Choose your soudruh

Vydat hned svou první samostatnou knihu v nakladatelství MIT Press je podobný kousek jako nastoupit k prvnímu utkání za dospělé v dresu Barcelony.

Koneckonců v případě pražsko-bergenského akademika Jaroslava Švelcha jsou za tím taky naběhané kilometry: přes deset let sbíral materiály dokumentující herní a obecně počítačovou kulturu v Československu. V prosinci výsledek jeho bádání vyjde v Cambridge pod titulem Gaming the Iron Curtain: How Teenagers and Amateurs in Communist Czechoslovakia Claimed the Medium of Computer Games (Přehrát železnou oponu: jak si teenageři a amatéři přivlastnili médium počítačových her v komunistickém Československu).

Jak titul napovídá, Švelchova kniha je o chlup z Brežněvova obočí víc o samotném pozdněkomunistickém Československu než o hrách, které vznikaly v jeho chlapeckých pokojích a mládežnických organizacích. Především pak o neschopnosti odpovědných lidí vyvinout, vyrábět a prodávat osobní počítače, na kterých by se dalo hrát. Zatímco v posledním roce komunistické vlády vlastnilo počítač jen 1,8 procenta československých domácností, ve Spojeném království, Nizozemí či Spojených státech byl podíl desetkrát vyšší, mezi 19 a 15 procenty. A jestliže v Americe vycházely v hobby časopisech vystřihovací modely počítačů už v šedesátých letech, Abíčko takto představilo fungování programovatelných strojů o dvě dekády později, v roce 1981:

Československo přitom nemělo špatnou výchozí pozici – Aritma dlouho vyráběla nejpokročilejší počítače na štítky v regionu. V osmdesátých letech letech přišlo hned několik pokusů dostat do kanceláří i domácností mikropočítače vlastní výroby: Ondru, PMD 85, IQ 151 a Didaktik Gama. Švelch upozorňuje na paradox: centrálně plánovaná ekonomika stvořila několik navzájem nekompatibilních platforem, které si pochopitelně nerozuměly ani se západními standardy.

Aby nebylo ran málo, dovoz západních strojů byl extrémně komplikovaný nejen kvůli fyzické želené oponě, ale také kvůli „astronomickým clům na domácí elektroniku, zrušeným teprve v lednu 1988. Ještě v roce 1987 se platilo 150 korun za jeden kilobajt paměti, což cenu ZX Spectrum s 48 kilobajty vystřelilo na 7200 korun, dvojnásobek průměrné mzdy“.

---

---

Kdo si hraje, nepodvrací

Kdo za takový marast mohl? Nebylo ambicí Švelchovy knihy zodpovědět tuhle otázku, přesto autor mimoděk přispěl do debaty, kterou v Česku před osmi lety rozproudilo vydání Konce experimentu historika Michala Pullmanna. Připomeňme si, že Pullmann místo černobílého příběhu o utlačovatelích a utlačovaných vyprávěl o každodenní snaze mocných a bezmocných najít aspoň o něčem společnou řeč, o obří šedé zóně, ve které fungovala drtivá většina společnosti.

Švelch na Pullmanna přímo odkazuje. Přestože by to bylo vděčné, nemaluje počítačovou scénu Československa osmdesátých let jako deathmatch mezi kryptoanarchistickými hackery a estébáky s kleštěmi na jejich neposedné prsty. Na střetu mikropočítačového nadšence (a tvůrce stroje Ondra) Eduarda Smutného s ministerským poradcem a odpůrcem mikropočítačů Milanem Malcem ukazuje, že mocný Malec vůbec neměl strach z podvratné povahy domácích počítačů – jen v nich zkrátka podobně jako další kádři viděl postradatelné hračky. „Spíš než o střet ideologií šlo o střet teleologií.“

Motiv lhostejnosti represivního státu k počítačům a jeho neschopnost s nimi bojovat v případě, že se pro to přece jen někdo rozhodl, prostupuje celou Gaming the Iron Curtain. Vedoucí mládežnických organizací nechávají členy dělat si, co chtějí, dokud to dělají na socialistických, ne kapitalistických strojích. Velitelé dovolují Petru Mihulovi programovat v kasárnách hry s Rychlými šípy pro ZX Spectrum. Policista zabavuje Václavu Havlovi klávesnici v domnění, že jde o počítač, přičemž samotný počítač považuje za „zesilovač“…

Inovátoři.CS

Nejspíš to nejcennější na knize je, že připomíná složité osudy mnohdy už pozapomenutých vědců, amatérských programátorů i publicistů, kteří v Československu stvořili herní scénu. (Ta mimochodem před revolucí vyprodukovala jedinou komerční hru, Město robotů.) Jde o amatérské tvůrce, jako byli Tomáš Rylek, Miroslav Fídler a František Fuka („zlatý trojúhelník“). O zmíněného Eduarda Smutného, který si bez možnosti uplatnit svůj talent nějakým normálním způsobem přivydělával opravou kolotočářských arkádových strojů. O Davida Hertla, vydávajícího vlivný fanzin ZX Magazín (dnes mimochodem připravuje vynikající rozhlasový cyklus Portréty.) O spisovatele Miloše Zapletala a Bohuslava Blažka, obhajující myšlenku, že je nutné brát hry vážně, jako svébytnou kulturní formu, ne jen jako dětinskou zábavu. (V Československu to bylo zvlášť nutné, protože v něm, jak Švelch připomíná, neexistovala tradice her typu Dungeons & Dragons, které formovaly kulturu v anglofonních zemích.) A jde i o několik žen, které na scéně plnily spíše podpůrné role – jako Sylva Prokšová.

Gaming the Iron Curtain je určená globálnímu, převážně akademickému publiku. Z toho vyplývá jednak časté vysvětlování kontextu, které český čtenář starší třiceti let obvykle nepotřebuje, i stejně častá práce s některými uměnovědnými termíny (paratextualita, bricoleur). Pokud si chcete nostalgicky zavzpomínat jen na samotné hry, prostě si nalejte sklenku vína a otevřte Textovky.cz. Švelchova kniha obrací pozornost k lidem, kteří hry tvořili, šířili a obvykle i pirátili, a k systému, který jim nedovolil tohle nadání přetavit v zaměstnání, natož podnikání. Pokud jste tehdy byli u toho, nostalgii ve vás Gaming the Iron Curtain vzbudí – ne však po konkrétních titulech, ale spíš po okolnostech, za kterých se hrály. Tenhle druh nostalgie je mimochodem ještě silnější. Několikrát jsem si našel Test Drive, Alley Cat a Sokobana v online emulátorech – ale zážitek z hraní svých prvních her natajňačku v kanceláři ČSAD po pracovní době, v „druhé směně“ státního počítače, přesně jak píše Švelch, ten žádný emulátor nezařídí.

Sken novinového článku použitý jako úvodní fotka pochází z blogu Brnoblaster. Na něm najdete celý článek věnovaný „první celostátní počítačové hře“. Doporučujeme