Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Nová krize měst: víc otázek než odpovědí

V centrech velkých měst je draho a několik megapolí vycucává talenty z metropolí. Nemá to ale i své výhody?

Skoro dvě dekády prodával konzultant a spisovatel Richard Florida městům po celém světě následující recept na ekonomický růst: stavte na třech T, technologii, talentu a toleranci, dělejte první poslední pro tvůrčí lidi – a investoři se k vám pohrnou. Vytrvale při tom mával falešným dilematem mezi povoláními takzvaně tvůrčími a netvůrčími (kam zařadit účetní Čapího hnízda?), motal příčiny a následky (těžko říct, jestli tolerance vede k růstu, nebo růst k toleranci) a ignoroval všechno, co se mu hodilo do krámu (Dubaj nebo Dauhá mají mizerný „gay index“, a přesto jsou to v rozporu s Floridovou teorií města bohatá). Viz moji recenzi Cities and the Creative Class – anebo parodický twitter @Dick_Florida.

Města od Austinu po Brno na to slyšela, ale nepřekvapivě všechno dopadlo jinak, než Florida věštil. „Bylo ode mě přehnaně optimistické čekat, že lepší a ke všem přívětivé územní plánování spadne z nebe. Ještě před krizí roku 2008 se ve městech, do kterých se vracel život, rozevíraly nůžky mezi chudými a bohatými. V centrech se zabydleli ajťáci, profíci a boháči – a méně šťastní zaměstnanci průmyslu a služeb se museli kvůli drahému bydlení začít poroučet pryč. Stejný osud potkal některé umělce a muzikanty,“ zpytuje svědomí v nové knize The New Urban Crisis.

Richard Florida: The New Urban Crisis: How Our Cities Are Increasing Inequality, Deepening Segregation, and Failing the Middle Class and What We Can Do About It – vyšlo v nakladatelství Basic Books. 336 stran, 15 dolarů (verze pro Kindle).

Nejenom, že revoluce požrala svoje vlastní děti – rozuměj tvůrčí freelancery, kteří si často nemůžou dovolit bydlet tam, kde by chtěli. Vedle realitní bubliny jsou dalšími symptomy „nové krize měst“ třeba to, že několik globálně úspěšných metropolí bere stále větší díl koláče nebo že se kriminalita a epidemie drogových závislostí stěhují z center na předměstí. Tam pak frustrovaní lidé hlasují pro Donalda Trumpa nebo pro brexit.

Ale co když je úspěch Tokia přínosem i pro Tachov?

Často knihy kritizuju za to, že nabízejí přesnou diagnózu, ale pochybný lék: namátkou jsem to vytknul Přicházející vzpouře nebo Postkapitalismu. Teď jsem asi poprvé narazil na knihu, která to má naopak.

New Urban Crisis nabízí přinejlepším zmatený pokus o vysvětlení toho, co že se s americkými městy vlastně stalo a proč. (Florida pracuje téměř výhradně s americkými daty, což by až tak nevadilo, protože zkušenosti z Londýna, Berlína nebo Barcelony jsou podobné.) Ano, ceny nemovitostí a pozemků v centrech měst brutálně vzrostly. Příčin to může mít tucty: mimo jiné úbytek pracovních míst na venkově, regulacemi uměle zlevňované hypotéky a naopak deregulace kapitálu, globalizace a migrace, nástup Airbnb, změny životního stylu pod vlivem Sexu ve městě… a Florida v tom bohužel jasno neudělá.

Zato ulítává na detailech, které mají daleko k „actionable knowledge“. Podobně jako v poslední recenzované knize rozlišil 13 druhů sociálního kapitálu, teď zase věnuje celou kapitolu kategorizaci měst podle toho, jak daleko od centra a v jak homogenních oblastech v nich bydlí různé „třídy“. „Třebaže má každá metropolitní oblast svůj unikátní třídní otisk, naše mapy a analýzy ukazují, že jsou všechny ušité podle některého ze čtyř základních střihů.“ Jako diplomka z aplikované geoinformatiky asi ok, jako analýza pro širší publikum absolutně nezajímavé a nic neosvětlující. Navíc od začátku postižené tím, že je u podstatné části pracujících těžké jednoznačně určit, do jaké třídy patří – už jen proto, že můžou kombinovat víc úvazků.

A pak se při čtení vkrádá ještě jedna velká pochyba: některé z projevů „nové krize měst“ jsou bezpochyby lokálně nepříjemné, není ale například koncentrace talentů v několika megapolích globálně přínosná? Když nadaný designer nebo programátor odletí z Prahy do Kalifornie, Praha na tom sice krátkodobě tratí – ale lidstvo jako celek může dlouhodobě těžit toho, že jeho nejlepší mozky spolupracují na pár malých místech na velkých věcech. Fungovalo to tak ostatně odedávna, i když dřív dnešní roli San Francisco Bay Area či Chang-čou hrála Vídeň nebo Budapešť.

Body hlavně za sebezpytování

Pořád ale existuje jeden důvod, proč se do New Urban Crisis začíst – totiž závěrečná kapitola Urbanismus pro všechny. V tomhle bezmála manifestu má Florida několik dobrých zásahů. Od Ayn Randové si vypůjčuje termín „parazitické město“ – v takovém disproporční část bohatství putuje prostřednictvím nájmů k majitelům nemovitostí, kteří mají na jeho vzniku minimální podíl. Florida o rentiérech z New Yorku či Londýna a dalších vyznavačích náboženství NIMBY („ne na mém dvorku!“) píše jako o „nových městských ludditech“, protože lobbují za co nejrigidnější územní plány, a tedy nejpomalejší výstavbu nového bydlení. Škrtí tak města, z jejichž úspěchu tyjí.

Další čtení

V některých amerických městech letí ceny nájmů nahoru. Lví podíl na tom mají regulace. A na těch zase mají lví podíl – stávající majitelé nemovitostí. Nejen že bržděním výstavby brání konkurenci a chrání svoje zisky. Zároveň tak staví neviditelný plot proti chudým. Změnit status a prodrat se z ulice do nejvyšších pater je dneska v Americe těžší než kdy dřív.

Lukáš Kovanda: Neviditelný plot

Vedle vcelku častých a proto očekávatelných receptů – stavět obecní byty, investovat veřejné peníze do infrastruktury umožňující zahuštění, navyšovat platy lidem ve službách – vytahuje Florida i jeden méně okoukaný. Totiž vyměřovat místo daně z nemovitosti daň z hodnoty pozemku. Jednak by majitele parcel motivovala k jejich co nejefektivnějšímu využití, jednak by podle Floridy mohlo být její lokální přerozdělení dobrou pákou na lidi, kteří si nepřejí, aby se v jejich okolí cokoliv stavělo. Chybí tu ale aspoň zkusmý propočet, jak by taková daň měla být vysoká, aby výnos z vyplnění proluk ve středně zastavěném městě poznali obyvatelé ve své ledničce.

Na druhou stranu – že se tu nebude střílet nijak vysoko, to zběhlému čtenáři prozrazuje už jméno na obálce. V New Urban Crisis Florida otevřeně a docela odvážně přehodnocuje názory, které ho proslavily, a zároveň před podzimními volbami do obecních zastupitelstev nabízí, když ne neprůstřelnou, tak aspoň inspirativní programovou kuchařku pro kandidáty, kteří chtějí svá města dostat z různých krizí. To není málo.

Finmag zahřeje

Finamg předplatné

Naše rozhovory. S Jindřichem Šídlem, novinářem, co nešel šéfovat Babišově Mladé frontě. S Helenou Bendovou, která bude na FAMU učit budoucí tvůrce počítačových her. S Taťánou Gregor Brzobohatou o dějinách a o nadějích.


Deset let po krizi. Jiří Hovorka analyzuje ekonomiku Řecka a dalších – pamatujete tu zkratku? – PIIGS.


Martina Tlachová v Gruzii. Černé moře, oranžové víno, bílé hory, rudá minulost. Do pestré postsovětské republiky doletíte za dva tisíce.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 vede web Finmag.cz a edituje tištěný Finmag. Každý pátek posílá... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 14 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Amos | 15. 2. 2018 09:53

Velmi s vámi souhlasím. Původní název Finmag = Finanční magazín je už tak vzdálený obsahu jako je to u tiskoviny komunistů Právo.

Po nástupu Michala Kašpárka do vedení bylo období halasného nadčení z Číny, což řada komentářů kritizovala. Z toho sešlo, ale co jej nahradilo? Z Finmagu se stala tribuna JunckersJugend.

V ekonomické části zmizel Lukáš Kovanda, Pavel Kohout i mnou sice kritizovaný, ale vždy čtený Aleš Michl.
A místo nich nastoupil kafemlýnkový pan Fuld rozsahy svých komentářů suplující ekonomické články.

Za tištěný Finmag bych opravdu peníze nedal, v online verzi čtu nyní tak každý třetí článek. Až skončí diskuze (oceňuji, že jsou necenzurované), nebude důvod pro mě se vracet.

+17
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Petr Vorlíček | 17. 2. 2018 05:47

Sluníčkáře tam máte, brexit taky, nějak jste ale tentokrát zapomněl na migranty...?

-2
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK