Mrazivý vítr z jihu

Loni vydali své úplně poslední desky David Bowie a Leonard Cohen. Když se do nich zaposloucháte, zamrazí vás. Ti borci věděli, že nic dalšího už napsat nestihnou, cítili, že už jim na krk dýchá Chmurný žnec, a to se pak člověk nevykecává. Jde rovnou k tomu podstatnému.

Zygmunt Bauman: Strangers at Our Door – vyšlo v dubnu 2016 v nakladatelství Polity Press. 120 stran, 8 liber (verze pro Kindle)

Dvě svoje úplně poslední knihy loni dokončil i Zygmunt Bauman, sociolog a filozof polského původu, který žil a letos na začátku ledna v 91 letech zemřel v Leedsu. Do samého konce si udržoval svěžejší myšlení než leckteří třikrát mladší kolegové z oboru. Viz třeba jeho knižní rozhovor s Davidem Lyonem vydaný pod názvem Tekutý dohled.

Stejně jako Bowieho deska Blackstar i Cohenova You Want It Darker je i Baumanova sbírka esejů Strangers at Our Door (česky vyjde za několik týdnů pod názvem Cizinci před branami) krátká, hutná, bez výplní. A taky stejně temná. Bauman sice nepsal o nemoci, stáří a smrti, ale vybral si téma, kterého se podle průzkumu CVVM bojí dokonce ještě víc lidí. Ano, uprchlíky.

Plav, nebo padni ke dnu. V Praze nebo u Lampedusy

V posledních rozhovorech Bauman často opakoval chytlavé heslo, že migranti do Evropy přinášejí špatné zprávy. Jaké konkrétně? „Ztělesňují rozvrat řádu, ať už si řád představujeme jakkoliv: třeba jako stabilní vztah mezi příčinami a následky, který činí svět uchopitelným a předvídatelným a který nám napovídá, jak máme jednat. Tenhle tmel ztrácí na síle,“ stojí v knize.

Bauman o migrantech píše jako o „nové a vylepšené, ale taky daleko vážněji brané“ reinkarnaci vyvolavačů, kteří ve dvacátých letech křižovali ulice navlečení do transparentů varujících před apokalypsou. „Připomínají nám to, co bychom nejradši zapomněli, anebo ještě lépe zahnali nějakým zaříkadlem: že existují globální, vzdálené, nehmotné, temné a záhadné síly, o kterých občas slyšíme, ale jen málokdy je můžeme přímo pozorovat, a které jsou tak mocné, že zasahují i do našich životů, aniž by se trápily otázkou, zda o to stojíme.“

Je lidské – „tak moc lidské“ – bojovat proti poslům špatných zpráv namísto jejich zdrojům, připouští Bauman. Se znepokojením popisuje vlnu „sekuritizace’, závod západních politiků, kdo dokáže líp uchopit všeobecnou existenční úzkost elektorátu a namířit ji proti přicházejícím uprchlíkům. Ti jsou přitom obětí těch samých sil jako znervóznělí Evropané a Američané. Všichni totiž žijí ve „společnosti orientované na výkon“, a to na výkon individuální. V kultuře založené na hesle „plav, nebo padni ke dnu“, ve které musí být člověk neustále připravený na všechno. „Předvídatelný příjem, úspory, pevná kategorie ‚povolání‘, to všechno patří do jiného, starého světa,“ cituje z knihy Non-Stop Inertia Ivora Southwooda.

Lhostejná Unie? Ne tak docela

Neznamená to ale, že by se Bauman hlásil k politice otevřených dveří. Cizinci před branami jsou mimořádní právě tím, že je v nich kritický k oběma stranám. K protiimigrantským populistům, kteří v důsledku pomáhají ostrakizovat a radikalizovat mladé muslimy, ale i k té části humanistů, kteří přehlížejí nepřímé důsledky Willkommenkultur:

„Evropská unie dnes Syřanům nabízí příslib nebe (života v Německu), ovšem jen pokud zaplatí grázlům a dají všanc vlastní životy. Takovému příslibu jich sice podlehnou jen dvě procenta, ale i tak to v nevyhnutelném důsledku znamená tisíce utopených. Tahle politika je tak nezodpovědná, že má blíž bezohledné vraždě než vznešené záchraně. Přinese štěstí několika málo, zabije tisíce a ignoruje miliony.“

Bauman tady ale není k evropským vládám fér. Příslib nebe aktivně nenabízejí, prostě se jen drží mezinárodních dohod, které části příchozích imigrantů zaručují ochranu. Zároveň se migraci a všemu přidruženému utrpení aktivně snaží předcházet: zástupci Evropské unie spolupracují s Africkou unií i dalšími regiony, odkud poslové špatných zpráv přicházejí. Asi by šlo dělat víc – ale Baumanova oblíbená fráze „mytí rukou“ je v téhle souvislosti přinejmenším přehlíživá.

Zygmunt Bauman v květnu 2015 na knižním veletrhu v Turíně.
Snímek: andersphoto / Shutterstock.com

Zygmunt vs. Slavoj: těsná polská výhra

Při čtení Cizinců před branami se nabízí přímé porovnání s knihou Slavoje Žižka Proti dvojímu vydírání. Oba dva autoři obhajují podobné přesvědčení: že xenofobní nálady v západních zemích i hromadnou emigraci z těch východních vyvolala v zásadě ta samá síla, tedy snaha vymáčknout z lidí, regionů i celé planety maximální krátkodobý zisk bez ohledu na dlouhodobé následky. Oba předkládají i podobný plán cesty ven z krize. Žižek chce migrantům nabídnout účast ve společném politickém boji, rozuměj: boji za odstranění kapitalismu. Bauman hůlovsky volá po tom, aby se lidé neuzavírali ve svých názorových bublinách, a navrhuje společně čelit globálním problémům. Tržní hospodářství se tu výslovně neodstraňuje, spíš se mu dává lidská tvář.

Nabízí se tím pádem i stejná námitka: v dnešním kořistnickém kapitalismu žije historicky nejmenší díl lidstva v chudobě a klesá i absolutní počet těch pod hranicí bídy. Válčí se stále méně a s menšími civilními oběťmi. Z výše odkazovaného výzkumu CVVM vyplývá, že v české společnosti obav pomalu, ale přece jen ubývá. S přihlédnutím k těmhle skutečnostem je Baumanovo pojďme lidem týraným nejistotou vrátit jistoty, které donedávna měli přijatelnější než Žižkovo udělejme krok do prázdna, a tak dále a tak dále.

Bauman je k tomu i hutnější, nedělá tolik argumentačních faulů a jeho kniha má navíc ten Bowie Blackstar feel: tohle jsem vám ještě chtěl říct, dokud můžu. Pokud vás zajímá celistvý pohled na migrační krizi v širších politických souvislostech, napsaný z přiznaného pohledu kritického levičáka, přečtěte si Cizince před branami.