Bude to Uber pro X. Jak platformy mění byznys

Čtyřiaosmdesátiletý republikán Orrin Hatch se Marka Zuckerberga při senátním slyšení zeptal, jak Facebook vlastně vydělává, když za něj uživatelé neplatí. Z potítka uslyšel lakonické „Máme reklamy“ a internet se mu od té doby směje. Neprávem. Obchodní model Facebooku má jen málo společného s obchodním modelem Rádia Krokodýl. Zuckerberg mohl a měl odpovědět, že buduje platformu, která sklízí ohromné množství dat o lidech všude po světě. Reklamy jsou jen jedním z mnoha způsobů, jak ta data proměnit na peníze. Facebook díky nim může kdykoliv vkročit do nových odvětí – do přepravy osob a zboží, pronajímání nemovitostí, vydírání otců katolických rodin mámících nahé fotky ve skupině Duchovní seznamka a povídání – a bude mít náskok, který konkurence těžko dožene. Ledaže by vlastnila jinou podobně gigantickou platformu.

Je pochopitelné, proč se o tom Zuckerberg nerozpovídal a Hatche radši efektně utřel. Naštěstí se po širších souvislostech můžeme poohlédnout jinde. Dobrou volbou je Platform Capitalism (Theory Redux) (Kapitalismus platforem. Teorie v kostce) diplomovaného kanadského filozofa, psychologa a ekonoma Nicka Srnicka, spoluautora Akceleracionistického manifestu.

Nick Srnicek: Platform Capitalism (Theory Redux) – vyšlo v nakladatelství Polity Press v listopadu 2016. 120 stran, 8 liber (verze pro Kindle).

Motor jako služba

Co je to ta platforma? „Digitální infrastruktura zprostředkovávající interakci dvou nebo více skupin.“ Tedy zákazníků, inzerentů, poskytovatelů služeb, výrobců, dodavatelů nebo i fyzických objektů.

„Platformy se vynořily jako nový obchodní model, který umožňuje získávat a kontrolovat ohromné množství dat – a s jejich příchodem můžeme pozorovat vzestup velkých, monopolních firem.“ Monopolních proto, že hodnota platforem roste díky síťovému efektu. Hledat volný taxík nebo ubytování v deseti různých aplikacích by moc nefungovalo. Teprve když jsou všechny pod jedinou ikonou, služba dává praktický smysl uživatelům – a provozovateli moc nad kontraktory. Plus ta exkluzivní data.

Srnicek rozlišuje pět druhů platforem:

• Inzertní. Sem patří Facebook nebo Google.
• Cloudové. Neřešte servery, o vaše data se – mrk mrk – postaráme my: Dropbox, Amazon Web Services.
• Průmyslové. Proč utrácet za nadbytečné manažery a focus groupy, když se v éře průmyslu 4.0 dokáže výroba chytře řídit sama? Pochopitelně čím víc vyrábíte, tím chytřeji se díky množství dostupných dat řídí: gratulace do Intelu, Siemensu a General Electric.
• Produktové. Pozoruhodná pasáž o leteckých motorech, které Rolls Royce už od devadesátých let nabízí aerolinkám jako službu – platí se za hodinu provozu. Data ze senzorů využívá výrobce k tomu, aby si udržoval náskok před konkurencí.
• A nakonec štíhlé (lean) platformy. AirBnB nepatří byty, které pronajímá, a Uberu v době vydání knihy nepatřila auta, která nabízel. Podobné služby jsou tenoučkou, ale zásadně důležitou vrstvou mezi nabídkou a poptávkou. Paradoxně bývají často v mínusu, protože se investoři řídí krédem „růst před ziskem“.

Některé firmy samozřejmě provozují víc druhů platforem (Microsoft vlastní inzertní LinkedIn, cloudový OneDrive i produktová Windows) a některé platformy by šlo zařadit do dvou nebo víc kategorií.

Kognitariát nemá co ztratit, leda své Premium Spotify účty

Srnicek píše střízlivě, bez apokalyptické naléhavosti a příměrů k feudalismu typických pro žánr. Přiznává, že platformy ve Spojených státech stále představují jen několikaprocentní zlomek ekonomiky a ještě menší díl trhu práce. Na omezeném rozsahu zvládne čtenáře hutně nabrífovat. Kromě poučné kapitoly o tryskových motorech jsem si hojně podtrhával v pasážích o válkách platforem – například o tom, jak se Dropbox snaží soubory svých uživatelů přesunout ze serverů Amazonu a Uber usiluje o nezávislost na mapách Googlu.

Mimo zmapování stále sledovanějšího sektoru stojí Platform Capitalism za přečtení i díky tomu, jak Srnicek rozšroubovává populární buzzwordy. Kromě zmíněného průmyslu 4.0 a očekávatelné „ekonomiky sdílení“ se strefuje i do „znalostní ekonomiky“. Možná vám taky při promocích říkali, že z vás budou „symboličtí analytici“ – Srnicekův „kognitariát“ už nezní tak hrdě, zato bez příkras popisuje naše reálné místo v ekonomice. Jsme jenom pěšáci, dělníci excelu, nosiči dat.

Knihám v recenzích docela často vyčítám, že mohly být o třetinu nebo i polovinu kratší. Platform Capitalism je jednou z mála s opačným problémem. Srnicekovi by očividně nedělalo problémy sypat z rukávu další příklady různých obchodních modelů nebo málo medializovaných konfliktů mezi platformami. Klidně mohl dál rozvést svěží úvahy o tom, nakolik provozovatelé platforem vydělávají na neplacené práci, jak často opakují jejich kritici – protože si bystře všímá, že lajkování fotek nebo psaní zpráv mamince není v pravém slova smyslu práce. Ale bohužel, tahle „teorie v kostce“ má jen 120 stránek, ústících do pouhých pěti odstavců o tom, co dál.

Těch pět odstavců navíc víc otázek vyvolá, než zodpoví. Srnicek se v nich zamýšlí nad tím, že standardní zásahy antimonopolních úřadů nemusí stačit, a volá po ustanovení veřejné kontroly nad platformami, „nezávislé na státním dohlížecím aparátu“. Než radikální změnu společenského zřízení a proměnu Silicon Valley na Socialist Valley odbýt několika mlhavými větami, to už je lepší zůstat u popisování reality. To totiž Srnicek dělá velmi dobře – a Platform Capitalism by si měl pročíst každý, kdo o platformách píše, kdo do nich investuje, nebo kdo se, Bůh chraň, pokouší sám založit další „Uber pro X“.