Deset důvodů, proč se těšit na budoucnost

Když v Česku diskutuje skutečná nebo domnělá intelektuální elita o vývoji světa, obvykle se výsledek dá shrnout do povzdechu „líp už bylo“. Pro příklady vizte sborníky Něco se muselo stát nebo 2036, jejichž přispěvatelé se houfně ohlížejí za domnělou včerejší idylkou a od zítřka čekají, že bude v lepším případě jen chaotický, v horším přímo barbarský. Co téměř chybí, je střízlivý optimismus založený na statistikách, ne na pocitech. Ten tedy musíme dovážet. Čerstvá šarže teď přichází ze Švédska.

Johan Norberg: Progress: Ten Reasons to Look Forward to the Future. – vyšlo v nakladatelství Oneworld Publications v říjnu 2016. 304 stran, 12 dolarů (verze pro Kindle).

Hej hou, hej hou, nač chodit do války

Knihu s lakonickým názvem Progress: Ten Reasons to Look Forward to the Future (Pokrok. Deset důvodů, proč se těšit na budoucnost) napsal historik Johan Norberg, pracující pro libertariánský Cato Institute. Jakých že deset důvodů k optimismu nabízí?

Za prvé neustále ubývá lidí, kteří hladovějí. Jednak díky technologickému pokroku: s kombajnem za jednu člověkohodinu sklidíte 2500krát víc zrní než bez něj, jednak díky pokroku společenskému: „Jak upozorňuje ekonom Amartya Sen, hladomory vypukaly v komunistických státech, absolutistických monarchiích, koloniích a kmenových společnostech, ale nikdy v demokratických zemích.“ Dokonce ani v těch nejchudších.

Za druhé naopak přibývá těch, kteří mají přístup k pitné vodě a dalším hygienickým výdobytkům. I proto se vytrvale prodlužuje doba dožití, což je třetí důvod k naději.

Za čtvrté postupně mizí chudoba: „I když světová populace vzrostla mezi lety 1990 a 2015 o dvě miliardy lidí, počet těch, kteří žijí v extrémní nouzi, poklesl o 1,25 miliardy. Tedy tempem padesáti milionů lidí za rok a 138 tisíc za den po dobu dvaceti pěti let. Za dvacet minut, které strávíte čtením této kapitoly, překonají laťku další dva tisíce lidí.“

Pro tu část čtenářů, která si obrázek o světě dělá z televizních zpráv, bude nejvíc šokující kapitola pátá, věnovaná násilí. I toho totiž všeobecně ubývá. Pravděpodobnost, že vás v Evropě někdo zavraždí, klesla od sedmnáctého století do současnosti třicetkrát až čtyřicetkrát. Státy postupně upustily od práva útrpného a jejich vlády se učí řešit vzájemné konflikty bez válek. Když už vypuknou, umírá při nich stále méně lidí, přestože jich je na Zemi víc a víc: „Průměrný mezinárodní konflikt si v padesátých letech vyžádal 86 tisíc obětí. V sedmdesátých letech to bylo 39 tisíc. Teď je to něco přes tři tisíce. V občanských válkách dnes umírá třetina lidí ve srovnání s obdobím mezi šedesátými a osmdesátými lety. Za tenhle pokles vděčíme především nové mezinárodní bezpečnostní architektuře, která předchází hrozícím konfliktům a zklidňuje ty, které už vypukly.“

Katolíci, Asiati a Afričani prostě nemají demokracii v genech… počkat

Šestou dobrou zprávou je podle Norberga, opět poněkud nečekaně, stav životního prostředí. Tempo odlesňování se výrazně zpomaluje, naopak se nám daří stále efektivněji vyrábět i využívat elektrickou energii.

Sedmý a osmý důvod k optimismu: stále větší díl lidí má přístup ke vzdělání a stále víc jich žije v demokraciích. „Kdo by si v sedmdesátých letech udělal soupis diktátorských režimů ve Španělsku, Portugalsku, Latinské Americe a na Filipínách, snadno by mohl dojít k závěru, že katolicismus není kompatibilní s demokracií. Ještě před pětadvaceti lety mnozí přesvědčovali, že kvůli ‚asijským hodnotám‘ nemá demokracie velké vyhlídky v Asii, ale spletli se, jak můžeme vidět na Tchaj-wanu, v Jižní Koreji nebo Indonésii. Podobně málokdo věřil, že by se demokratické principy mohly uchytit v chudé a válčící Africe. Za celá šedesátá a sedmdesátá léta si ani v jedné africké zemi nepředaly dvě vlády pokojně moc po svobodných volbách a ještě v osmdesátých letech se to stalo jenom jednou. A pak najednou přišla devadesátá léta a s nimi dvanáctery poklidné volby.“

Devátá dobrá zpráva: emancipace žen, gayů, leseb a etnických menšin. Zarazí, jak rychle postupuje, nebo spíš jak pozdě se některé problémy začaly řešit či dokonce jen pojmenovávat. Například znásilnění v manželství je ve Francii, Německu a Finsku trestné teprve od půlky devadesátých let.

Desátá radostná zvěst je spíš do počtu, nepřidává nic moc nového: na všech kontinentech vyrůstá docela nová generace dětí, které chodí do školy, a ne do práce, mají přístup k internetu a „k naštvání reakcionářů vyrostou obklopeni takovou porcí tolerance a přijetí, že to nemá v historii obdoby“.

Při pádu z výšky si ve skutečnosti namelete míň

Nejpřesvědčivější je Norberg v prvních čtyřech kapitolách. Není to překvapivé: k boji s podvýživou, chudobou a nemocemi existuje nejvíc kvalitních výzkumů, zmiňme práci nobelisty Anguse Deatona, třeba jeho knihu The Great Escape. Skvěle napsané jsou i stránky, na kterých Norberg ukazuje, jak pokrok v jedné sféře podporuje pokrok v druhé. Už jsme zmínili, že demokratické režimy jsou zbraní proti hladomorům. Lidé, kteří netrpí hlady, jsou zas ekonomicky produktivnější. Nejen, že tím pádem vyrobí ještě víc ještě jídla, ale zároveň mají tendenci být méně nenávistní a víc dbát o životní prostředí. Win-win-win-win.

Kniha mimochodem výborně účtuje s rozšířeným předsudkem, že čím vyššího životního standardu lidé dosahují, tím hůř si poradí, když je nějaké neštěstí o komfort připraví (připomeňme názor dietoložky Kateřiny Cajthamlové, že kdyby přišla válka, dnešní mladí by „dělali chyby a nepřežili“). Norberg na statistikách obětí přírodních katastrof i na porovnání zkušeností z válek v Jugoslávii a Sieře Leone prokazuje, že čím bohatší společnost je, tím víc má nástrojů i know how pro přežití v extrémních podmínkách.

Že vymírají tuňáci? Nesmysl, na Lipně jich je pořád stejně

Co se nepovedlo? Nejvíc kapitola o životním prostředí. Ve zbylých devíti částech se Norberg docela úspěšně vyhýbá „vyďobávání rozinek“. Když například píše o úbytku násilí, nezamlčuje, že celosvětový počet obětí teroristických útoků od roku 2000 roste. Proto překvapí laciný trik, když si za doklad zlepšujícího se ovzduší vybere Londýn. Londýnský smog přece nezmizel, jen se přesunul tam, kam z finančního centra odešla průmyslová výroba. Podobné to je s dalším údajným dokladem pokroku, lepším vzduchem ve Spojených státech.

Zarazí tu i zmínka o tom, že „kvůli unikajícím benzinovým výparům vypouštělo auto ze sedmdesátých let i s vypnutým motorem víc zplodin než moderní vůz při jízdě“. Poznámka vede do článku, který tuto fantastickou informaci zmiňuje bez bližšího upřesnění, o která auta jde nebo kdo to měřil.

Norberg sice nevylučuje lidský podíl na změnách klimatu, ale jev blbě zlehčuje statistikou, podle které ve Spojených státech zabije víc lidí zima než horko. Vzápětí ovšem zas varuje, že oteplování může přinést řadu katastrof – ledaže bychom mu zvládli předejít technoutopickými vynálezy, jako jsou sluneční elektrárny na oběžné dráze.

Místo solidní práce se zdroji popisujícími prokazatelný pokrok v šesté kapitole zkrátka čekejte totální lajdáctví a utopismus jak ze socialistických dětských knížek.

Mohlo by tu být i líp. Ale stejně: pokrok je nezpochybnitelný

Při čtení Progress je dobré mít na paměti ještě pár věcí. Za prvé: v úředních číslech se dá ledasco schovat. Od roku 1950 do roku 2003 sice poklesl počet států, které v zákonech otevřeně diskriminovaly alespoň jednu etnickou skupinu, ze 44 procent na 14 procent. Jenže když do paragrafu napíšete zvláštní škola místo cikánská škola a dál etnicky segregujete, těžko mluvit o pokroku. Podobné je to i s jinými formami rovnoprávnosti nebo s papírovým zákazem mučení. A když člověk, který žil za 1,89 dolaru na den, dostane přidáno dva centy, tak na něj sice Světová banka přestane pohlížet jako na extrémně chudého, ale reálně se na jeho blbém životě nezmění skoro nic.

Za druhé, jak dobře upozorňuje třeba filozof Thomas Pogge v nedávném rozhovoru pro Respekt, pokrok by mohl (a měl) jít ještě rychleji: „Když se zeptáte, jestli máme dnes lepší zdravotní péči než před pěti sty lety, pak je odpověď samozřejmě ano. Mnohem lepší. Ale uvědomíme-li si, jaké jsou dnes technologie, jak silné jsou mnohé ekonomiky a jejich státní správa, tedy co bychom skutečně mohli dokázat, pak je trapné, že se stále tolik umírá na AIDS, tuberkulózu, malárii, žloutenku.“

A nakonec: předchozí vývoj není zárukou vývoje budoucího. Jak správně upozorňuje i sám Norberg: pokrok se tu po tisících pokolení objevil z ničeho nic. Stejně náhle může i skončit. „Pokud se to nemá stát, vy i já musíme nést pochodeň,“ píše autor v jedné z jímavých pasáží.

Jak začít? Pořídit si jeho knihu, která je přes výtky pořád jednou z nejpřesvědčivějších, nejpestřejších, nejlépe zdrojovaných a nejméně dogmatických v racionálněoptimistickém žánru (ve všech těch ohledech překonává i samotného Racionálního optimistu.). A mlátit s ní po hlavě každého, kdo chce kvůli svému mylnému přesvědčení, že je svět stále horším místem k životu, zavádět opatření, která ho z něj teprve můžou udělat. Tedy každého, kdo chce omezovat demokracii, lidská práva a mezinárodní spolupráci.