Anarchokapitalismus pohledem libertariána: s vaničkou i dítě

Že Urzův Anarchokapitalismus neobstál v očích čtenáře, který na první místo v žebříčku hodnot klade lidskou důstojnost, to nebylo zas takové překvapení.

• Urzův Anarchokapitalismus je lhostejný k člověku i faktům

Jak si ukážeme teď, Urzovy argumenty pro bezstátní společnost navíc těžko přesvědčí i ty, kteří vidí prioritu ve svobodě lidí nakládat se svým majetkem a uzavírat dohody s ostatními.

Urza: Anarchokapitalismus – vydala Tereza Sladkovská v roce 2018. 244 stran, 350 korun. Autor recenze obdržel bezplatný výtisk. Obsah knihy je dostupný online.

Pokud jste podezřívaví k travestii, při které bude z libertariánských pozic argumentovat levicový autor, nebuďte. Býval jsem mladistvým libertariánem – ušel jsem tedy opačnou cestu než Urza, kterého hledání argumentů proti anarchokapitalismu kdysi přivedlo mezi jeho vyznavače. Něco z těch názorů ve mě i po patnácti letech zůstalo. Když Urza horuje za soukromé peníze, legalizaci drog nebo zpoplatnění dopravy ve špičkách, přikyvuju: proč ne. Pořád tu ale zůstávají pochyby, zda pro to rovnou svrhnout veškerou státní moc, zda by tím svoboda nakládat se svým majetkem naopak nemohla utrpět.

I tentokrát jsem si svoje argumenty vypsal dopředu, abych je nevymýšlel zpětně.

1. Jak bezstátní společnost naloží s negativními externalitami?

Urza o právu postaveném na principu soukromého vlastnictví několikrát píše, že je bezrozporné, ale to přece není pravda. Existuje nepřeberné množství každodenních činností, kterými ze svého majetku ovlivňuju přímo nebo nepřímo majetek jiných lidí. (A co je to vůbec za ideál, bezrozpornost? Bezrozporná je snad jen filozofie seriálových Daleků vyhladit všechny živé bytosti.)

Znáte to z všedního života. Chcete ve svém bytě spát, soused v tom svém vrtat. Chcete dýchat, soused pálit plast. Když selže domluva, jednoho nebo druhého usměrní úředníci nebo policisté do mezí zákona, obvykle napsaného tak, aby se nějak dostalo na všechny. Do desíti se vrtá, od desíti se spí.

Z Urzova Anarchokapitalismu mi není jasné, jak by tyhle situace reálně omezující využívání soukromého majetku řešili soukromí soudci v případě, že by mezi sebou lidé neměli uzavřené smlouvy. Navíc když by mohlo spor vést mnoho stran najednou. Moc nepomáhá ani takováto pasáž:

Kdo zabrání tomu, aby se odpad z chemické a průmyslové výroby vypouštěl přímo do řek? Majitelé těch řek, pochopitelně; ti mohou v takovém případě žalovat toho, kdo jim znečišťuje řeku (možný průběh takových soudních sporů v bezstátní společnosti je popsán v dalších dvou kapitolách). [Takovýchto sporů ne, pozn. M. K.] I kdyby si znečišťovatel zakoupil ten kus řeky, do kterého vypouští svůj odpad, stejně to nic neřeší, neboť stále poškozuje všechny vlastníky oné řeky směrem po proudu, kteří by jej mohli žalovat nebo se pokusit hájit svá práva jinak; ve světle toho se jeví stavba čističky a nevypouštění škodlivin jako rozumná investice. Podobný princip lze uplatnit i na zamořování ovzduší.“

Co když se několik majitelů na horním toku smluvně shodne na tom, že je vlastně v pořádku mít v řece toxický odpad, ale ti na dolním toku budou trvat na křišťálově čisté vodě? Co budou pít lidi v okolí zamořeného toku, než soukromý arbitr rozhodne mnohostranný spor o definici čisté vody?

V řece lze aspoň vystopovat znečistitele – i když ne úplně jednoduše, protože majitelé břehu nemusejí svolit k průchodu inspektora. Zapeklitější to je s ovzduším. Když kvůli smogu trpím astmatem, koho mám žalovat? Každého majitele auta bez katalyzátoru, které mi projíždí pod oknem? Majitele silnice, po které jezdí? Shell Oil? Urza je ve své argumentaci posedlý efektivitou, ale skoro se zdá být efektivnější stanovit si obecně závazné limity mezi přijatelným a nepřijatelným znečišťováním.

(Kdyby to někoho zajímalo: změny klimatu jsou „fáma“, která „stála miliony lidí po celém světě obrovské množství zdrojů, aby se nakonec ukázalo, že se jednalo o obyčejný podvod“. To mi spadl kámen ze srdce.)

Čerstvý Finmag

Na stáncích od 23. května!

„Čert vem atomovej hřib i trenýrky, tohle je největší věc, do který jsme se pustili. Věřím v nové technologie, decentralizaci a společenské zřízení bez účasti státu,“ říká Roman Týc ze Ztohoven a nyní především z Paralelní Polis.

---

Tak se to stalo. Z kohoutku neteče voda, v zásuvce není proud. Den. Dva. Týden. Měsíc. Jak přežít? Připrav se, kdo můžeš. Preppeři už se chystají.

---

Tma na krku, a my ještě ve městě. To není dobré. V podzemí se skrývají poslední skupiny bojovníků Islámského státu a dvě prostovlasé cizinky tu budí pozornost. Markéta Kutilová píše ze syrského Kurdistánu.

---

Koupit Finmag

2. Nepřinese bezstátní společnost extrémní byrokratizaci života?

Stručná odpověď: přinese.

Protože by úplně všechno někomu patřilo, kvůli využívání úplně všeho byste s někým museli mít uzavřenou dohodu. Úplně. Všeho. „Mohly [sic] by též vznikat sdružení majitelů ulic s dohodami o vzájemném umožnění průjezdu,“ píše Urza a naprosto nepochopitelně pro každého, kdo kdy protrpěl schůzi společenství vlastníků, to myslí jako pozitivum anarchokapitalismu. Místo univerzálních zákonů, které v hrubé podobě pochopí šestileté dítě a může se díky tomu pohybovat samo po světě, by anarchokapitalismus přinesl nekonečné množství poznámek pod čarou, doložek a různých druhů členství: na chodníku, na přechodu, v parku, na hřišti.

Žijete dvě stě kilometrů od rodiny? Navigace by už by nehledala jen nejkratší cestu, ale: cestu s kompromisem mezi výší mýta a počtem reklamních přestávek v jízdě, po které může v celé trase jet váš typ auta a vy sám jako řidič(ka). (Pamatujte, že diskriminace je v tomto světě zcela legální – a taky pamatujte na to, že na spojení s rodinou a cestování po světě vlastně nemáte žádné právo, protože to „odporuje prostému nepokradeš“.) Jako výhodu soukromých silnic Urza mimochodem uvádí, že by dopravní pravidla „mohla být šita na míru každé konkrétní silnici“ – už dnes ale přece platí jiná pravidla na dálnici a jiná na polňačce. Pokud by se to mělo dál rozlišovat na Highway Gold Plus Unlimited a Ad-Supported 12+ Safety-First Roads, nechtěl bych vidět ty učebnice pro řidiče.

Ledaže by lidi přece jen nebavilo nosit v hlavě milion pravidel a v peněžence milion kartiček. Opravdu by začala vznikat sdružení majitelů ulic. Pak by nějakou chytrou hlavu, která v soukromé knihovně študovala historii, napadlo založit si sdružení sdružení majitelů ulic. Mohlo by se mu říkat třeba město. Protože by se na pravidlech společného soužití domlouvalo pár tisíc lidí, asi nikdo by nebyl úplně spokojený úplně se všemi. Kolektivní dohody by navíc obnášely i cosi jako pozitivní práva: protože každý může říct, že v noci ven nechodí a za pouliční osvětlení tedy platit nemusí, je nejefektivnější v takové dohodě uvalit malý poplatek na všechny. Mohlo by se mu říkat třeba daň. A tak by se anarchokapitalistická společnost vyvinula ve stát. Sice malý a městský – ale pořád stát. Jiná známá cesta, jak předejít totální byrokratizaci lidské existence, neexistuje.

Urzovou oblíbenou frází: historie ukázala, že bezvládní společenství nakonec nějakou formu státu založí. V tom lepším případě. Horším je válka a tyranie.

3. Jak by lidé bránili anarchokapitalistické území před nepřáteli?

Válka je mrzutost vždycky, v anarchii obzvlášť. Když se lidé rozhodnou válce předcházet a vybudují odstrašující armádu nebo protiraketový štít, na jejich námaze se snadno svezou černí pasažéři, kteří se na svých pozemcích uprostřed takto chráněného území těší pozitivním externalitám, aniž na ně museli přispět. Když pak válka vypukne, těžko se hledá ve smlouvách, kdo souhlasil s průletem raket nad svým pozemkem – navíc na druhé straně obvykle nestojí gentlemani, kteří by se s principem neagrese takhle zalamovali.

Urza moje pochyby nerozptýlil:

Největší slabinu anarchokapitalistické společnosti spatřuji ve velmi omezené schopnosti zabránit pohybu nepřátelských vojsk po jejím území.

Tak to zkouší jinak:

Jaký je ale vlastně důvod, proč třeba na Českou republiku momentálně nikdo neútočí? Žádná z vlád větších a silnějších států patrně nemá o naše území zájem. Kdyby takový zájem byl dostatečně silný, důvod se vždycky najde (a mezinárodní dohody na tom nic nezmění, neboť ty byly porušovány, co svět světem stojí).

Buď je naše území míň atraktivní než to na východu Ukrajiny, v Podněsteří nebo na Náhorním Karabachu – nebo je atraktivnější, ale chrání nás členství v NATO a princip vzájemně zaručeného zničení. Těžko říct.

I v téhle oblasti má Urza podivnou představu o státech a soukromnících. Případným agresorem útočícím na anarchokapitalistickou společnost bude téměř s určitostí „nějaký stát, neboť co svět světem stojí, ještě se svobodní lidé, jimž nikdo nevládne, nikdy nepokusili obsadit nějaké velké území a podrobit si tamní obyvatelstvo; války byly od nepaměti záležitostmi vlád a mocipánů, nikoliv jejich poddaných“. To opět není pravda – první evropské obchodní společnosti vznikaly právě proto, aby vojenskou i nevojenskou cestou kolonizovaly svobodné národy v Asii a Americe a generovaly na jejich územích zisk. A nemusíme se vracet do šestnáctého století. Ve světě se loni vedlo šestnáct ozbrojených konfliktů s více než tisícovkou přímých obětí. Ani jeden z nich není klasickou válkou státu proti státu, většina těch válek je občanských, ve kterých se navzájem vraždí různé skupiny více či méně svobodných lidí. Ostatně – co jiného jsou al-Kájda nebo Boko Haram než lidé, jimž nikdo nevládne, kteří se pokoušejí porobit si jiné lidi?

V souvislosti s ideálem nenásilné bezstátní společnosti se ještě hodí připomenout slova historika Timothy Snydera, experta na vyhlazovací mašinerii:

Väčšina Židov, asi 97 percent, bola zavraždená mimo nacistického Nemecka. Odhadom asi polovica nemeckých Židov ho prežila. V zónach bez štátu, tam kde ho Nemci zničili, Židia takmer nemali šancu prežiť, možno jeden z dvadsiatich. Na miestach, kde bol suverénny štát, aj keď tam viedli politiku holokaustu, pomer prežitia bol jedna ku dvom. V Dánsku 99 percent Židov prežilo, v Estónsku naopak zomrelo, hoci išlo o podobné krajiny, kde tradícia antisemitizmu nebola až taká odlišná. Lenže povaha okupácie tam bola úplne odlišná, Estónsko čelilo jednej z najradikálnejších foriem okupácie, Dánsko prešlo relatívne pokojným obsadením. Pozrime sa na mestá, napríklad kto zomrel v Paríži. Tam zahynulo prekvapivo viac poľských Židov než francúzskych, pretože tí poľskí nemali občianstvo. Ak sa pozriete na čísla, tak z toho vyskakuje niečo, čo by sme mali objasniť. A nedá sa vysvetliť nemeckou ideológiou, pretože tá bola rovnaká po celej Európe, nevysvetľuje to ani antisemitzmus, ktorý sa viacmenej neodlišoval v rôznych častiach Európy. Najdôležitejšou povahou nemeckej moci sa tak stáva deštrukcia štátov, každý štát, ktorý Nemci zlikvidovali, otvoril nové možností na útlak Židov.

Opět: černobílé vidění historie v konfrontaci s realitou neobstojí.

Ráje, které nebyly

Třeba by Urzovy myšlenky mohlo spasit to, že přece jen někde někdy fungovaly. Nejčastěji argumentuje středověkým Islandem. Sám ale připouští, že měl svá specifika. Namátkou: malá, špatně propojená sídla, ze kterých se nedá jen tak utéct, a ve kterých se o regulaci podnikání a společenského života postarala komunita. To není nic moc, v mnoha malých komunitách funguje i cosi jako komunismus – a přece pokusy o jeho přenos do milionového měřítka končívaly tragicky. Navíc: středověký Island nebyl kapitalistický, ani anarchistický a do idylky měl daleko, viz tenhle výborně zdrojovaný článek. Stejně jako Spojené státy v období kolonizace. O těch Urza píše:

Navzdory tomu, co ukazují westerny, byla kriminalita v té době výrazně nižší než v současnosti; nejen v absolutních číslech, ale i v přepočtu na obyvatele. S původními obyvateli vycházeli kolonizátoři dobře (kupovali od nich půdu a uzavírali smlouvy, které byly dodržovány), dokud tam evropské státy neposlaly armádu.

Kriminalita podle některých studií opravdu vychází nižší – jednoduchým vysvětlením je, že to bylo díky extrémně řídkému osídlení a nízkému věku dožití, viz tuto analýzu. Dobré vztahy kolonizátorů s původními obyvateli až do příchodu blíže neupřesněné armády evropských států by si zasloužily rozvést, protože první vzájemné masakry začaly několik let po vylodění May Flower a kromě armády se do nich zapojovaly i milice kolonistů, viz ten na řece Mystic.

Poslední citace z knihy:

Do nedávna bylo nejznámější anarchií Somálsko; pravdou je, že ve srovnání s moderními a vyspělými státy Somálsko nemá šanci uspět. Na druhou stranu žádný soudný anarchista netvrdí, že libovolná anarchie je lepší než libovolný stát; jen že v každém čase a místě je anarchie lepší než stát, což potvrzuje i Somálsko: Situace na jeho území bez vlády byla výrazně lepší než s ní (ač horší než třeba zde).

Ve stejném místě a čase existuje relativně funkční stát, jehož obyvatelům narozdíl od Somálska vytrvale roste kvalita života – sousední Keňa. Zajímalo by mě, co jiného než existence či neexistence centralizovaného státu by ten rozdíl mohlo způsobovat, když se obě země vymanily z britské nadvlády ve stejný čas a do pádu centrální somálské vlády si vedly podobně.

Ohromný úspěch crowdfundingové kampaně i hezké recenze na Goodreads dokládají, že Urza napsal vděčnou knížku pro předem přesvědčené anarchokapitalisty. Ostatní, od kovaných levičáků po pravicové libertariány, se při jejím čtení můžou střídavě chvět děsem a střídavě se smát při vzpomínce na Život Briana:

• Co nám Římani kdy dali?
• Vodovod.
• Jo, to je pravda.
• A kanály.
• Vzpomínáš si, jak to tu vypadalo před tím?
• Tak to jsou dvě věci, dobře.
• A silnice.
• O těch se snad nemusíme bavit…

Co nám ten stát kdy dal? Nad knihou Anarchokapitalismus si i pochybující uvědomí, že toho fakt není málo. Díky, Urzo.

Foto: Pavel Šinágl