Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Zvlčení po česku: ukázka z novely Makléř

Wall Street v Česku nemáme, vlky jo. Přinášíme ukázku z knihy Makléř Martina Kodýdka, situované do prostředí pražské burzy. Příběh nezkušeného mladíka z Valašska, který se ocitá ve světě velkých peněz, mamonu a přetvářky. Knížka vychází právě dnes a třicet prvních, kteří si od teď předplatí Finmag, ji dostane jako dárek k předplatnému.

Po třech měsících se na Ondrově výplatní pásce v kolonce hrubá mzda skutečně objevila částka třicet tisíc korun. Za další dva měsíce mu šéf oznámil roční bonus ve výši tří platů. Byl okouzlen, jinak se to nazvat nedalo. Za pět měsíců si vydělal tolik, co jeho máma s třicetiletou praxí na pobočce pošty za dva roky. ¨

Za tu dobu se víceméně jen snažil pochopit, co se od něho vlastně očekává. Ale pořád si tím nebyl jist. Věděl jediné – získal místo, o kterém všichni absolventi Vysoké školy ekonomické tajně sní. Pracoval pro Gold & Company, největší a nejprestižnější pražskou makléřskou společnost.

Martin Kodýdek: Makléř. Vydává v říjnu 2018 nakladatelství Bizbooks. 184 stran, 299 Kč. 
Redakce obdržela třicet výtisků zdarma – a rozdá je třicítce předplatitelů Finmagu.

Úspěch byl všudypřítomný. Cítil ho z kancelářských prostor, zaměstnanců i klientů. Snad nejvíce si výjimečnost firmy uvědomoval každé ráno, když se před ním otevřely výtahové dveře. Skleněný pult s 3D logem, za ním superpříjemné a superusměvavé obličeje modelek, které se tvářily jako Šeherezády, nikoliv jako pouhé recepční. Nablýskané kancelářské prostory, tak luxusní, jak jen kanceláře mohou být. Na chodbách příjemně naladění a perfektně oblečení kolegové, z nichž většinu znal z televizního ekonomického zpravodajství.

Vlastně vůbec nechápal, jak se mohl do téhle firmy dostat. Zatím největší starosti mu tak dělalo předstírat, že je její součástí. Úplně první věc, kterou musel po nástupu vyřešit, byl soulad jeho oblečení s firemním dress codem.

… Je povoleno nosit pouze tmavý jednořadý oblek. Sako není možné sundávat ani v horkých letních dnech. Košile smí být jen ve světlých odstínech, nejlépe bílá. Spona ke kravatě je naprosto nepřípustná, stejně jako kalhoty bez černého koženého opasku…

První oblečení do práce si bohužel nakoupil předtím, než se s tímto dvoustránkovým dokumentem seznámil, což znamenalo, že našetřených deset tisíc korun investoval zbytečně. V kostkovaném saku a modrých kalhotách prostě do kanceláří Gold & Company nemohl. Kolegové měli obleky na míru ze stoprocentní vlny s kvalitou vlněné příze minimálně 150 a otázka „Kde šiješ?“ byla běžnou součástí pracovní konverzace. Třicet tisíc si nemohl dovolit utratit, riskl tedy variantu s polskými napodobeninami. Pořídil si na první pohled dobře vypadající věci ve správných barvách za osm tisíc korun. V luxusních odděleních obchodních domů pak odřezával značkové cedulky, aby je večer Lída mohla přišít na jeho pracovní úbor. Byl hrdý, že tuhle fintu nikdo neprokoukl. Tedy alespoň v to doufal.

Překvapením nebylo jen oblečení, ale i stravování. Když na něj poprvé vyskočil hromadný e-mail, který obsahoval pouze předmět Sendviče!!!!!, udivilo ho, jaký šrumec se okamžitě strhnul. Téměř celé osazenstvo firmy směřovalo k recepci, kde stál jakýsi Chorvat s papírovou krabicí, v níž měl bagety s různými náplněmi. Pokud zaměstnanci kvůli časové zaneprázdněnosti (což bylo dost často) nechodili do luxusních restaurací v okolí, byly sendviče jejich první volba. Ondra měl strach odcházet na delší obědovou pauzu, aby nebyl za flinka, a tak si vystál frontu u recepce. Když poprvé zaplatil stopadesát korun za kus housky, pomyslel si, že si obědy radši nechá připravovat od Lídy. Brzy se ale přizpůsobil – na to, aby se tímto způsobem odlišoval, nenašel dost odvahy. Uměl si představit posměšné komentáře makléřů. Občas si ale zaběhl do nedaleké menzy, kde stál plnohodnotný oběd padesátikorunu.



ČERSTVÝ FINMAG

Finmag předplatné

Nakonec jsem si řekl: Jindro, co blbneš? Přece nemůžeš dělat šéfredaktora novin, které vlastní politik. Babišovi jsem napsal že by to nedělalo dobrotu. Rozhovor s Jindřichem Šídlem.


Žánr, který se Česku příčí v krku: Těžko vysvětlovat voliči ODS ve středních letech, proč si člen Wu-Tang Clanu kdysi zajel vyzvednout potravinové lístky limuzínou a že to někdo považuje za užitečný aktivismus. Táňa Zabloudilová o rapu.


Máme přijmout syrské sirotky z uprchlických táborů v Libanonu? Jestli tam nějací jsou, zjišťovala na místě Markéta Kutilová. Výsledek? Nedostatkové zboží.


Rozdrnčel se telefon. Ondra po něm rychle skočil, ve firemních instrukcích bylo, že není možné nechat přístroj zazvonit více než třikrát. Moc telefonátů neměl, zatím to vždy stihl napoprvé.

„Přijď za mnou,“ ozval se strohý hlas generálního ředitele. Za necelý půlrok už si na něj udělal trochu názor. Párkrát spolu mluvili a ze zmínek kolegů se také dalo leccos vyčíst. Arnold Gold byl nejenom nejdůležitějším výkonným manažerem, ale i významným spoluvlastníkem firmy. Patřilo mu čtyřicet procent společnosti, jedenáct procent náleželo klíčovým zaměstnancům a největší akcionář, německá banka DVB, vlastnila čtyřicet devět procent.

(…)

Nade vše miloval peníze, věřil, že jsou jediným a absolutním měřítkem úspěchu. Že si za ně může koupit všechno zásadní – věci, moc, zdraví, a dokonce i lásku. Proto usilovně pracoval, proto nakonec potlačil i svoji nenávist vůči Němcům. Když pro svoji středoevropskou makléřskou společnost potřeboval vstupní kapitál, kývl na nejvyšší nabídku, kterou mu učinila významná německá banka. Bez ohledu na to, že vstupoval do partnerství, ze kterého se děda obracel v hrobě.

Ondra nemusel klepat. Politika otevřených dveří byla další z firemních zásad.

„Posaď se,“ sdělil Ondrovi známý obrys za monitorem. „Přišla tvoje chvíle.“ Hlava se odmlčela, Ondra nevěděl, co říci.

„Ať to znamená cokoliv, jsem připraven a těším se,“ vysoukal ze sebe frázi amerického střihu, jednu z těch, které Gold nesnášel.

„Znamená to jenom jedno,“ řekl generální trochu podrážděně, „budeš muset začít vydělávat peníze. Dal jsem ti čas, aby ses rozkoukal. Teď začne opravdová práce. Dostaneš seznam investičních fondů a dalších finančních institucí, které spravují peníze. Začneš je obvolávat a seznamovat se s jejich portfolio manažery. Staneš se obchodníkem. Budeš klientům prodávat myšlenky, které pak za poplatek zobchodují přes nás.“

„Rozumím.“

„Ještě jedna věc, chlapče. Dostaneš svou řádku. Všichni uvidí, jak si vedeš. A teď už běž, čas jsou peníze.“

Ondra vyšel z Goldovy kanceláře a rozhlédl se po obrovské obchodní místnosti, které nikdo neřekl jinak než trading. Makléři vypadali jako kohouti na hřadu. Mnoho obrovských stolů přitisknutých k sobě – bokem i čelem. U nich usazení, až na výjimky mladí, muži telefonovali nebo chatovali s klienty, což vytvářelo těžko popsatelný ruch. Všichni měli svoji řádku.

Veškerá oficiální komunikace ve firmě probíhala elektronicky. S jedinou výjimkou. Asistentka makléřů Inna každé ráno přesně v osm nula nula zvedla své krásné pozadí ze židle a položila na každý stůl křídový papír formátu A4. Malým písmem byla pod sebou na obou stranách spousta jmen. U každého datum a částka – suma, kterou makléř firmě vydělal. Čísla za jednotlivé dny v měsíci tvořila řádku. Nebyl jste člověk, byl jste řádka. Čím větší čísla, tím lepší zaměstnanec. Pokud vaše řádka stagnovala nebo nedej bože klesala, začal jste být sakra nervózní. Znamenalo to, že něco nefunguje. A když něco nefunguje, musí dojít k výměně. Řádka za řádku. Člověk za člověka.


Večer Ondrovi všechno došlo. Goldovo rozmazlování byla jenom udička s návnadou. Ředitel zasekl mladou rybku a chvíli ji vykrmoval ze svých zásob. Teď doufá, že mu z ní vyrostl žralok, který si bude shánět žrádlo sám. Část kořisti odevzdá, zbytek si nechá. I tak to bude pořádný ranec. Za co by si jinak všichni ti maníci na tradingu kupovali bavoráky a někteří dokonce jaguáry? Od zítřka bude jedním z nich. Strach smíchaný s očekáváním. Šířil se stejně jako čokoláda do bílého jogurtu, když Ondra na cestě z obchodu prudce sešlápl brzdu své felicie. Teď se doma rýpe lžičkou v té hnědobílé kaši a neposlouchá, co mu Lída říká. Před očima má křídový papír a jméno Dohnal s řádkou plnou nul.

Čerstvý Finmag

Šéfredaktor doporučuje: Dobrý pedagog vysvětlí průšvih českého vysokého školství tak, že porozumí i žák základní školy. Na pomoc si Tomáš Fürst bere ožungry z Horní Suché.


Kašpárek doporučuje: Na hodinách informatiky děti formátují text ve Wordu. Kdo je naučí to opravdu podstatné? Silvie Zeman a Klára Štouračová a kurzy IT gramotnosti makeITtoday.


Redakční vegetarián doporučuje: Neřízená střela řezník Fanda Kšána vás naučí milovat masožravého bližního svého. Jestli ne, nemáte rádi lidi. A kdo nemá rád lidi, nemá rád zvířata.

Martin Kodýdek

Martin Kodýdek

Narodil v Praze, dětství strávil na Valašsku. Po absolvování oboru VŠE nastoupil do investiční banky Patria Finance, ve které strávil na různých obchodních a manažerských pozicích patnáct let. V letech 2011–2013 psal pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Altman | 4. 10. 2018 10:49

To je panečku umění!

Asi si raději pustím další díl seriálu Billions.

"Mazaný a protřelý státní zástupce Chuck Rhoades (Giamatti) se dostane do ostrého střetu s geniálním, ambiciózním králem spekulativních investičních fondů Bobbym "Axe" Axelrodem (Lewis). "
https://www.csfd.cz/film/404475-miliardy/prehled/


Jen nějak furt nechápu, kdo tu je za kladnou a kdo za zápornou postavu. Nevšiml jsem se totiž, že by někdo někoho silou nutil stát se klientem Axelrodovým, neviděl jsem, že by firma Axe Capital někomu brala jeho peníze, aniž s tím dotyčný souhlasil. To se o soudruhovi Chucku Rhoadesovi a jeho "firmě" rozhodně říct nedá. Axelrod je bezesporu morálně pochybnou osobností, Chuck a jeho "firma" je bezesporu zločineckým mafiánským spolkem.

+3
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK