Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Zapalte květy

Národní divadlo Brno nachystalo ke stým narozeninám republiky dort z kyselých soust.

Nad jevištěm visí okno. Pod ním se motají gentleman v buřince, švihák v kamizolce a selka v kroji, kteří se mezi sebou na střídačku baví košatou češtinou obrozeneckých románů a na střídačku do okna řvou: „Vylez ven, ty kundo šesticípá!“ – „Táhni kázat o židovství do tý jejich země zkurvený! Tady – drž – píču!“ Běží patnáctá minuta tříhodinového pásma a v prvních řadách se zvedají první diváci. Postupně je bude následovat čtvrtina hlediště. Do toho se z několika ostrůvků publika ozývají výbuchy smíchu.

Tak vypadá oslava Roku české státnosti v podání činohry Národního divadla Brno. Pět jednoaktovek pěti dramatiků a pěti režisérů a jedné režisérky uvedených pod názvem Hoří v sadě rodném květ stojí za návštěvu (i za cestu do Brna) ze dvou důvodů. Za prvé, ten večer je našláplý a třeskutě zábavný, pokud jste naladění na stejné vlně jako jeho tvůrci – a sadistický, pokud ne, což je taky hodnota. Za druhé, tak silně fyzicky prožít realitu rozdělené společnosti můžete jenom na blokádě náckovského pochodu, ne v žádné jiné společnosti dobře oblečených a nenásilných lidí.

Hoří v sadě rodném květ. Kabaret české státnosti. Inscenace Národního divadla Brno. Reprízy: 25. ledna, 13. února, 9. března, 5. dubna.

Táhni do Izraele, Masaryku

Úvodní hra Pod okny TGM (René Levínský, režie Jan Frič) stojí na jednoduchém nápadu – rekonstruovat pokus o lynč Tomáše Garrigue Masaryka během hilsneriády v roce 1899 s použitím necenzurovaných komentářů ze současných internetových diskusí. (Kromě anonymních hejtrů program přiznává inspiraci Viktorem Orbánem a Petrem Hamplem.) Srovnání vulgárního antisemitismu a vulgárního antiislamismu se objevují přinejmenším od začátku uprchlické krize, Levínský ale dokázal nápad posunout. Jednak skvěle funguje kontrast mezi nerudovskou češtinou, kterou se slušní staří Čechové baví mezi sebou, a stokou, kterou cákají do okna židomilovi a feministovi Masarykovi. Jednak do hry vtipně vstupuje reálná postava indiána Čerwuiše, kterého si hejtři oblíbí – je sice cizinec, ale není to Žid.

Už anotace hry Co Čech, to architekt? (Petr KláriN Klár, režie: Martin Františák) zavání omletými klišé: „V operní frašce tvůrci zobrazí téma, jak si Češi váží svých elit, včetně architekta Jana Kaplického.“ Nejslabší, protože nejprvoplánovitější kus večera, ve kterém nechybí tenisová raketa Václava Klause, dopis Václava Havla Johaně Kaplické ani přehrání toho, jak její tatínek odešel do architektonického nebe za Jože Plečnikem. Od propadnutí do moralistního kýče hru zachraňuje muzikálová úprava s našlapanou elektronickou hudbou Davida Smečky. (Kdyby Opuštěná společnost vyšla jako audiokniha se zlomenými beaty na pozadí, byla by inspirativnější?)

Poslyšte Marseillaisu

Po loutkovém intermezzu s Kašpárkem zkoumajícím mimojiné odpor k ženám na trůně (Pidluke padluke, Jiří Jelínek) přichází na začátku druhé poloviny večera jeho nejsilnější část. Jaké to je muset si půjčit na zvonění umíráčku pro třetí dítě, které vám v jediném týdnu umřelo na záškrt? A jak z perspektivy chudé velké rodiny prožíváte vyhlášení samostatného Československa? Žádný přelom to není, trap life předtím i potom. Syrové Paměti havířské dcery Alžběty Babrajové zrežírovali Jan Antonín Pitínský a Alexandra Bolfová. Jejich padesátiminutová hra by byla i díky výkonům tří generací hereček (Marie Durnové, Kláry Apolenářové a Eleny Trčkové) silná sama o sobě, ale kontrast komorní inscenace s kabaretním pojetím zbytku večera ji dělá vyloženě drtivou.

Posledním „zastavením“ Hoří v sadě rodném květ je Diviš, scénická koláž z básní režírovaná Janem Nebeským. Bestofko emigranta, katolíka, alkoholika a svým specifickým způsobem prokletého básníka Ivana Diviše odrecitoval Vladimír Krátký, který výborně trefil postavu jurodivého dědka. Doprovod mu dělaly housle a exaltovaný zpěv Tomáše Vtípila. Jako úvod do Diviše pro nepoznamenané super. Pro znalce to je výběr z hroznů, který sice nepřekvapí výběrem textů, ale dožene to kostýmy a scénou. Večer tu končí podobnou náloží, jakou začíná: „‚Naše‘ národní hymna. Průser! Jak by ne! Poslyšte Marseillaisu! Jste Francouzi? Nejste? Ale vstává vám pyj a kunda se jemně opocuje!“

Poučit se nemáme my, ale historické postavy

To už bylo hlediště viditelně prořídlé. Předčasnými odchody ale projevy rozhořčení nad způsobem oslavy Roku české státnosti nekončily: při děkovačce se část diváků prodírala bez potlesku pryč přes tleskající. Nikdy jsem takové chování od očividně kultivovaných lidí neviděl a fascinovalo mě: z nějakého důvodu vydrželi celé tři hodiny sedět, ale tím důvodem očividně nebyla zdvořilost k tvůrcům a hercům. Užívali si tu bolest podobně jako chiliheads požírající papričky? Chtěli bez potlesku demonstrativně odejít až z osvětleného hlediště? Oplatit nemyslitelnou neslušnost jinou nemyslitelnou neslušností?

Mohl jsem se zeptat. Ve stísněném sále brněnské Reduty se na sebe doslova mačkaly obě poloviny rozdělené společnosti, dýchaly si do tváří, pleskaly rukama u uší. Příležitost byla. Nezeptal jsem se.

Stejně tak se nikdo nezeptal mě, čemu to tleskám. Tomu, jak se tvůrcům podařilo uvařit ke stým narozeninám republiky dort z kyselých soust a vyhnout se přitom laciným ukňouraným generalizacím o „Myčeších“. Jak zvládli projít nástrahami nastavování zrcadel až do osvobozujícího surreálna. To v kostce vystihuje text René Levínského k vlastní hře Pod okny T.G.M. v tištěném programu: „Nejde o to, že bychom se dnes měli poučit z toho, co se stalo tenkrát. Naopak. Myslím, že historické postavy by se měly poučit z toho, co se děje dnes.“

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 vede web Finmag.cz a edituje tištěný Finmag. Každý pátek posílá... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 3 komentáře v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Karel Mašek | 11. 1. 2018 15:02

Asi se chtěli na ty pokleslé ubohosti dodívat až do konce. A podívat se na ty pleskající ubožáky. Vsadím se, že stejně jako většina představení to bude ale nakonec ztrátové, protože Národní divadlo Krno, dnes žije skoro z většiny jen z dotací a chodící diváci nejsou pro něj už moc důležití.

+12
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK