Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Nasazovat vlastní kůži je důležité, ale Taleb je důležitější

Michal Kašpárek
Michal Kašpárek
22. 3. 2018
 12 121

Slavný zastánce skepticismu propadl iluzi, že sám všemu rozumí nejlíp.

Nasazovat vlastní kůži je důležité, ale Taleb je důležitější

Životním tématem filozofujícího burziána Nassima Nicholase Taleba je nejistota na trzích i v životě. Zkoumá ji v knižní sérii Incerto, ve které každá nová kniha vzniká rozpracováním vedlejšího tématu té předchozí jako – podle Talebových slov – Eva z Adamova žebra. Ve Zrádné nahodilosti Taleb párkrát zmínil existenci nečekaných událostí s nedozírnými následky. Těm věnoval celou následující Černou labuť, jejímž vedlejším motivem byla křehkost a robustnost systémů, téma později rozvedené na pět set stran v Antifragilitě. V té Taleb mezi řečí hlásal, že by měli kapitáni vždy jít ke dnu se svou lodí – a tahle zásada je ústřední myšlenkou jeho prozatím poslední knihy, Skin in the Game: Hidden Asymmetries in Daily Life (Nasadit vlastní kůži. Skryté asymetrie všedního života).

Nassim Nicholas Taleb: Skin in the Game: Hidden Asymmetries in Daily Life – vyšlo v nakladatelství Random House v únoru 2018. 304 stran, 21 dolarů (verze pro Kindle).

Myšlenka je to jednoduchá a na první pohled sympatická: mít kůži ve hře je vrcholně morální, především když ji člověk nasazuje jako mučedník za ostatní. Taky je to zdravé pro civilizaci, protože nasazení vlastní kůže dává důvod chovat se rozvážně a zodpovědně. Měli bychom si proto hýčkat skutečné podnikatele riskující vlastní úspory, odvážné umělce dávající všanc svou pověst – a naopak se střežit všech, kteří za svoje rady nebo dokonce rozhodnutí nenesou žádné následky.

Těžko něco namítnout. Jenže potíž je v tom, že se Talebovi starý a primitivní princip vsazení vlastní kůže nepodařilo obhájit líp, než by zvládl průměrně bystrý diplomant na katedře filozofie.

Čumte na mě, saláti

S každým dílem Incerta se z autorova bytnějícího ega stává větší a větší překážka na trase mezi myšlenkou a čtenářem. V Nasadit vlastní kůži Taleb atakuje hranici sebeparodie: nezvládne napsat pár odstavců bez odběhnutí ke svému „klidnému, bezstarostnému životu venkovského šlechtice devatenáctého století“. Se samolibostí šestnáctiletého youtubera dává na odiv, že chodí zvedat činky do dělnické posilovny, že by radši utratil dvě stě dolarů za pizzu do ruky než sedm dolarů za degustační menu v nóbl restauraci, nebo že jako makléř nenosil kravatu („tehdy to bylo to samé jako chodit po Páté avenue nahý“).

Dokud se Taleb vysmívá snobům, má to aspoň stopové množství jakéhosi kouzla. To se ale úplně vytrácí ve vinětách, ve kterých starý jezevec pronásleduje s fotoaparátem v ruce špatně parkující řidiče a nedisciplinované cyklisty. Z venkovského šlechtice je rázem smutná postava z Vratných lahví.

Trpce vtipný paradox: jedna a ta samá kniha přesvědčuje čtenáře, aby nevěřili signálům, které o svých vlastnostech lidé pracně vysílají do okolí – a zároveň mu sděluje, že její autor nechodí na procházky, nýbrž flaneuruje. Ale není to paradox jediný.

Proč? Protože to říkám

Když už se Taleb konečně dostane k nasazování vlastní kůže, jeho výklad mnohokrát troskotá na druhém a podstatnějším vnitřním rozporu knihy: hlasitý zastánce skepticismu sází jedno velkohubé, pochyby vzbuzující tvrzení za druhým. Restauratéři prý vlastní kůži nasazují, naopak novináři ne: ti první totiž vaří pro hosty, zatímco pro ty druhé je důležitější hodnocení jiných novinářů než vlastních čtenářů. Na pár (stech) novinářských poradách už jsem seděl a nikdy nikdo neřešil, co tématu a jeho zpracování řeknou jiní novináři – vždycky jen čtenáři. Kromě toho nezanedbatelná část kuchařů vaří především pro inspektory Michelinu, viz rozhovor s Přemkem Forejtem v novém papírovém Finmagu. A pokud vím, žádného kuchaře nikdy nikdo nezmlátil, nezavřel ani nezastřelil za to, že dělal svou práci dobře, navíc pro blaho ostatních, což Taleb v úvodu označuje za vrcholný stupeň kůže ve hře. (Ano, ne všichni novináři jsou takoví světci, ale jde mi o to vyvrátit Talebovu paušalizaci, ne stvořit novou.)

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.


„Je krajně nemorální pracovat ve veřejné správě pro vlastní obohacení,“ tvrdí autor, který v politice vítá bohaté: „Prokázali, že nejsou totálně neschopní.“ Proč je práce pro vlastní obohacení nemorální ausgerechnet ve veřejném, ne i v soukromém sektoru? Bude lidem líp, když budou soudci, starostové a ministři dělat za pětadvacet hrubého? Kolik bohatých oligarchů mířících do politiky někdy skutečně nasazovalo svou kůži a kolik jich dojilo dotace nebo zdědilo síť hotelů? Otázky bez odpovědí.

Fascinující je Talebův návrh namočit sebevražedným atentátníkům kůži do hry trestáním jejich rodin. Jednak sám připouští, že to jde proti ústřednímu, starozákonnímu principu západní civilizace („Nebudou na hrdle trestáni otcové za syny, ani synové trestáni budou na hrdle za otce, jeden každý za svůj hřích umře.“). Jednak sám zmiňuje, že teroristické organizace odměňují pozůstalé po mučednících; copak by je tedy nedokázaly odškodnit i za pokuty a kriminály? A pročpak bychom vlastně takhle měli bojovat jen s teroristy? Násobně víc lidí na Západě zabijí bezohlední řidiči – třeba by sundali nohu z plynu a odpustili si lajničku před cestou, kdyby věděli, že za jejich nehody půjde bručet celá rodina… Mrazivá představa, že?

Příliš rychlé soudy

Od autora dštícího tolik síry na ty, kteří podle něj nepromýšlejí věci dostatečně do důsledků a chybí jim skepse, bych čekal víc pochyb o samotném principu nasazování vlastní kůže. Vážně jde o jednoduchou binární veličinu hraje/nehraje o ni, což naznačují jednoduché tabulky řadící disidenty do první a byrokraty do druhé kategorie? Jde spíš o kontinuum se spoustou bodů někde mezi. Navíc je vnímání kůže ve hře subjektivní, těžko její míru stanovit zvenčí: viděl jsem postradatelné úředníky hroutit se pod tíhou zodpovědnosti a podnikatele hrát byznys jak erpégéčko.

A nakonec – nemůže být v některých oblastech úbytek kůže ve hře spíš k všeobecnému dobru než naopak? Napadají mě třeba autonomní vozy. Následky nehod ponese jejich posádka, ne programátoři, kteří je de facto řídí. Přesto existuje reálná naděje, že budou takové stroje časem nejen bezpečnější, ale díky snadnějšímu sdílení také levnější a ekologičtější než káry s volantem, za kterým sedí šofér s kůží ve hře. Komplexita a přenos zodpovědnosti, před kterými Taleb tolik varuje, mají někdy i výhody.

Talebové na Finmagu

Česky vyšly péčí nakladatelství Paseka zatím tři Talebovy knihy. Prvotinu Zrádná nahodilost a světový bestseller Černá labuť překládal Jan Hořínek, k práci na Antifragilitě přizval Pavla Kováře. Recenze na Finmagu – stejně jako tentokrát – české vydání předcházely. Na jednu stranu vás tak připravíme o zhodnocení převodu do češtiny, na druhou stranu víte dřív. A víte i o knížkách, které česky vůbec nevyšly – v Talebově případě tedy o Prokrústovu loži.

Taleb našima očima: 

Zrádná nahodilost

Černá labuť

Prokrústovo lože

Antifragilita

Alternativy: starší Taleb, rakušáci, Kontrafakt

V těch třech stovkách stran se dá najít pár dobrých postřehů a břitkých komentářů. „Bohové nemají rádi kecy, které nic nestojí,“ píše Taleb v kapitole o principu nasazování vlastní kůže v náboženství. „Lidé už nejsou otroky firem, ale něčeho horšího: vědomí, že musí být zaměstnatelní. Zaměstnatelný člověk je přikován k trhu práce a žije v neustálém strachu, že se znelíbí nejen svému momentálnímu pánovi, ale všem potenciálním zaměstnavatelům,“ posmívá se (v cyklu Incerto už poněkolikáté) lidem-psům a velebí lidi-vlky.

Pokud máte rádi tyhle talebismy, sáhněte radši po Prokrustovu loži – osm let staré sbírce aforismů, která je pro mě vrcholem Incerta. Taleb má (nebo spíš měl) nepopiratelný talent na hlášky, krátký formát mu navíc nedává tolik prostoru na to odbíhat ke svému stále smutnějšímu životu. Pokud vás zajímá princip nasazování vlastní kůže, pak se spíš začtěte do prací ekonomů rakouské školy, ke kterým se má Skin in the Game asi jako ilustrovaná bible pro děti k Janovu evangeliu. A pokud chcete poslouchat o tom, že je někdo king, Kontrafakt jede to samé rurálně-šlechtické štýlo co Taleb, ale neředí to povrchní popfilozofií: „Každý deň vstávam o pol trecej poobede / mäterička mi hovorí, že mi to úplne jebe. / Papula mi smrdzí jak neskutočné hovado, / smrdzím jak mrtvola, šak čo, šak som volakto.“

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
3
+

Sdílejte

Diskutujte (11)

Vstoupit do diskuze
Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 do jara 2021 vedl Finmag.cz a editoval tištěný... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo