Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Jménem lidu, vykuchat!

Sbírka reportáží o následcích čínské politiky jednoho dítěte vzbuzuje pochyby. Za co opravdu může sociální inženýrství a za co neřízený společenský vývoj?

Na kovovém nemocničním lůžku v ušmudlaném pokoji leží žena s černými vlasy přes obličej. Levou ruku má položenou kolem malého zakrváceného dítěte, pupeční šňůrou ještě spojeného s placentou. Dítě je mrtvé. Tou ženou je dvaadvacetiletá dělnice Feng Ťien-mej. Měla za to, že se na ni coby na matku čtyřleté dcery vztahuje výjimka z politiky jednoho dítěte, že má ještě druhý pokus na syna. Omyl. Těhotná Feng se tedy snažila před úředníky ukrýt, ale nepovedlo se. Dopadli ji, s pytlem přes hlavu unesli do nemocnice, a protože nedokázala s manželem dát dohromady v přepočtu tři sta padesát tisíc na pokutu, píchli jí potratovou injekci. V sedmém měsíci. „Celou dobu jsem cítila, jak se ve mě dítě mele. Pak najednou přestalo.“

Fotografie mladé ženy a její zavražděné životaschopné dcery před pěti lety světu připomněla krutost „nejradikálnějšího čínského experimentu“. Tak zní podtitul knihy One Child (Jedno dítě) malajsko-čínsko-americké publicistky Mei Fong, která už před deseti lety získala za své reportáže z Číny Pulitzerovu cenu.

Mei Fong: One Child: The Story of China’s Most Radical Experiment – vyšlo v nakladatelství Houghton Mifflin Harcourt v lednu 2016. 272 stran, 16 dolarů (verze pro Kindle).

Jak spočítat nenarozené

Na experimentu spočívajícím v zavedení složitých pravidel, kdo a za jakých okolností může v Číně počít více než jedno dítě, zarazí neobeznámeného čtenáře přinejmenším tři paradoxy.

Za prvé, na rozdíl od dvou dalších radikálních čínských společenských experimentů, Velkého skoku vpřed a Kulturní revoluce, nešlo o dílo Mao Ce-tunga, ale už ideologicky méně dogmatického vedení začátku osmdesátých let. Máte-li perverzní zálibu v četbě receptů, které mají na společenské problémy někteří technicky vzdělaní pragmatici, pak vás nepřekvapí, že myšlenkovým otcem politiky jednoho dítěte byl raketový inženýr – Sung Ťien.

Za druhé, znepokojivě velká část zbytku světa dlouho politiku hodnotila nekriticky až pozitivně: „Přinejmenším do začátku jednadvacátého století se mnoho mezinárodních institucí odmítalo vzdát přesvědčení, že Číňané politiku jednoho dítěte dodržovali dobrovolně. Množství důkazů o opaku přitom rostlo. Vůbec první medaili OSN pro osobnosti, které ‚mimořádně přispěly‘ k řešení populačních problémů, získal v roce 1983 čínský ministr pro plánování populace Čchien Sin-čung a spolu s ním indická premiérka Indira Gándhíová, za jejíž vlády se děly nedobrovolné sterilizace.“

Za třetí, dodnes není jasné, nakolik byla politika z pohledu svých tvůrců úspěšná. Komunistická strana Číny se dlouho chlubila 300 až 400 miliony nenarozených malých soudruhů. Mei Fong ale podobně jako Arthur R. Kroeber a řada demografů upozorňuje na to, že porodnost podobným tempem klesala i v regionech, které měly z politiky výjimky, a taky v okolních zemích, které ji nikdy nezavedly. V Číně se v roce 1991, ještě před několikanásobným uvolněním regulací, narodilo dvacet dětí na tisíc obyvatel, v Jižní Koreji to bylo šestnáct a v Japonsku deset.

Příběh služebnice naruby

Právě kvůli nejasné „efektivitě“ politiky jednoho dítěte je chybou, že autorka ve svých reportážích nerozlišuje její přímé a průkazné následky od společenských změn, do kterých se regulace podepsaly v souhře s dalšími okolnostmi, jako je hospodářský růst a stěhování lidí do měst.

Tvůrce a zastánce politiky lze bezpochyby vinit z vynucování interrupcí a sterilizací nebo vymáhání pokut ve výši několika ročních příjmů na rodičích, kteří se omezením vzepřou a pořídí si druhé nebo třetí dítě. Surový režim připomíná svým zasahováním do nejintimnějších sfér lidské existence dystopickou společnost z románu Margaret Atwoodové Příběh služebnice. (Fong na knihu ostatně sama odkazuje.)

Nabízí se poznámka, že jde o Příběh služebnice naruby: republika Gileád přece nutí ženy rodit, zatímco ČLR potrácet. V jednom svém zvyku se ale oba dva světy potkávají: v obou totiž matkám stát děti nemilosrdně zabavuje a přemisťuje do jiných rodin. V Gileádu o nových rodičích rozhoduje vojenská hodnost manžela. V Číně a v Americe, kam část dětí putuje, pro změnu výše jejich úspor.

A to jste věděli, že…

Jak ale napovídají úvahy samotné autorky o pochybném statistickém významu politiky, další v knize popsané společenské jevy souvisí s regulací porodnosti spíš jen částečně, nebo je dokonce samotná jejich existence těžko průkazná. Extrémní tlak rodičů na úspěch dětí není čínská specialita, s podobným problémem se už dlouho potýká třeba Jižní Korea. Příběhy manželských párů, které přišly o svého jedináčka při zemětřesení v S’-čchuanu v roce 2008 jsou zdrcující, ale podobné bychom vzhledem k množství rodin s jediným dítětem slýchali po podobné katastrofě ve kterékoliv západní zemi. Ostatně s popisovaným dopadem klesající porodnosti na systém penzijního pojištění máme své zkušenosti i my, a to byla československá populační politika v osmdesátých letech zcela opačná. (Mimochodem: Číňanky můžou odejít do penze už v padesáti, muži o deset let později.)

Vyloženě historkovitá a nepřesvědčivá je pak část o takzvaných malých císařích – jedináčcích, kteří mají být nejen rozmazlenější, ale taky pesimističtější a zbabělejší.

I přes motání korelace a kauzality ale One Child stojí za přečtení. Mei Fong totiž ve svých svižně psaných, drsně naturalistických reportážích utrousí spoustu neokoukaných zajímavostí o čínských tradicích i současnosti. O tom, že má standardní čínština odlišná slova pro mladšího a staršího bratra a mladší a starší sestru, jak málo čínských studentů zná slavnou fotografii hrdiny s igelitkami, anebo jak poskočily akcie továren na plenky po posledním a zatím nejvýraznějším uvolnění politiky jednoho dítěte před pár lety. Žel, pro Feng Ťien-mej přišlo příliš pozdě.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 3 komentáře v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Richard Malaschitz | 10. 8. 2017 09:56

V Európskych sociálnych štátoch sa deje podobná protirodinná politika s rovnakými výsledkami ako v Číne. Každá rodina s viacerými deťmi je potrestaná viacerými spôsobmi:
Štát si do určitej miery privlastňuje deti (musia chodiť do škôl, škôlok), rodičia sú obmedzení v ich výchove (zákaz aj jemného bitia). Štát niekedy za pomerne malé nedostatky (nie je elektrina v dome, nemajú trvalé bydlisko) odobere deti rodičom.
Daňové systémy v mnohých krajinách znevýhodňujú rodiny, kde je jeden rodič doma. Ak jeden rodič zarobi 3000 EUR mesačne a druhý je doma, tak zaplatia väčšiu daň ako keď obaja rodičia zarobia po 1500 EUR.
Daňové úľavy na deti ani zďaleka nepokrývajú skutočné náklady na deti a nie je možné si ich odpočítať z daní. To sa týka aj nákladov, do ktorých núti rodičov štát - napr. detské sedačky a pod.
Zo štatistík vyplýva, že rodičia majú celý život nižšie príjmy ako bezdetní (predovšetkým ženy). Majú ale vyššie náklady. Štát ich ale potrestá ešte aj na dôchodku, kde majú nižšie dôchodky ako bezdetní. Paradoxne sú tieto dôchodky vyplácané z daní ich detí.
Takže to čo robia Číňania robíme aj my, ale nasadíme tomu krajšiu ideologickú masku.

+16
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK