Začněte přemýšlet hlavou svých oponentů

Knih o myšlení vychází hodně: kultovní Rychlé a pomalé, nestárnoucí Jak lhát se statistikou, zábavná Mysli jako freak nebo přehlížená (a stále nepřeložená) The World Beyond Your Head. Devětapadesátiletý profesor angličtiny na Baylor University a literární kritik Alan Jacobs si všiml, že bývají skličující: většinou jde o dlouhé seznamy pastí, ve kterých může mysl na cestě za poznáním uvíznout.

Po poznání navíc nelační každý: „Jen poměrně málo lidí má ochotu přemýšlet. Myšlení znepokojuje a unavuje. Člověku může zošklivit jeho důvěrně známé a uklidňující návyky; zkomplikovat mu život; vehnat ho do nejistoty nebo přinejmenším narušit vztahy s lidmi, které miluje nebo obdivuje. Kdo potřebuje myšlení?“ ptá se Jacobs dramaticky v úvodu své nové knihy určené všem, kteří přemýšlet přes všechny strasti přece jenom chtějí a potřebují.

Její titul je vzhledem k nevelkému stošedesátistránkovému rozsahu sebevědomý: How to Think. A Survival Guide for a World at Odds (Jak myslet. Příručka přežití v nejistém světě).

Alan Jacobs: How to Think: A Survival Guide for a World at Odds – vyšlo v nakladatelství Currency v říjnu 2017. 160 stran, 15 dolarů

Myslet rychle, vlastní hlavou a bez emocí? Nejde

Jacobs píše hutně a čtenářům i na tak omezeném prostoru přiblíží myšlenky desítek dalších lidí, kteří přemýšleli nad tím, jak přemýšlet. Ve výčtu očekávatelně nechybí George Orwell a jeho slavná esej Politika a anglický jazyk nebo empirik John Stuart Mill. Milým překvapením je, že se Jacobs kromě klasiků inspiruje taky u mladších: obšírně cituje bloggera-psychiatra Scotta Alexandera nebo spisovatele Davida Fostera Wallace.

Právě přes polemiku s ostatními se Jacobs dostává k radám pro ty, kteří chtějí tříbit své myšlení. Některá z jeho doporučení vyzní bezmála banálně, což jim neubírá na naléhavosti: třeba že myšlení potřebuje čas, i kdyby to měly být jenom minuty, nebo že v diskusích není nejdůležitější vyhrát, ale něco nového se dozvědět.

Vychází nový Finmag!

V hlavní roli roboti. Připraví nás o práci, nebo dík umělé inteligenci a rukám každý zbohatne? Roboti, automatizace práce, nepodmíněný příjemu a „elektroničtí spoluobčané“.

Koupit čerstvý Finmag

Adam Gebrian: Na ceně nezáleží. Rozhovor s nejznámějším kritikem architektury. Co znamená stavět ve veřejném zájmu. Proč vám on sám nikdy nepostaví dům. Jak na Praze 1 zaparkovat SUV.

Trotlov. Na internetu si přečetl, že autisti patří do plynu. Šel za mámou a chtěl vědět, kdy tam půjde. Matěj Hošek má Aspergerův syndrom. Ale taky geniální nadání.

Chci roční předplatné za 294 korun

Nejsilnější je Jacobs v momentech, kdy některá oblíbená doporučení „krimyš fanatiků“ překvapivě zpochybňuje. Rekapituluje například virální článek o člence baptistického sboru v kansaském Westboru, která po debatách s liberálněji založenými lidmi na Twitteru nakonec odložila transparent SMRT BUZERANTŮM. Dochází zde k nečekanému závěru:

„Megan Phelpsová-Roperová nezačala ‚myslet vlastní hlavou‘, jen změnila skupinu, se kterou myslí. Přemýšlet zcela nezávisle na jiných nedokážeme – a i kdybychom dokázali, nebylo by o co stát. Přemýšlení je nevyhnutelně a skrz naskrz společenskou činností. Každá vaše myšlenka je reakcí na něco, co vymyslel a řekl někdo jiný. Když lidi někoho oceňují za to, že ‚myslí sám za sebe‘, obvykle to znamená: ‚přestal mluvit jako lidi, které nemám rád, a začal se podobat těm, které rád mám.‘“

Podobně absurdní je podle Jacobse představa, že bychom do veřejné debaty neměli tahat emoce, že by měla být přísně racionální. „Analytická mysl neustále odděluje, rozděluje, rozlišuje – dokud není celý duševní svět na kousky. Kde ale taková mysl sebere energii na to složit všechno zase dohromady?“ Na to potřebuje emoce – které se nemá pokoušet vypnout, ale naopak kultivovat, aby člověku pomohly činit smysluplná, pozitivní rozhodnutí.

Zkusili jste to vypnout a zase zapnout?

Od Robina Sloana, autora Nonstop knihkupectví pana Penumbry, si Jacobs půjčuje metaforu „duálního bootování“, která na mě z celé knihy zapůsobila nejsilněji. Tak jako může týž počítač naběhnout do Windows i do Linuxu, pro myslícího člověka je nepostradatelnou dovedností přemýšlet nad problémy hlavou někoho jiného, aniž by ho karikoval.

Sám Jacobs je zároveň akademikem a praktikujícím křesťanem, takže má s duálním bootováním do různých „morálních jazyků“ zkušenost. Nabízí trefnou paralelu s jazyky v běžném významu: „Často se říká, že své mateřštině porozumíte teprve chvíli, kdy se naučíte jinou řeč, a stejné je to s jazyky morálky a politiky. […] Přestanete tolik lpět na zažitých pojmech, metaforách a mýtech.“ Není to ale zadarmo: hrozí, že pokud porozumíte řeči svých nepřátel, stanou se ve vašich očích lidmi. Brrr.

Metafora „duálního bootování“ myslím skvěle ozřejmuje, co je špatně s českou veřejnou debatou. Není to floskuloidní „absence diskuze“, ale nadbytek diskuze mezi lidmi, kteří nevědí a snad ani nechtějí vědět, co mají jejich protivníci v hlavě. Z liberálního břehu zní moralizování o tom, že Miloš Zeman pije a kouří. (No a? My taky!) Nebo že Andrej Babiš obešel při budování Čapího hnízda dotační pravidla. (Ale kradou všichni a po něm aspoň něco hezkýho zůstane!) Konzervativní břeh zase válčí se svou absurdní představou feministek, které chtějí trestat za pomáhání do kabátu. (Přitom stačí nepomáhat do něj penisem.)

Zvládá tu duální bootování vůbec někdo? Občas se takhle zrestartuje Petr Honzejk (viz #MeToo pro chlapy nad čtyřicet) a Martin Jaroš (viz Otevřený dopis voličům Miloše Zemana a nerozhodnutým). Žádná sláva.

Debaty o politice nejsou všechno

Může to vypadat, že už jsem toho z útlé How to Think prozradil hodně, ale není to pravda: Jacobsova kniha je mnohem hlubší a obsáhlejší, než napovídá rozsah. Opravdu ale vysvětluje, jak přemýšlet, což slibuje její ambiciozní titul? Ne, nevysvětluje.

Potíž je v tom, že se Jacobs zaměřuje jen na úzkou výseč všeho, co se vejde do „myšlení“. Píše o tom, jak debatovat s jinými lidmi, a to především o politice a jiných intelektuálních záležitostech. Přestože Jacobs začíná historkou o svém otci, který kupoval auta bez rozmyslu a obvykle se spálil, jeho kniha vám nepomůže líp promyslet nákup auta. Aspoň o něco nápomocnější bude How to Think těm, kteří se chtějí vyhnout iracionálním hádkám se svými blízkými o osobních záležitostech. Poznání, že různým lidem nemusí nutně běžet v hlavě stejný operační systém, se může hodit nejen v parlamentu, ale i v ložnici. Jenže to pořád není úplně ono.

How to Think má nešťastnou potíž s velikášským příslibem. Kdyby se jmenovala Jak o přemýšlení přemýšlí klasikové i současné intelektuální hvězdy a co si z toho odnést do vlastních debat o politice, trefila by sice menší publikum, ale zato by ho téměř beze zbytku uspokojila. Nabízí se rýpnutí, že nad tím měli v nakladatelství ještě chvíli přemýšlet – ale nebylo by fér končit takhle kousavě. Pokud třeba jen příležitostně veřejně šíříte své názory, buďte od té dobroty a pročtěte si aspoň závěrečný Kontrolní seznam pro přemýšlející lidi. Díky.