Nebesa ke mně byla milostivá, že jsem mohl hnít v chlívě

Když váš pokus o modernizaci země skončí hladomorem a desítkami milionů nebožtíků, zachránit vás může jen Marek Prchal nebo vyhlášení války vnitřním nepřátelům. Mao Ce-tung neměl po tragickém Velkém skoku vpřed Máru, který by mu na Facebook napsal ahoj lidi, taky se vám tenhle týden něco nepovedlo? – a tak musel v roce 1966 zavolat k Velké proletářské kulturní revoluci. Trvala deset let a nejhůř dopadla na čínskou inteligenci.

Na vysokých školách po celé zemi si uvěznění učitelé vlastnoručně stavěli chlívy, ze kterých je příslušníci Rudých gard vyváděli na pravidelná veřejná mučení a ponižování. V Pekingu si v roce 1968 takovou péči svých bývalých studentů a kolegů užíval i lingvista Ťi Sien-lin (pinyin Ji Xianlin), světová kapacita na sanskrt. A když píšu užíval, volím mnohem serióznější tón, než jakým o své zkušenosti psal on sám:

Ji Xianlin: The Cowshed: Memories of the Chinese Cultural Revolution – vyšlo v nakladatelství New York Review Books v lednu 2016, 216 stran, 18 dolarů (verze pro Kindle). Z originálu přeložila Chenxin Jiang.

„Jaké se na mě usmálo štěstí, že jsem směl spatřit chlív – přesněji, že mě přinutili do něj nahlédnout – a po devět měsíců v něm přebývat. Nebyl to sice žádný přepych, místo něj jsem ale dostal jedinečnou příležitost zažít kulturní revoluci na vlastní kůži. Nebesa ke mě byla milostivá: druhou takovou zkušenost bych hledal hůř než příslovečnou jehlu v kupce sena. Nejenom, že jsem do zajímavých časů narodil, dokonce jsem se mohl dostat do nejzajímavějšího ze všech míst, tedy chlíva, a navíc zrovna když se tam toho tolik dělo!“

Jaký způsob sebevraždy má zvolit komunista?

Útlá, loni konečně anglicky vydaná kniha The Cowshed: Memories of the Chinese Cultural Revolution (Chlív. Vzpomínky na čínskou kulturní revoluci) nabízí mimořádné spojení drastického obsahu a poetické formy. Ťi si půjčuje slova starých čínských básníků, sází jedno přísloví za druhým a nejtěžší roky svého života líčí s cynickým odstupem; jak přiznává v doslovu, rukopis prokrátil o patos. Takto například hloubal nad možností vzít si život, když se o něm začaly před zatčením šířit pomluvy, že je pravičák:

„Vracel jsem se k dávným dobám a k sebevraždě Čchü Jüana, básníka a dvorního rádce, který se utopil v řece Mi-luo 278 let před Kristem. O necelé století později si vojevůdce Siang Jü v obklíčení na břehu řeky Wu-ťiang prořízl hrdlo. Z toho jsem měl strach. Na něco takového bych musel být opravdu silný. Přišlo mi to navíc mnohem primitivnější než se zastřelit ranou z pistole, což by Siang Jü jistě upřednostnil, kdyby měl nějakou po ruce. Němci se o mnoho let později zprováděli ze světa s pomocí plodů svého vyhlášeného chemického průmyslu: každý vysoce postavený nacista u sebe neustále nosil kapsli kyanidu, takže ji mohl rozkousnout kdykoliv a kdekoliv. Dobře známé je harakiri, jenomže člověk se jen tak nezabije tím, že si rozřízne břicho, a proto mají Japonci vždy k ruce pomocníka, který jim usekne hlavu. Takže tak nic pro mě. Občas se píše o japonských milencích skákajících do jícnů sopek. Ale na to zas potřebujete mít poblíž sopku.“

Ťi si nakonec vybral prášky na spaní, což je sice kapitalistický způsob sebevraždy, ale když už ho měli za pravičáka, tak aťsi. Jenže pár minut před tím, než by je do sebe nasypal, se rozletěly dveře – a v nich Rudé gardy. Následovaly měsíce psychického i fyzického mučení, nucených prací, a pak překvapivé propuštění a postupná rehabilitace.

Roky potom čekal na to, až o čistkách podá literární svědectví některá z jejich obětí, nebo ještě líp: některý z mučitelů. Čtvrt století se k tomu nikdo neměl, a tak si vzal Ťi k srdci přísloví, že „na průzračnou vodu ve Žluté řece bys mohl čekat věčně“ – a svědectví napsal sám. Pak ho nechal ještě pár let v šuplíku, aby neublížil „dobrým soudruhům, kteří udělali pár hrozných chyb“. Když v roce 1998 Chlív konečně vyšel, stal se z něj v Číně bestseller. Pochopitelně: když kniha vrátí do kolektivní paměti vytěsněné téma a ještě je skvěle napsaná, čte se.

Čím může být kniha atraktivní pro západního čtenáře, který o zvěrstvech kulturní revoluce ví a není ryzí sadistický voyeur, aby si užíval popisy mučení? Odpověď napovídá zmíněná shovívavost Ťi ke strůjcům čistek.

Neohlížej se v hněvu

Chlív totiž popisuje kolektivní šílenství, ve kterém je pro vězně rudých gard odměnou nosit v klopě špendlík s Maem nebo možnost platit stranické příspěvky. Ťi tohle privilegium nezískal, naštěstí je za něj ale platila ze svého skromného živobytí obětavá teta – za což jí byl z celého srdce vděčný. A když se mu univerzita nakonec rozhodla proplatit mzdu za dobu, kdy hnil v chlívě, obálku ani neotevřel – a rovnou ji poslal Straně.

Dokážu pochopit, že člověk zůstane věrný ideologii: dobré myšlenky se chopili špatní lidé a tak podobně. Ťi ale zůstal oddaný nejenom myšlence komunismu, nýbrž i soudruhům i Straně. Od Chlívu nečekejte obžalobu režimu, na jakou můžete být zvyklí z podobných knih o krvavých kapitolách evropské historie. Naopak: Ťi vyprávění zakončuje meditativní pasáží o tom, že se čínští intelektuálové skutečně odcizili lidu. Sám prý trpěl „skoro až křesťanským pocitem viny“ za to, jak v časech japonské okupace Číny pobýval v závětří na stipendiu v nacistickém Německu. (Stojí za zmínku, že tam prý od běžných Němců nikdy nepocítil žádný rasismus: tolik k limitům osobních zkušenosti s kulturami.)

Od knihy vydané v Číně se samozřejmě nedá čekat zdrcující kritika režimu, ale taková porce psí lásky snad musela překvapit i cenzory. Těžko si tolik smířlivosti a potlačování vlastního ega na úkor kolektivu představit ve vzpomínkách našince na totální nasazení v Říši nebo převýchovu prací v Československu. V podzemních továrnách byl tvrdý chleba, ale jak říká staré přísloví, když se kácí les…

Snáz se ale dá představit to, že našim prapravnoučatům budou podobně absurdní připadat memoáry zachycující nelehké osudy v dnešním režimu bez jeho principiální kritiky. Pokud nás čeká revoluce socialistická, pak po pár generacích nikdo nepobere motivační příběhy ve Forbesu: cože, ten člověk byl bez práce a na ulici, a místo obžaloby systému napsal oslavu, že nakonec dostal šanci vypracovat se na manažera rychlého občerstvení?!

A pokud nás naopak čeká revoluce anarchokapitalistická, potom bude našim potomkům vrtat hlavou, proč se naši současníci kvůli chybám úředníků soudili se státem u státních soudů, když mohli dosáhnout spravedlnosti prostřednictvím mstitele přivolaného z darknetu a zaplaceného bitcoiny.

Právě tahle příležitost nahlédnout všední realitu z odstupu je na knihách super. Chlív je sice krátký, ale vezme vás daleko.

Úvodní fotka: Veřejná ostuda. Pravičáci a praví úchylkáři jsou ostouzeni na veřejném shromáždění. Velká proletářská kulturní revoluce v Číně. Foto: AKG/Profimedia