Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Třeba nejste tak zbyteční, jak si myslíte

Nesmyslná nebo přímo škodlivá povolání jsou atraktivní téma – nová kniha Davida Graebera jeho pochopení ale dvakrát nepomáhá.

Přesně před pěti lety vyšel v magazínu STRIKE! možná nejsdílenější komentář dekády. Pod chytlavým titulkem On the Phenomenon of Bullshit Jobs, do češtiny ještě chytlavěji přeloženým jako Práce nahovno, v něm antropolog David Graeber upozorňuje na zbytečná zaměstnání: „Celé zástupy lidí, hlavně v Evropě a v Severní Americe, stráví svůj pracovní život prováděním úkolů, o nichž tuší, že nejsou ve skutečnosti vůbec k ničemu potřebné. Morální a duchovní zkáza, která v této situaci vzniká, je ohromná. Je to jizva na naší kolektivní duši. Přitom se jí ale téměř nikdo ani nezabývá.“

Miliony těch, kteří někdy nevěděli, co napsat do výkazu práce, se v textu poznaly – a Graeber se začal tématem neužitečných, nebo vyloženě škodlivých povolání zabývat do hloubky. Sloupek o 1800 slovech roztáhl do knihy o 368 stranách. Po jeho objevných a zábavných předchozích knihách Dluh: prvních 5000 let a Utopie pravidel (obě už vyšly česky) je ale Bullshit Jobs: A Theory nepřesvědčivým zklamáním.

Čtení z lógru

Když chcete prozkoumat nějaký fenomén (všimli jste si mimochodem, jak hnusné a přemnožené slovo „fenomén“ je?), měli byste přitom zodpovědět několik zásadních otázek: Jak rozsáhlý je? Jak významný? Odkud se bere? A pokud je to problém, co s ním? Většina z toho se Graeberovi zvlášť nedaří.

David Graeber: Bullshit Jobs: A Theory – vyšlo v nakladatelství Simon & Schuster v květnu 2018. 368 stran, 13 dolarů (verze pro Kindle). Úvodní citaci přeložil Pavel Černovský.

V knize převládají dva prameny. Prvním je výzkum YouGov na 849 britských pracujících. Polovina respondentů viděla ve svojí práci „smysluplný příspěvek světu“, 37 procent ne, zbytek si nebyl jistý. Graeber se k těm sedmatřiceti procentům neustále vrací a vyvozuje z nich generalizace. Z výzkumu si příznačně vyzobl tu nejchmurnější statistiku; 63 procent respondentů považovalo svůj job za „naplňující“, což už tak zle nevypadá. A pak tu jsou další výzkumy, které Graeberovy divoké propočty stavějí na hlavu úplně: Robert Dur a Max van Lent z mnohem většího datasetu vyvodili, že žádný užitek nevidí ve své práci jen každý dvanáctý zaměstnanec. (Za upozornění dík Petru Houdkovi.)

Ano, změřit něco takového je těžké, navíc se dá čekat, že část výzkumníků si především bude chtít potvrdit předsudky. Ale knize by zkrátka slušel nějaký pochybovačný úvod do dat, jaký třeba nabízí Angus Deaton v The Great Escape. Nic takového: Graeber se chytí prvních čísel, která mu padnou do ruky, a mlátí s nimi kolem hlava nehlava.

Druhým pramenem jsou pak maily od 250 zbytečných pracujících, kteří se Graeberovi o svých zkušenostech vyzpovídali na základě jeho výzvy na Twitteru. Jednoduchý test záměnou: brali byste vážně knihu o zkušenostech s imigranty založenou na zkušenostech posbíraných přes Twitter od respondentů, kteří jsou z velké části anonymní? Graeberovy zdroje mohly přehánět nebo úplně fabulovat – a nezdá se, že by si s tím dělal hlavu.

Tím se dostáváme k otázce, jak zbytečná ta zbytečná zaměstnání vlastně jsou. Samotní pracovníci možná nejsou nejlepším soudcem. Onkolog může vyhořet a přestat vidět smysl v zachraňování životů, naopak art director kampaně marlborek snadno propadne dojmu, že je umělec.

Graeber má pravdu v tom, že kdyby některé pracovní pozice zmizely, nikomu by nechyběly. Jeho nejlepším příkladem jsou pracovníci call center, kteří ruší lidi prostě proto, že konkurenční firmy taky ruší lidi. Hra s nulovým součtem a negativními externalitami.

Mezi respondenty má ale Graeber i terapeutku, ke které newyorské soudy posílaly pachatele drobných přestupků. „V zásadě jsem měla za úkol jim vysvětlit, že si za všechno můžou sami a je jen na nich dát si život do pořádku.“ I když připustíme, že by byl funkční sociální stát lepší prevencí zločinu, sama práce takové terapeutky přece nebyla neužitečná, natož aby byla škodlivá – reálně pomáhala lidem, nebo přinejmenším měla tu možnost. Opět test záměnou: dělá převozník práci nahovno prostě jen proto, že v ideálním světě by vedl z břehu na břeh most?

Narubali jsme vám!

Chytré čtení na víkend

Vyvezli jsme vagony hlušiny. A vám můžeme každý pátek poslat to nejryzejší čtení, které pro vás v hlubinách českého i světového internetu vytěžil šéfredaktor Finmag.cz Michal Kašpárek.

Přihlaste se k odběru našeho pravidelného newsletteru.

Čtení na víkend

Hašení benzinem

Víc se Graeberovi daří pokus zodpovědět otázku, odkud se práce nahovno bere, a to právě proto, že se tu nesnaží o jednoduchou odpověď. Přiznám se, že jsem trochu čekal závěr „může za to kapitalismus“ – a pak se dočkal pronikavých pasáží o tom, že mluvit o nějaké kapitalistické totalitě, která by prostupovala úplně vším, není na místě. Tím spíš, když se zbytečné pozice objevují i ve veřejném a neziskovém sektoru.

Při čtení mě mimochodem trklo, kolik zaměstnání spadajících do některých z kategorií v knize popsaných jako „na hovno“ (především „odfajfkovávačů“, ale i „husopasek“ – více vzápětí) vzniká paradoxně ze snahy kapitalismus krotit. Pověřenci GDPR, ekologičtí auditoři, ejčáristi monitorující v tabulkách štěstí zaměstnanců – nic, o čem by děti ve školce snily jako o archetypální naplňující práci.

Graeber se podle svých slov vyhýbá navrhování řešení, což je u podobných knih běžné. Neodolává ale opatrné úvaze nad tím, že by snad mohl pomoci nepodmíněný základní příjem. Moc mě nepřesvědčil. Znám mnoho lidí, které rozsáhlý majetek vysvobodil z každodenního boje o chleba v call centru – a záliba mnoha z nich v absurdně dlouhých výměnách mailů nebo nekonečných kafíčkách s otevřenými závěry je zneklidňující. Jako by měl člověk potřebu množit chaos a pak ho složitě dostávat pod kontrolu naprogramovanou v genech.

Podržtašky, mlátičky a další

Kromě bezstarostné práce s průzkumy a odpověďmi respondentů je problémem Bullshit Jobs: A Theory to, že Graeber hází do jednoho pytle nadepsaného „bullshit“ docela odlišné druhy prací: od v zásadě užitečných, které by ovšem nemusely existovat v ideálním světě, přes zbytečné, ale neškodné, až po vyloženě toxické. Některé se přitom i míjejí s jeho vlastní definicí práce nahovno, která mimochodem zní: „takové placené zaměstnání, které je tak dokonale nesmyslné, zbytečné nebo destruktivní, že samotný zaměstnanec nedokáže obhájit jeho existenci, ačkoliv má v náplni práce, že bude předstírat opak“.

A právě proto je nejlepší kapitolou knihy ta, v níž Graeber vtipně rozděluje práce nahovno do pěti kategorií. Podržtaškové (flunkies) chodí do práce proto, aby jejich nadřízení vypadali důležitě. („Taky bychom jim mohli říkat feudální slouhové.“) Smyslem existence mlátiček (goons) je dorovnat síly s konkurencí: jsou to vojáci, firemní právníci, píáristé, telemarketéři. „Omlouvačům za způsobené nepříjemnosti“ (duct tapers) dává práci neschopnost aerolinek doručit kufry. Odfajfkovávači (box tickers) kontrolují, že jde všechno podle představ korporátních nebo veřejných byrokratů. A nakonec práce husopasek (taskmakers) spočívá ve vymýšlení převážně zbytečné práce ostatním.

ČERSTVÝ FINMAG

Finmag předplatné

Nakonec jsem si řekl: Jindro, co blbneš? Přece nemůžeš dělat šéfredaktora novin, které vlastní politik. Babišovi jsem napsal že by to nedělalo dobrotu. Rozhovor s Jindřichem Šídlem.


Žánr, který se Česku příčí v krku: Těžko vysvětlovat voliči ODS ve středních letech, proč si člen Wu-Tang Clanu kdysi zajel vyzvednout potravinové lístky limuzínou a že to někdo považuje za užitečný aktivismus. Táňa Zabloudilová o rapu.


Máme přijmout syrské sirotky z uprchlických táborů v Libanonu? Jestli tam nějací jsou, zjišťovala na místě Markéta Kutilová. Výsledek? Nedostatkové zboží.


Dřinu strojům, člověku co?

Že je téma zbytečné nebo vyloženě škodlivé práce přes všechny pochyby nad Graeberovými prameny přece jen důležité, a přitom jen málo reflektované, to dobře ukazuje třeba následující – pro mě osobně děsivá – pasáž z páté kapitoly:

Zamyslete se nad následující odpovědí Baracka Obamy na otázku, proč navzdory veřejnému mínění trvá na zachování soukromého, komerčního zdravotního pojištění: „Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel v ideologických škatulkách,“ řekl Obama. „Každý, kdo podporuje sloučení zdravotních pojišťoven do jedné, vám poví: „Podívejte, kolik bychom toho mohli ušetřit na administrativních nákladech.“ Jde o milion, dva miliony nebo tři miliony míst v Blue Cross Blue Shield, Kaiseru a dalších pojišťovnách. Co bychom s těmi lidmi ale dělali? Kde bychom je zaměstnali?

Levé křídlo demokratů jde v uctívání práce pro práci samotnou ještě dál: Bernie Sanders na jaře představil plán garantovaných zaměstnání pro každého, kdo o ně požádá.

Práce je a bez nějaké kulturní revoluce ještě dlouho bude nenahraditelným pramenem sebevědomí a společenského statusu. Přesto, nebo možná právě proto bychom měli přemýšlet nad politickými opatřeními, která nás ušetří zbytečného papírování, a naopak napomůžou co největšímu množství lidí chodit domů s pocitem, že byli užiteční (a třeba i dřív než o půl šesté). Graeberova kniha je dobře míněný výkop, který ale moc daleko nedoletěl.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 vede web Finmag.cz a edituje tištěný Finmag. Každý pátek posílá... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 9 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Honza _ | 16. 8. 2018 12:11

A co třeba rozděleni:
Platí vám za práci dobrovolně vaši zákazníci? Je užitečná.
Musíte si na výplatu pomáhat hrozbou vězení lidem, kteří vám na ni nepřispějí? Je škodlivá.

A otázka - kterým směrem vedou politická "řešení"?

+20
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Novak Josef | 16. 8. 2018 15:13

Platí vám za práci štátna moc ? NIEje užitečná.

Takéto libertarianske škodlivé názory treba na takomto webe mazať.

-9
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK