Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Nasazovat vlastní kůži je důležité, ale Taleb je důležitější

Slavný zastánce skepticismu propadl iluzi, že sám všemu rozumí nejlíp.

Životním tématem filozofujícího burziána Nassima Nicholase Taleba je nejistota na trzích i v životě. Zkoumá ji v knižní sérii Incerto, ve které každá nová kniha vzniká rozpracováním vedlejšího tématu té předchozí jako – podle Talebových slov – Eva z Adamova žebra. Ve Zrádné nahodilosti Taleb párkrát zmínil existenci nečekaných událostí s nedozírnými následky. Těm věnoval celou následující Černou labuť, jejímž vedlejším motivem byla křehkost a robustnost systémů, téma později rozvedené na pět set stran v Antifragilitě. V té Taleb mezi řečí hlásal, že by měli kapitáni vždy jít ke dnu se svou lodí – a tahle zásada je ústřední myšlenkou jeho prozatím poslední knihy, Skin in the Game: Hidden Asymmetries in Daily Life (Nasadit vlastní kůži. Skryté asymetrie všedního života).

Nassim Nicholas Taleb: Skin in the Game: Hidden Asymmetries in Daily Life – vyšlo v nakladatelství Random House v únoru 2018. 304 stran, 21 dolarů (verze pro Kindle).

Myšlenka je to jednoduchá a na první pohled sympatická: mít kůži ve hře je vrcholně morální, především když ji člověk nasazuje jako mučedník za ostatní. Taky je to zdravé pro civilizaci, protože nasazení vlastní kůže dává důvod chovat se rozvážně a zodpovědně. Měli bychom si proto hýčkat skutečné podnikatele riskující vlastní úspory, odvážné umělce dávající všanc svou pověst – a naopak se střežit všech, kteří za svoje rady nebo dokonce rozhodnutí nenesou žádné následky.

Těžko něco namítnout. Jenže potíž je v tom, že se Talebovi starý a primitivní princip vsazení vlastní kůže nepodařilo obhájit líp, než by zvládl průměrně bystrý diplomant na katedře filozofie.

Čumte na mě, saláti

S každým dílem Incerta se z autorova bytnějícího ega stává větší a větší překážka na trase mezi myšlenkou a čtenářem. V Nasadit vlastní kůži Taleb atakuje hranici sebeparodie: nezvládne napsat pár odstavců bez odběhnutí ke svému „klidnému, bezstarostnému životu venkovského šlechtice devatenáctého století“. Se samolibostí šestnáctiletého youtubera dává na odiv, že chodí zvedat činky do dělnické posilovny, že by radši utratil dvě stě dolarů za pizzu do ruky než sedm dolarů za degustační menu v nóbl restauraci, nebo že jako makléř nenosil kravatu („tehdy to bylo to samé jako chodit po Páté avenue nahý“).

Dokud se Taleb vysmívá snobům, má to aspoň stopové množství jakéhosi kouzla. To se ale úplně vytrácí ve vinětách, ve kterých starý jezevec pronásleduje s fotoaparátem v ruce špatně parkující řidiče a nedisciplinované cyklisty. Z venkovského šlechtice je rázem smutná postava z Vratných lahví.

Trpce vtipný paradox: jedna a ta samá kniha přesvědčuje čtenáře, aby nevěřili signálům, které o svých vlastnostech lidé pracně vysílají do okolí – a zároveň mu sděluje, že její autor nechodí na procházky, nýbrž flaneuruje. Ale není to paradox jediný.

Proč? Protože to říkám

Když už se Taleb konečně dostane k nasazování vlastní kůže, jeho výklad mnohokrát troskotá na druhém a podstatnějším vnitřním rozporu knihy: hlasitý zastánce skepticismu sází jedno velkohubé, pochyby vzbuzující tvrzení za druhým. Restauratéři prý vlastní kůži nasazují, naopak novináři ne: ti první totiž vaří pro hosty, zatímco pro ty druhé je důležitější hodnocení jiných novinářů než vlastních čtenářů. Na pár (stech) novinářských poradách už jsem seděl a nikdy nikdo neřešil, co tématu a jeho zpracování řeknou jiní novináři – vždycky jen čtenáři. Kromě toho nezanedbatelná část kuchařů vaří především pro inspektory Michelinu, viz rozhovor s Přemkem Forejtem v novém papírovém Finmagu. A pokud vím, žádného kuchaře nikdy nikdo nezmlátil, nezavřel ani nezastřelil za to, že dělal svou práci dobře, navíc pro blaho ostatních, což Taleb v úvodu označuje za vrcholný stupeň kůže ve hře. (Ano, ne všichni novináři jsou takoví světci, ale jde mi o to vyvrátit Talebovu paušalizaci, ne stvořit novou.)

ČERSTVÝ FINMAG

„Čert vem atomovej hřib i trenýrky, tohle je největší věc, do který jsme se pustili. Věřím v nové technologie, decentralizaci a společenské zřízení bez účasti státu,“ říká Roman Týc ze Ztohoven a nyní především z Paralelní Polis.


Tak se to stalo. Z kohoutku neteče voda, v zásuvce není proud. Den. Dva. Týden. Měsíc. Jak přežít? Připrav se, kdo můžeš. Preppeři už se chystají.


Tma na krku, a my ještě ve městě. To není dobré. V podzemí se skrývají poslední skupiny bojovníků Islámského státu a dvě prostovlasé cizinky tu budí pozornost. Markéta Kutilová píše ze syrského Kurdistánu.


„Je krajně nemorální pracovat ve veřejné správě pro vlastní obohacení,“ tvrdí autor, který v politice vítá bohaté: „Prokázali, že nejsou totálně neschopní.“ Proč je práce pro vlastní obohacení nemorální ausgerechnet ve veřejném, ne i v soukromém sektoru? Bude lidem líp, když budou soudci, starostové a ministři dělat za pětadvacet hrubého? Kolik bohatých oligarchů mířících do politiky někdy skutečně nasazovalo svou kůži a kolik jich dojilo dotace nebo zdědilo síť hotelů? Otázky bez odpovědí.

Fascinující je Talebův návrh namočit sebevražedným atentátníkům kůži do hry trestáním jejich rodin. Jednak sám připouští, že to jde proti ústřednímu, starozákonnímu principu západní civilizace („Nebudou na hrdle trestáni otcové za syny, ani synové trestáni budou na hrdle za otce, jeden každý za svůj hřích umře.“). Jednak sám zmiňuje, že teroristické organizace odměňují pozůstalé po mučednících; copak by je tedy nedokázaly odškodnit i za pokuty a kriminály? A pročpak bychom vlastně takhle měli bojovat jen s teroristy? Násobně víc lidí na Západě zabijí bezohlední řidiči – třeba by sundali nohu z plynu a odpustili si lajničku před cestou, kdyby věděli, že za jejich nehody půjde bručet celá rodina… Mrazivá představa, že?

Příliš rychlé soudy

Od autora dštícího tolik síry na ty, kteří podle něj nepromýšlejí věci dostatečně do důsledků a chybí jim skepse, bych čekal víc pochyb o samotném principu nasazování vlastní kůže. Vážně jde o jednoduchou binární veličinu hraje/nehraje o ni, což naznačují jednoduché tabulky řadící disidenty do první a byrokraty do druhé kategorie? Jde spíš o kontinuum se spoustou bodů někde mezi. Navíc je vnímání kůže ve hře subjektivní, těžko její míru stanovit zvenčí: viděl jsem postradatelné úředníky hroutit se pod tíhou zodpovědnosti a podnikatele hrát byznys jak erpégéčko.

A nakonec – nemůže být v některých oblastech úbytek kůže ve hře spíš k všeobecnému dobru než naopak? Napadají mě třeba autonomní vozy. Následky nehod ponese jejich posádka, ne programátoři, kteří je de facto řídí. Přesto existuje reálná naděje, že budou takové stroje časem nejen bezpečnější, ale díky snadnějšímu sdílení také levnější a ekologičtější než káry s volantem, za kterým sedí šofér s kůží ve hře. Komplexita a přenos zodpovědnosti, před kterými Taleb tolik varuje, mají někdy i výhody.

Talebové na Finmagu

Česky vyšly péčí nakladatelství Paseka zatím tři Talebovy knihy. Prvotinu Zrádná nahodilost a světový bestseller Černá labuť překládal Jan Hořínek, k práci na Antifragilitě přizval Pavla Kováře. Recenze na Finmagu – stejně jako tentokrát – české vydání předcházely. Na jednu stranu vás tak připravíme o zhodnocení převodu do češtiny, na druhou stranu víte dřív. A víte i o knížkách, které česky vůbec nevyšly – v Talebově případě tedy o Prokrústovu loži.

Taleb našima očima: 

Zrádná nahodilost

Černá labuť

Prokrústovo lože

Antifragilita

Alternativy: starší Taleb, rakušáci, Kontrafakt

V těch třech stovkách stran se dá najít pár dobrých postřehů a břitkých komentářů. „Bohové nemají rádi kecy, které nic nestojí,“ píše Taleb v kapitole o principu nasazování vlastní kůže v náboženství. „Lidé už nejsou otroky firem, ale něčeho horšího: vědomí, že musí být zaměstnatelní. Zaměstnatelný člověk je přikován k trhu práce a žije v neustálém strachu, že se znelíbí nejen svému momentálnímu pánovi, ale všem potenciálním zaměstnavatelům,“ posmívá se (v cyklu Incerto už poněkolikáté) lidem-psům a velebí lidi-vlky.

Pokud máte rádi tyhle talebismy, sáhněte radši po Prokrustovu loži – osm let staré sbírce aforismů, která je pro mě vrcholem Incerta. Taleb má (nebo spíš měl) nepopiratelný talent na hlášky, krátký formát mu navíc nedává tolik prostoru na to odbíhat ke svému stále smutnějšímu životu. Pokud vás zajímá princip nasazování vlastní kůže, pak se spíš začtěte do prací ekonomů rakouské školy, ke kterým se má Skin in the Game asi jako ilustrovaná bible pro děti k Janovu evangeliu. A pokud chcete poslouchat o tom, že je někdo king, Kontrafakt jede to samé rurálně-šlechtické štýlo co Taleb, ale neředí to povrchní popfilozofií: „Každý deň vstávam o pol trecej poobede / mäterička mi hovorí, že mi to úplne jebe. / Papula mi smrdzí jak neskutočné hovado, / smrdzím jak mrtvola, šak čo, šak som volakto.“

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 11 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Adam Čabla | 22. 3. 2018 09:44

Taleb casto oznacuje novinare za (intelektualy, ale) idioty a Kasparek prinasi dukazy, ze se asi nemyli. Nepochopit ani zakladni jednoduchy princip SITG je proste umeni.

"Restauratéři prý vlastní kůži nasazují, naopak novináři ne: ti první totiž vaří pro hosty, zatímco pro ty druhé je důležitější hodnocení jiných novinářů než vlastních čtenářů. Na pár (stech) novinářských poradách už jsem seděl a nikdy nikdo neřešil, co tématu a jeho zpracování řeknou jiní novináři – vždycky jen čtenáři."

Tohle je zlato. Sedeli jsme na schuzce s NOVINARI a z toho vyplyva, ze me hodnoti CTENARI. Kdyby to chtel napsat jako ironii, tak by se mu to tak krasne nepovedlo. Kuzi ve hre vuci svym ctenarum maji vydavatele novin, ne novinari. Ti se zodpovidaji predevsim dalsim novinarum, jak presne popsal Kasparek, na vzajemnych schuzich.

"Kromě toho nezanedbatelná část kuchařů vaří především pro inspektory Michelinu,"

Ale vyradit ze hry je muzou zase jen a jen restaurateri (coz, ehm, neni to same co kuchari) a restauratery vyradit ze hry muzou zase, prekvapko (!), stravnici.

Uz v samem uvodu recenze (?) je videt zasadni nepochopeni - SITG znamena, ze muzete byt vyrazeni ze hry. Ideologickeho blabolistu Palatu z Finmagu nemuzou vyradit ctenari, ale jen jeho sef. A toho ocividne ani nezajima, co o Palatovi ti ctenari rikaji.

"A pokud vím, žádného kuchaře nikdy nikdo nezmlátil, nezavřel ani nezastřelil za to, že dělal svou práci dobře, navíc pro blaho ostatních, což Taleb v úvodu označuje za vrcholný stupeň kůže ve hře."

Taleb pise heuristicky, ale to by to Kasparek musel nejdrive cist. Vyvracet heuristiku vyjimkou jako by to bylo pravidlo, to je dalsi perla.

„Je krajně nemorální pracovat ve veřejné správě pro vlastní obohacení,“ vs. "Bude lidem líp, když budou soudci, starostové a ministři dělat za pětadvacet hrubého? "

Taleb o motivaci, Kasparek o platech,

"Proč je práce pro vlastní obohacení nemorální ausgerechnet ve veřejném, ne i v soukromém sektoru?"

Tuhle otazku mysli opravdu vazne?

" Navíc je vnímání kůže ve hře subjektivní, těžko její míru stanovit zvenčí: viděl jsem postradatelné úředníky hroutit se pod tíhou zodpovědnosti a podnikatele hrát byznys jak erpégéčko."

Uzasne! Taleb pise o systemu, ktery potrebuje umet vyrazovat neschopne a ostatni poskozujici - skrze jejich odpovednost za sve ciny. Kasparek pise o jedincich, kteri asi dle nej maji zachranit chyby systemu, nebo nevim. Naprosto mimobezne, ale co cekat, kdyz nepochopite pointu. Kazdopadne Kasparek nediskutuje o systemu. A ze nekteri podnikatele hraji byznys jako erpegecko? Ale ten podnikatel ma prave tu kuzi ve hre, kristova noho (!). Jeho spatne rozhodnuti jej v te hre poskodi a/nebo rovnou vyradi, urednika nevyradi spatne rozhodnuti, ale maximalne to svedomi.

"Napadají mě třeba autonomní vozy. Následky nehod ponese jejich posádka, ne programátoři, kteří je de facto řídí. Přesto existuje reálná naděje, že budou takové stroje časem nejen bezpečnější, ale díky snadnějšímu sdílení také levnější a ekologičtější než káry s volantem, za kterým sedí šofér s kůží ve hře."

Dalsi kouzelne nepochopeni, tentokrat i s vlastni invenci. Kuzi ve hre maji vzdy pasazeri, to oni budou pripadnou chybou ridice (lidskeho i AI) postizeni primarne vyrazenim ze zivota. Oni maji pravo se rozhodovat, jestli pojedou s lidskym nebo AI ridicem, protoze oni nesou nasledky. Slozitejsi a zajimavejsi by byla diskuze o ostatnich ucastnicich ridiciho provozu. A jinak samozrejme maji vyvojari autonomnich ridicich systemu nest zodpovednost, stejne jako ji nesou lidsti ridici. Vzdyt prave proto tem ridicum, co zpusobuji nehody, ukladame pokuty, zakazujeme ridit a pripadne je vsazujeme i do vezeni - davame jejich kuzi do hry. Co je na tom nepochopitelneho?

"Komplexita a přenos zodpovědnosti, před kterými Taleb tolik varuje, mají někdy i výhody."

A ten priklad?

"ke svému stále smutnějšímu životu."

Jo, tak tady to Kasparek Talebovi primo nandal!

+26
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

22. 3. 2018 13:29

Myslíte že je čte? Kašpárek je writeonly.

-3
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK