Honzíkova cesta k avokádovým toustům

Štědrý večer v jedné rodině:

Otec: „Ctirade, Pepíčku, Milado, pod stromečkem máte ještě něco. To bude asi od strýčka, že. Strýček má rád vypečené dárky. Ale tentokrát to nevypadá jako bubínek.“

Strýček: „Je to kniha.“

Bini Adamczak: Komunismus (nejen) pro děti, aneb jak vše bude jednou jinak. Vyšlo v nakladatelství Neklid v překladu Matěje Parduse v létě 2018, 88 stran, 143 korun. Autor recenze obdržel bezplatný recenzní výtisk.

Otec: „Výborně, Opuštěnou společnost znají děti už nazpaměť, chtělo by to něco nového… (Šustění dárkového papíru.) Komunismus (nejen) pro děti? Nejsou na tolik krve a násilí ještě malé?“

Strýček: „Krev a násilí tam vůbec není.“

Otec: „Takže je to spíš o cenzuře, podvýživě a celkové ekonomické neefektivitě?“

Strýček: „Ani to ne. Je to o tom, jak dělnice z továrny na žehličky hledají alternativy ke kapitalismu.“

Otec: „Žádná alternativa není. Proč by ji někdo hledal?“

Strýček: „Protože v kapitalismu vládnou lidem věci, a kapitál zvlášť. Po všech těch staletích bychom se mohli poohlídnout po něčem novém, v čem bychom byli svobodní.“

Otec: „A píše se tam o tom, že všechny ty pokusy skončily opakem svobody?“

Strýček: „Je to tam jakoby tak trochu zmíněný.“

Otec: „A co o tom, že zatím nikdo nevymyslel efektivnější alokaci zdrojů než tržní směnou?“

Strýček: „Spíš je to celý proti diktátu efektivní alokace zdrojů.“

Otec: „A jak se to popasuje s tím, že kapitalismus přináší prosperitu, jakou svět nezažil?“

Strýček: „Nijak.“

Otec: „Tak příště radši zase bubínek, jo? Ctirade, Pepíčku, Milado, tu knížku si klidně nechejte, už jste dost rozumní na to, abyste si nenechali vymýt mozek.“

Tak trochu jiný komunismus

Štědrý večer v jiné rodině:

Matka: „Jiřinko, Julku, Klemente, pod jolkou mate jeden dareček. Ten bude asik od tetičky. (Šustění dárkového papíru.) Kniha! Komunismus (nejen) pro děti! Krasa! To si fajně počteme o akcijach Z, chmelovych brigadach, spartakiadach, o lepši minulosti, o kere vam tak rada vypravim.“

Tetička: „Ségra, ono to ale není o minulosti. Podívej se na podtitul: aneb jak vše bude jednou jinak.“

Matka: „Jak jinak? Komunizmus je dokonale popsany v dilach Marxa a Lenina, polovička světa se mu v minulem stoleti přibližila, než se probudila reakce, vykrmena petrodolarama imperialistu…“

Tetička: „A podle téhle knihy šlo o slepou uličku. Dělníci sice odstranili kapitalismus, ale vlastně se tolik nezměnilo. Práce ve fabrice byla stejně pitomá jako dřív. Nikdo si nemohl dělat, co doopravdy chtěl, podniky musely reagovat na poptávku jiných podniků… Jde o to domluvit si takové společenské uspořádání, aby byli všichni spokojení, mohli dělat všechno a bydlet všude, neomezovala je ekonomika a hloupá umělá pravidla.“

Matka: „A mně řikaji, že nežiju v realitě! Materialni zdroje byly, su a budu omezene. Komunizmu ide o jejich spravedlive rozděleni.“

Tetička: „Ta kniha ale materiálno moc neřeší. Spíš je proti materialismu a spotřebě a řeší hlavně nadstavbu. Hodně se v ní kalkuluje s lístky do kina.“

Matka: „Tos cela ty, segra. Přijedeš si z Karlina k nam do Haviřova rozdavať rozumy, že najvěči problem světa je nudna robota a drahe listky do kina. Viš ty, co je nuda? Starať se o tyhle tři fakany. – No nečumte tak! – A viš, co je drahe? Děcke oblečeni. Na komunizmus, kery neřeši primarně toto, tu neni nikdo zvědavy. Tu knihu si strč v kanclu pod flat white, ať se ti neuděla kružek na ergonomickem stole, u kereho se nudiš nad Instagramem. Jiřinko, dones Honzikovu cestu, Julku, bryle na čteni, Klemente, ty mně nalij prcka.“

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Hygge duní v jícnu temně

V Americe vzbudilo loňské vydání Komunismu (nejen) pro děti vlnu rudé paniky. Částečně k tomu přispěla skutečnost, že překlad knihy německé politické teoretičky Bini Adamczakové vyšel v prestižním nakladatelství MIT Press. V Česku si dílkem z roku 2004 odbylo svoji premiéru nakladatelství Neklid a širší veřejnost zůstala nevzrušená.

Česká reakce je víc na místě. Titul knihy sice vzbuzuje vášně, zato obsah spíš rozpaky, a to ať už se do něj pustíte z jakékoliv ideologické pozice.

Jak ukazuje první vánoční příběh, pravičák bude s knihou hotový raz dva. Komunismus přece rovná se gulagy a hlad. Adamczaková tenhle názor podtrhuje svými naivními výklady tržní ekonomiky, ve které není místo pro zvyšování efektivity – vydělat víc znamená nahnat lidi na delší dobu ke strojům. Volný čas plný zábavy v kině, po kterém její postavičky tolik touží, je přitom paradoxně do značné míry dílem – kapitalistů. Viz zkracování pracovní doby ve Fordových továrnách, aby byli dělníci loajálnější, výkonnější a aby měli sami důvod utrácet za auta, nebo současnou obsesi miliardářů ze Silicon Valley nepodmíněným základním příjem.

Tradiční levičáky můžou na Komunismu (nejen) pro děti zarazit dvě věci. První je velmi volné zacházení se slovem „komunismus“, nebojme se říct jeho exploatace. Kniha nemaluje jednu konkrétní utopii, místo toho promýšlí alternativy k dnešnímu fungování světa. Spíš by se měla jmenovat Antikapitalismus (nejen) pro děti, ale to už by z ní nemohl být kasovní trhák, že. Druhým háčkem je, že modelové postavičky v knize naplňují stereotyp o líných mileniálech: „Třeba se jim [do práce] vůbec nechce a raději by trochu déle spali a potom se nasnídali se svými přítelkyněmi.“ Nebo: „Práce v továrně nás přece vůbec nebaví. Je to stejně pitomá práce jako byla dřív.“ Hlavní není nakrmit lidi, dát jim bydlení a zdravotní péči, nabídnout jim sebevědomí z dobře odvedené služby světu, i když to kolikrát znamená vydržet pár hodin nudy – hlavní je hygge a pohodinda. Prokrastinátoři všech zemí, spojte se.

Pak se ještě nabízí třetí úhel pohledu – právě líně-mileniálský. Práce je tedy otrava, trváme na právu na nepodmíněný Netflix a avokádové tousty. Opravdu ale k něčemu takovému potřebujeme komunismus, ať už to znamená cokoliv? Nestačí prostě nerevoluční cestou postupně zkracovat pracovní dobu a osvědčenými mechanismy západních demokracií dostávat plody automatizace do životů dolních devadesáti devíti procent? Takovou myšlenkou se Adamczaková vůbec nezabývá. Anebo se jí sociální stát severského střihu vejde do její extra neurčité definice komunismu. Těžko říct i po přečtení eseje pro dospělé, kterou autorka zakončuje vyprávění (nejen) pro děti a která má literární i myšlenkové kvality ordinární seminárky:

„Pozitivně viděno vyvěrá afirmace trhu, kterou provozuje kritika oběhu, ze silné nedůvěry k nucenému zespolečenštění, k plánovitému zásahu kolektivu vůči individuu. Sféra oběhu, v níž se lidé setkávají jako svobodní a rovní, je považována za záruku vysoké individuální svobody. Přitom právě charakter zboží jako fetiše deartikuluje společenský charakter výroby a reprodukce a umožňuje je vnímat pouze jako technicko-ekonomickou nutnost.“

Kniha Komunismus (nejen) pro děti je zkrátka málo zlá na to, aby jí šlo o Vánocích potrolit voliče TOP 09, a moc vágní pro ty, kteří si se svými dětmi chtějí nepředpojatě povídat o alternativách k dnešnímu fungování společnosti. V obou případech bude lepší sáhnout po klasice a v antikvariátu vyhmátnout původní Honzíkovu cestu – tu, ve které se ještě řeší, které zvíře je družstevní.