Dobré pobídky nemůžou nahradit dobré občany

V šesti dětských skupinách v izraelské Haifě začali pokutovat rodiče, kteří své děti vyzvedávali pozdě. Výsledek? Dvakrát víc opozdilců ve srovnání se stavem před zavedením pokuty i s kontrolní skupinou.

Úředník dohlížející na bostonské hasiče si všiml, že se nápadně často házejí marod před víkendem nebo po něm. Zdravotní volna tedy omezil a překročení ročního limitu začal trestat srážením prémií. A co se nestalo: na konci roku, mezi Vánocemi a Silvestrem, si zdravotní volno vybralo desetkrát víc hasičů než o rok dřív. Úředník si takové ulívání nenechal líbit a zatrhl výplatu vánočních bonusů. Výsledek ho znovu nepotěšil: hasiči si začali brát sick days ještě dvakrát častěji.

V jednom z odborů Bílého domu bylo v padesátých letech zvykem pracovat i v pátek až do osmi nebo do devíti večer, a pokud šéf navrhl, že se všichni znovu sejdou v sobotu ráno, nikdo neprotestoval. Když pak prezident přikázal proplácet zaměstnancům kanceláře pracujícím o víkendech přesčasy, sobotní porady prakticky vymizely.

Samuel Bowles: The Moral Economy: Why Good Incentives Are No Substitute for Good Citizens – vyšlo v nakladatelství Yale University Press v květnu 2016. 288 stran, 15,72 dolaru (verze pro Kindle).

Pokuty nemusí být ten nejúčinnější bič…

Úvodní experiment i další dvě historky pocházejí z knihy The Moral Economy: Why Good Incentives Are No Substitute for Good Citizens (Morální ekonomie. Proč dobré pobídky nemůžou nahradit dobré občany). Ač to tak z vcelku standardního rozsahu 288 stran nevypadá, ekonom Samuel Bowles na ní pracoval třicet let. Zkompiloval ohromné množství pozorování, pokusů i teoretických prací a podkládá jimi svoji poměrně prostou tezi:

„Pokusím se vás přesvědčit o tom, že když vymýšlíte nové zákony a pravidla nebo zakládáte obchodní organizace, není dvakrát prozíravé předpokládat, že se budou občané, zaměstnanci, studenti a uživatelé chovat jako učebnicové exempláře homo economicus. A to hned ze dvou důvodů. Přesvědčení, že lidé sobecky jednají ve svém vlastím zájmu a nezalamují si hlavy morálkou, může být do jisté míry sebenaplňující. Někdy se totiž lidé, když se je snažíte (ať pozitivně, nebo negativně) motivovat nějakou pobídkou, chovají sobečtěji, než kdybyste se o to nepokoušeli. A za druhé: pokuty, bonusy a další materiální stimuly často nefungují dobře. Pobídky samotné pro řádnou správu věcí veřejných nestačí, jakkoliv mazaně se můžete snažit využít pacholčí lakoty, mám-li použít výrazivo Davida Humea.“

Daří se mu to přesvědčování? Daří. Bowles ukazuje, jak může existence pobídek měnit vyznění charakterních činů, které rázem vypadají, že je dotyčný vykonal jenom pro mrzký peníz. Nebo jak v lidech oslabují pocit autonomie a sebeurčení, který by jinak vyplýval z uhlovského „dělal jsem, co jsem považoval za správné“. Dobře připomíná, že ani sebedetailnější smlouva nepodchytí všechny způsoby, kterými se můžou obě strany navzájem podrazit: „Ekonomové dobře vědí, že nekompletní kontrakty můžou vést k tržním selháním. Na druhou stranu ale povzbuzují vzájemnou důvěru, bez které visí ve vzduchu tržní selhání.“

Z příkladu imunitou krytých newyorských diplomatů ze 146 zemí Bowles vyvozuje možnost, že i když různým lidem hrozí za špatné parkování stejný (tedy žádný) trest, jejich chování se pořád zásadně liší v závislosti na tom, co jsou naučení považovat za společenský přijatelné nebo nepřijatelné. Zatímco mezi lety 1997 a 2002 nasbírali egyptští diplomaté v průměru 140 lístečků na hlavu, bulharští 117, albánští 74 a pákistánští 69, policisté nenačapali ani jednoho z 31 diplomatů ze Spojeného království, „kolébky kapitalismu“, a podobnou latinu sekali i Švédové, Norové, Kanaďani nebo Nizozemci, tedy další státy s podobnou historickou zkušeností. „Ale nehledejte v tom zase příliš. Zdaleka nešlo o dokonalý experiment,“ dodává Bowles.

…a taky není pokuta jako pokuta

Kdo čeká svaté tažení proti jakémukoliv odměňování vhodného chování nebo trestání toho nevhodného, ten se nedočká. Haifský experiment s pokutou za pozdní vyzvedávání dětí Bowles porovnává mimo jiné s irskou daní uvalenou na umělohmotné tašky, která pomohla snížit jejich spotřebu o 94 procent jen v prvních dvou týdnech od zavedení. Zatímco první opatření neslo vzkaz „pozdní příchody jsou teď na prodej“, myšlenka druhého zněla odlišně: „Udržujme smaragdový ostrov uklizený.“ V závěru kniha nabízí přehlednou tabulku takových vhodných praktik i s příklady. Leitmotiv: nečekejte od materiálních stimulů moc a dávejte pozor na to, aby nesebraly lidem pocit, že dělají ze svobodné vůle dobrou věc.

The Moral Economy je tedy kniha teoretická i praktická, ohromně hutná, plná odkazů do další literatury, ať už jde o současný experimentální výzkum, anebo dvě stě let mrtvé klasiky ekonomie. Ekonomy vzruší, zájemce o problematiku regulací z řad široké veřejnosti zaujme. Největší službu ale odvede na nočních stolcích těch, kteří na ministerstvech a radnicích chystají na občany mrkve na klaccích, se kterými by si je povodili jako oslíky.

Mimochodem: The Moral Economy nedává moc nadějí myšlence, že účtenková loterie udělá z Česka zemi, ve které by bylo líp.