O tomhle byste měli vědět

Jako každý rok, i loni publicista John Brockman obeslal svůj adresář plný vědců a intelektuálů jednoduchou anketní otázkou. Tentokrát zněla: „Kterou zprávu (ze světa vědy) považujete za nejzajímavější z poslední doby? A čím je důležitá?“

Jako každý rok, i letos odpovědi vyšly nejdřív na Brockmanově webu Edge.org a pak i knižně, tentokrát pod názvem Know This („O tomhle byste měli vědět“). Pravidelní čtenáři recenzí na Finmagu budou řadu jmen znát: mezi dvěma stovkami autorů je třeba racionální optimista Matt Ridley, superprognostik Philip Tetlock, stavitel mostů mezi progresivisty a konzervativci Jonathan Haidt nebo kritik korporativismu i digitální ekonomiky Douglas Rushkoff.

Takže – o čem byste měli vědět?

Umělá inteligence, změny klimatu, editování genů

V odpovědích padlo několik desítek různých tipů, nicméně tři témata se v knize opakovala častěji než ta ostatní.

Prvním je umělá inteligence. Přesněji, přirovnáním Steva Omohundry: „kambrická exploze“ umělých neuronových sítí schopných „hlubokého učení“, do jejichž vývoje v posledních letech nateklo půldruhé miliardy dolarů. Výsledky investic se dostavují: například systém Word2vec se dokázal na jazykovém korpusu sám naučit hýbat se slovy po vektorech: král - muž + žena = královna, Obama - USA + Rusko = Putin, architekt - stavba + software = programátor. Univerzitní studenti dovedou s neuronovými sítěmi dělat po pár měsících tréninku věci, které ještě před deseti lety zatápěly celým týmům vědců, připomíná Omohundra – a věští technologii skvělou budoucnost.

John Brockman: Know This: Today's Most Interesting and Important Scientific Ideas, Discoveries, and Developments – vyšlo v nakladatelství Harper Perennial v únoru 2017. 608 stran, 11 dolarů (verze pro Kindle).

Překvapivým zamyšlením na podobné téma přispěl Alexander Wissner-Gross: z posledních třiceti let pokroku v oblasti umělé inteligence vyvozuje, že jej neženou vpřed ani tak nové algoritmy, jako lepší datasety. Když počítač Deep Blue porazil před dvaceti lety Garriho Kasparova, jeho herní algoritmus byl už čtrnáct let starý, zato pracoval s pouze šest let starou databází 700 tisíc partií. V roce 2005 Google skokově zlepšil úroveň strojového překladu z čínštiny a arabštiny do angličtiny s pomocí algoritmu o sedmnáct let staršího než necelé dvě miliardy pasáží z aktuálních webových stránek, od kterých se odrazil. Podobné to bylo s vítězstvím počítače Watson ve znalostní soutěži Jeopardy: jeho algoritmus byl v jádru dvacet let starý, nakrmili ho ale 8,6 milionů soudobých dokumentů.

Druhým častým motivem Know This jsou změny klimatu a pokroky ve vývoji čistších zdrojů energie. Bill Joy píše o zvyšování efektivity menších větrných turbín a zlepšování poměru mezi cenou a kapacitou pevných baterií. Scott Sampson přesvědčuje, že i tzv. „chytrá“ města můžou (a mají) být prorostlá divočinou. Carl Page doufá v pokrok v oblasti studené fúze, o který se podle něj můžou postarat i soukromí investoři. Richard Muller sází na to, že Čína masivně přejde z uhlí na jádro a plyn; ne ani tak kvůli změnám klimatu, ale kvůli tomu, že v ní emise ročně zabijí 1,6 milionu lidí.

Poslední věc, o které byste měli vědět hned podle několika vědců: stále jednodušší a dostupnější editování genů. Sbohem, dědičné choroby! Vítej, eticky problematická eugeniko!

Studentská směs

O všech knihách od Brockmana a jeho přátel šlo vždy říct to samé: je to takové zábavné popvědecké zobání k rybníku. Žádný příspěvek není na víc než deset minut, a když vás některý nebaví, což se stane patrně mnohokrát, tak ho bez výčitek přeskočíte. Za dvě tři odpoledne proválená na sluníčku si zlepšíte přehled o tom, co řeší současná věda, a pokud už ho máte solidní, pořád tu narazíte na pár zatím málo známých jmen a skutečností.

Čím se Know This od předchozích Brockmanových sborníků liší? Chybí tu pořádná polemika. V This Idea Must Die označili někteří autoři jako „myšlenku na odstřel“ představu o věčném růstu, jiní přispěvatele zase zpochybnili ideologii nerůstu. V letošním knize takový střet chybí, pouze Rodney A. Brooks trochu brzdí nadšení ze schopností umělé inteligence.

A pak: už se nám ta témata trochu opakují. Jednak je to vcelku stabilním seznamem respondentů, také ale tím, že je loňská otázka už devatenáctou v pořadí. Částečně se prolíná s předloňskou („co si myslíte o strojích, které myslí?“) i s tou z roku 2013 („čeho bychom se měli obávat?“). Že Brockman začíná být trochu vyhořelý, napovídá i nejnovější anketa, která se papíru dočká napřesrok: „o jakém pojmu nebo konceptu by mělo vědět víc lidí?“ – Zdá se, že Rushkoff, Haidt a Steve Pinker budou brzy prostě jen jednou za rok odpovídat na „hej, co novýho.“ I to by ale pořád patřilo k tomu nejčtivějšímu v celé knižní produkci.