátých let. Má ještě cenu věhlasnému politologovi naslouchat?

Co si vybavíte, když se řekne politika identity? Pestrobarevný Prague Pride, řádění levice v amerických kampusech, #metoo? To všechno snad platí. Už méně lidí si ale všímá, že důraz na identitu pohání prakticky i všechna ostatní hnutí, která hýbou světem ve větším měřítku – ať je to nacionalismus v Číně, vzestup politického islámu anebo západní populismus.

Americký politolog Francis Fukuyama si vytkl za cíl ukázat, jak tento nový styl politiky funguje.

V jistých kruzích dnes patří k dobrému tónu Fukuyamovy teorie odmítat. Zejména tu o konci dějin, která předvídala nevyhnutelné vítězství liberalismu. Přesto však jeho velkolepým vyprávěním lidé naslouchají. Nejnovější knížka Identity: The Demand for Dignity and The Politics of Resentment (Identita: Požadavek důstojnosti a politika zášti) se z řady ambiciózních Fukuyamových prací vyčleňuje vlastně jen délkou. Nemá ani dvě stě stran, o to smělejší si ale klade cíle. Pokouší se vysvětlit, že kořeny identitární politiky najdeme v antické filozofii a jak může vést k anarchii, nechybějí ani rady pro státníky.

Francis Fukuyama. Identity: Contemporary Identity Politics and the Struggle for Recognition. Vydalo nakladatelství Profile Books v říjnu 2018. 240 s., 16 dolarů 48 centů (verze pro Kindle)

Hans a Mohammad

Fukuyamovu teorii dobře vystihuje příběh zrodu té snad nejsilnější politiky identity – nacionalismu. Představte si vesničana Hanse. Není mu ještě ani dvacet, když se zkraje devatenáctého století vydává ze své vísky do Düsseldorfu. Takový osud stihl miliony lidí: výměna nalinkovaného, přehledného života za vír vznikajících velkoměst. Hans tak místo zásnub a klidného učňovského života náhle bydlí se spoustou cizinců. Nerozumí jejich nářečí ani vyznání; stává se anonymním dělníkem, o kterého se nikdo nezajímá.

A právě mezi lidmi vytrženými ze všech jistot se rodí moderní nacionalismus. Není těžké si představit, jak důležité je pro Hanse zjistit, že se všemi těmi cizinci ho vlastně pojí bratrství. Že jsou společně součástí obrovského celku. Německo je sice rozdrobené, nedosahuje svojí právoplatné slávy, ale přesto existuje jako komunita poskytující tak potřebné ukotvení.

Tento příběh o vzestupu identity zažíváme podle Fukuyamy stále dokolečka. Není obtížné si představit, že podobným procesem prochází současný Blízký východ. Princip zůstává stejný, i když se tisíce Mohammadů kvůli modernizaci a zpochybnění své důstojnosti neobrací k národu, ale ke komunitě muslimské ummy. Jak ale Fukyuama přišel na to, že stejné kořeny mají i feminismus nebo dnešní západní populismus?

Třaskavá rovnoprávnost

Vysvětlení je jednoduché: vždycky jde o projev jedné opomíjené složky duše. Fukuyama rozvíjí platónský model, podle něhož máme vedle ratia a emocí i třetí část. Jde o thymos, jakousi vznětlivost, která se projevuje mocnou touhou po uznání. Neustále se poměřuje s ostatními a v praxi má dva požadavky. Tím prvním je potřeba být uznán za rovnocenného, takzvaná isothymie. Druhým projevem je megalothymie, pnutí být brán za někoho naopak výjimečného.

Máme tedy duši, která touží po uznání, ale namísto toho je vržena do neférového světa. To ještě obrovskou sílu politiky identity nevysvětluje. Chybí dvě přísady. S jednou přišlo křesťanství: jako první zakotvilo univerzální isothymii ve své nauce. Rovnou hodnotu má každý člověk od narození, nemusí se o ni zasloužit. Druhý poznatek je od Jeana-Jacquese Rousseaua, který tvrdil, že lidé se rodí dobří a pod nánosy společnosti stále mají nezkažené, autentické jádro.

Zní něco z toho radikálně? Asi jen těžko. Přesto jde podle Fukuyamy o třaskavou směs. Zvykli jsme si, že si každý zaslouží isothymii: důstojné zacházení. Když nepřichází, obracíme se ke skupinám, které nám respekt nabízejí. Uznávají, že je v pořádku být jiný, potvrzují, že máme – byť třeba momentálně zneuznanou – autentickou podstatu. Přesně jak si to myslel Rousseau a cítil i Hans.

Drobečková politika

Viděli jsme, že konejšivá náruč komunity funguje přinejmenším od prvních národních hnutí. Od té doby se samozřejmě změnily kulisy. Reakce na nespravedlnost či vykořenění však zůstává stejná. A je jedno, jestli jste člen etnické menšiny nebo třeba utlačovaná žena. Ostatně, spojit se s blízkými a do světa vykřičet svoji rozhořčenost pěkně od plic, to se může vyplatit. Humpolácké chování nebo diskriminace se pomalu dostávají mimo normu i díky tomu.

Jedna důležitá věc se nicméně změnila: tuto strategii se naučili intuitivně používat prakticky všichni. Anarchokapitalista z Holešovic může brát šedesát tisíc čistého a upřímně cítit, že ho utlačuje sociální stát. Stejně tak mohlo být vítězství Trumpa ve volbách vzkazem uvadající střední třídy: „Zapomínáte na nás!“

Problém nastává ve chvíli, kdy se důraz na thymos stane hlavním motorem politiky. Společnost se drolí a každá část má pocit, že jí ostatní nerozumějí. Přiložit v takovou chvíli ruku ke společnému dílu? Ani náhodou. A proč vůbec v politice promýšlet nějaké reformy, apel na ohroženou identitu má mnohem větší grády.

Progresivní nacionalismus

První návrh Identity na odvrácení pádu do anarchie je prostý – a upřímně řečeno k ničemu. Soustředit bychom se měli na odstraňování příčin, které vedou ke štěpení do stále menších skupinek. Jinými slovy upevňovat isothymii. Co to znamená? Chovat se k ostatním s respektem? To snad zvládneme. Ale co když ženy berou méně a střední třída na Západě stagnuje? Fukuyamova rada politikům (Řešte to!) má podobnou šanci na úspěch, jako kdyby napsal svému kongresmanovi, jestli by, prosím, nešel zvýšit růst HDP. Lidé jinak volí Trumpa!

Další návrhy, zaměřené na identitu jako takovou, už jsou podnětnější. Fukuyama tvrdí, že skupinky, do kterých se zařazujeme, jsou umělé. Proč je tedy nezkusit vytvářet nikoliv menší, ale naopak inkluzivnější? Jednu takovou by přitom stačilo krapet zreformovat.

Jde pochopitelně o národy. Ty musí nadále pojit společný jazyk a tradice. Tedy něco, na co jsme iracionálně pyšní, k čemu chceme náležet. Nutné je ovšem zbavit se fixace na etnikum a občanství dané narozením – důležitějšími se musí stát od malička vštěpované liberální hodnoty.

Zní to příliš vágně? Pak zaveďme povinnou národní službu. Nemusí to být vojna, nahradit ji mohou klidně veřejně prospěšné práce. Fukuyamovi jde o jedno: aby se budovala ona chybějící společná zkušenost, bez níž se zacyklíme v dalším a dalším štěpení.

Finmag na Mars!

Finmag předplatné

„Nejvíc vidět jsou Troškové gastronomie. Ti, co si nemuseli odstát provoz, kdy vaříš pro plnou restauraci,“ říká kuchař-samorost Michal Hugo Hromas a tančí mezi ohni, na kterých chystá svatební menu.

Tak jako materiál točený na Husákových narozeninách vznikly záběry z demonstrace 17. listopadu jen jako dokument pro archiv. Vracíme se s jejich autory na Národní třídu.

Téma: doprava. Elektrické motory dominovaly nad spalovacími. A zase budou. Jaké jsou plány a jaká realita v budování železnic a dálnic. Neznámé oběti 11. září: lidi, co kvůli strachu z létání jeli autem.


Recyklace a hybridy

Problém Identity spočívá částečně v tom, že nenabízí mnoho nového. Pasáže o nacionalismu spíše převypravují klasiky tohoto tématu (třeba českého rodáka Ernsta Gellera), u duše zase Fukuyama recykluje model, který používal v Konci dějin. A nabízená řešení si nevedou o mnoho lépe. Semknout se kolem národů, definovaných idejemi místo etnikem? O tom mluvili už němečtí intelektuálové přinejmenším od roku 1945. Jejich představa je pěkná na papíře. Když se ale znovu sjednocovalo Německo, každému bylo jasné, že občanství získají Němci, a nikoliv každý, kdo se prohlásí za liberála.

Důraz na inkluzivní národy nicméně nemusí být naivní. Fukuyama zmiňuje jako příklad občanství v Americe. Zní to v době prezidentství Donalda Trumpa jako výsměch? Možná. Přesto je určitá tamější barvoslepost neoddiskutovatelná. Vezměte si obrázkový „vtip“, který koluje po českém Facebooku. Skupinka černochů v něm říká: „Jsme Britové." Odpovídá jim smečka lvů: „A my zase vegetariáni!" Mrk mrk, Evropan je běloch. Kdyby ale černoši z obrázku namísto toho prohlašovali: „Jsme Američani!", napětí najednou zmizí i pro voliče SPD.

Návrh na budování národů kolem sdílených idejí, něco ještě inkluzivnějšího než Spojené státy, tak působí z celé knížky nejzajímavěji. Je to pozoruhodná představa. Občanství získávané testem z jazyka – a liberalismu. Společné přísahání na progresivní ústavu. Povinná národní služba. Šance na úspěch takového hybridu pokrokových a konzervativních hodnot lze přitom odhadnout jen těžko. Jedna věc je ale jistá: takového posměchu, jaký schytal za Konec dějin, se už Fukuyama bát nemusí.

Ondřej Sliš

Ondřej Sliš

Svá dobrodružství se čtením a psaním mapuje na blogu popovrchu.cz a Goodreads.com. Kromě toho se zajímá o četné neúspěchy New York Islanders nebo média, která studuje na Karlově univerzitě. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 3 komentáře v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Honza _ | 20. 12. 2018 10:35

POVINNÁ národní služba jako cesta k liberalismu?
Takže teď už stačí zvolit ty správné politiky, kteří zavedou ty správné povinnosti a budeme svobodní.
To je pokračování románu 1984, ne?

+10
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK