Umírejte líp

Zavedený novinář změní profesi a o zkušenostech z nové práce napíše. Ten recept prostě funguje: Dan Lyons a nedávno česky vydané Na odpis, Saša Uhlová a Hrdinové kapitalistické práce, ale taky Ondřej Nezbeda, který vyhořel po sedmi letech v Respektu a umírající tištěná média vyměnil za umírající staré i mladé klienty domácího hospice Cesta domů.

Ondřej Nezbeda: Průvodce smrtelníka. Prakticky o posledních věcech člověka – vyšlo v nakladatelství Paseka v roce 2016, 288 stran, 249 korun.

Průvodce smrtelníka s podtitulem Prakticky o posledních věcech člověka napsal Nezbeda proto, aby se čtenáři dozvěděli, „jak zvládnout doprovodit své blízké v jejich posledních dnech nebo kam se obrátit o pomoc.“ Výsledek připomíná globální bestseller Atula Gawandeho Nežijeme věčně – přináší podobnou směs vlastních i zprostředkovaných zážitků s vědeckými studiemi i podobný závěr. Totiž že dobrá paliativní péče může mít pro pacienty v posledních stadiích vážných nemocí větší význam než léky a zákroky, které prodlužují život o týdny a měsíce, aniž by bylo zřejmé, proč vlastně.

Papíry a zase papíry

Nezbeda na rozdíl od Gawandeho píše o zkušenostech specificky českých, což dělá z Průvodce smrtelníka ještě chmurnější čtení, než s jakým se v žánru knih o umírání musí počítat. Těch necelých tři sta stránek je sice vlídně a chápavě podaná, ale přesto zdrcující kritika zdravotnického systému, který si s umírajícími ani jejich blízkými neví rady.

„V naší zemi zatím nemáme k dispozici systém paliativních center, mobilní hospice nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění a žaloby na lékaře se nejčastěji týkají právě špatné komunikace a hrubého chování,“ vyjmenovává autor a podotýká: „Až vyřešíme tyto nedostatky, pak teprve bude možné se ptát a rozhodnout, zda eutanazii ano, či ne.“

Žel, eutanazie je pro média atraktivní, protože kontroverzní téma – na rozdíl od zdravotníků, kteří by tak jako v jiných členských státech Unie mohli chodit domů ulevit i těm odcházejícím, jejichž rodiny nezvládnou zaplatit tržní cenu takové služby. (Po dopsání knihy se ledy trochu hnuly, nová ministerská vyhláška ale počítá s úhradou jen prvních třiceti dní domácí péče, takže běda, když někomu ve vlastní posteli otrne.)

„A problém je i v nepružnosti českého zdravotního systému. Pokud člověk potřebuje po návratu z nemocnice speciální matraci proti proleženinám a polohovací lůžko, zdravotní pojišťovna mu je proplatí, ovšem na vyřízení má časovou lhůtu 90 dní. Schválení příspěvku na péči trvá dokonce několik měsíců,“ rozšiřuje Nezbeda výčet byrokratických omezení, která stojí mezi většinou Čechů a důstojnou smrtí ve známém prostředí.

Od Krvavých zemí jsem se neprokousával tak fyzicky nepříjemným textem, jako byla kapitola o smrtelně nemocných dětech. Ty se totiž v terminálním stadiu často potýkají s epileptickými záchvaty a jinými problémy, které nedokáže řešit praktický lékař u nich doma – a proto končívají na ARU nebo na JIPce, kde s nimi rodiče nesmí zůstat přes noc. (OK, tak přece jen je něco horšího, než že vám umře dítě: že vám umře dítě, a vy při tom nemůžete být s ním.)

Návody nečekejte

Průvodce smrtelníka je ze všeho nejvíc sešitem úkolů pro ministry zdravotnictví. Pokud odcházejí z funkce a můžou si říct: tohle se děje pořád, tohle platí i teď, tohle se mi nepodařilo změnit, tak to bohužel znamená, že neudělali, co měli.

Co kniha nabízí čtenářům-neministrům? Předně příležitost hezky si – třeba teď o dušičkách – zakontemplovat. Nezbeda autorský text prostrkal rozhovory s lidmi z obou stran stolů v ordinacích. Nejsilnější je otevřené vyprávění novináře Petra Kamberského o tom, jak se staral o svého umírajícího tátu a jak po jeho smrti truchlil. Knihy, které člověka nějakým způsobem připraví na budoucí rány, jsou vzácné.

Průvodce smrtelníka by byl ale ještě vzácnější, kdyby čtenáře připravil způsobem, jakým slibuje v podtitulu. Totiž kdyby o posledních věcech člověka vyprávěl opravdu prakticky. To bohužel dělá jen na malém zlomku stránek. Skvělý je třeba seznam „zažitých promluv a jejich vhodnějších variant“, který vám ostatně pomůže nejen tváří v tvář smrti. Toxicky pozitivní „Takhle nemluv! Ty to zvládneš!“ je dobré nahradit větou „To musí být pro tebe těžké“ snad za všech okolností.

Dozvíte se taky něco o tom, jak funguje dřív vyslovené přání nezahajovat resuscitaci a neprodlužovat léčbu, jak s pomocí navlhčených tampónků zatlačit nebožtíkovi oči, nebo pár tipů na rozhovory o smrti s dětmi. Jenže až se vám někdo z příbuzných začne vytrácet před očima, opravdu praktických rad v Průvodci smrtelníka moc nenajdete. Natož aby byly systematicky uspořádané.

Na co všechno máte a nemáte v českém veřejném zdravotnictví nárok? Kam volat, když vám lékaři některou z těch věcí upřou? Jak vysoké jsou nejčastější výdaje pečujících rodin, dají se nějak srazit? Jaké je právní riziko výroby fénixových slz a dalších tišících prostředků? Které konkrétní úřady pomůžou vyřídit dávky uvedené v závěrečném slovníčku? Ten aspoň odkazuje na mapu sociálních a zdravotních služeb, jenže přes zkracovadlo bit.ly s kódem, ve kterém se člověk snadno upíše a skončí na webu 日経テレコンをご利用のお客様へ…

Nezbedova kniha tak přináší především sbírku silných příběhů a příslovečné otevření diskuze. Není to málo, ale se smrťákem postávajícím u čela postele vás pořád čeká hlavně googlování.

Vitráž ve stockholmském kostele fotil jorisvo / Shutterstock.com