Všichni nemusí mít stejně. Ale nikdo nesmí žít v bídě

Emeritní profesor filozofie z Princetonské univerzity Harry G. Frankfurt se před jedenácti lety proslavil esejí On Bullshit (O kydech). V krátké hutné knize tehdy rozebral fenomén politiků, manažerů a všelijakých ovčáčků, kteří dokážou dlouhé minuty suverénně vařit z vody a nic určitého přitom neříct. Před časem ho univerzitní nakladatelství oslovilo, aby ve stejném kompaktním formátu zareagoval na bestseller Kapitál ve 21. století, jímž ekonom Thomas Piketty oživil téma příjmové nerovnosti.

Harry G. Frankfurt: On Inequality – vyšlo v září 2015 v nakladatelství Princeton University Press. 120 stran, 13 dolarů (verze pro Kindle).

Frankfurt tedy přepsal dva starší články, Rovnost jako morální ideál a Rovnost a respekt, doplnil je krátkou předmluvou a kniha On Inequality(O nerovnosti) je na světě. Hlavní myšlenka? „Ekonomická rovnost není sama o sobě morálním ideálem.“ Důležité není, aby měli všichni stejně, ale aby nikdo pokud možno netrpěl nedostatkem. A aby se s každou lidskou bytostí zacházelo s respektem.

Frankfurt svá stanoviska podepírá několika dobrými argumenty. Ne vždycky dolar navíc prospěje chudému víc než bohatému, záleží na konkrétních okolnostech: „Předpokládejme, že společnost disponuje takovým množstvím určitého zdroje (můžou to být třeba léky nebo potraviny), že s jeho pomocí můžou přežít někteří její členové, ne ovšem všichni. Dejme tomu, že se bavíme o komunitě deseti lidí, dejme tomu, že každý z nich potřebuje k přežití pět jednotek daného zdroje, a dejme tomu, že těch jednotek je k dispozici celkem čtyřicet. Přežít pak může nanejvýše osm lidí, a to jen za předpokladu, že dostanou víc než dva jedinci ponechaní svému osudu. […) Rovné přerozdělení, které by každému člověku přidělilo čtyři jednotky, by vedlo k nejhoršímu možnému výsledku: všech deset lidí by zemřelo.“

Lidé kromě toho mají různé potřeby, a i kdyby byli stejně bohatí, nebudou stejně spokojení. Fajn, s tím by se dalo souhlasit. V čem je problém? Právě v tom, že by s Frankfurtem v hlavních bodech souhlasila i velká většina těch, vůči kterým se názorově vymezuje: tedy levičáků, kteří chtějí snižovat nerovnost.

Ne každá nerovnost je nezdravá

Platí to o obou dvou, které Frankfurt zmiňuje hned na prvních stranách. Thomas Piketty ve svém Kapitálu netvrdí, že je narůstající nerovnost špatná sama o sobě, ale že má potenciál destabilizovat ekonomické i politické systémy liberálnědemokratických zemí. Teprve tohle narušení společenské smlouvy by byl problém, kterému se Piketty snaží předejít, přičemž snížení nerovnosti je pro něj spíš prostředek než cíl. Mohl by sice být konkrétnější v popisu toho, jak se taková destabilizace může přihodit, ale to je teď vedlejší. Podstatné je, že na žádné z 664 stran jeho slavné knihy nestojí, že by všichni měli mít stejně ani že je nerovnost špatná vždy a za všech okolností.

Vzápětí Frankfurt píše, že Barack Obama ve svém nedávném projevu „prohlásil, že je příjmová nerovnost určující výzvou našich časů“. Jenže Obama řekl něco odlišného: „Budu tu dnes mluvit o trendu, který trvá už několik desetiletí. Tím je nebezpečná a stále rostoucí nerovnost a nedostatečná prostupnost společnosti směrem vzhůru. Tento trend ohrožuje základní příslib daný americké střední třídě – že kdo tvrdě pracuje, má šanci vyšplhat se výše. Věřím, že tohle je určující výzva našich časů: Musíme zajistit, aby naše ekonomika pracovala pro každého pracujícího Američana.“ Ani Obamovi tedy nejde o rovnost pro rovnost. Z citace naopak přímo vyplývá, že nemá problém s nerovností, pokud si lépe situovaní své jmění odpracovali.

Podobné postoje zastávají i další slavní ekonomové a aktivisté, kteří mají boj s nerovností na štítu: Paul Krugman, Joseph Stiglitz nebo Robert B. Reich. Těžko byste v Americe pohledali levičáka, který říká, že všichni mají mít stejně nebo že je rovnost příjmů cíl sám o sobě.

Jako tolik lidí před ním, i Frankfurt bojuje se slaměným panákem, což je pohodlné a efektní, ale k lepšímu pochopení světa se takto dopracovat nedá.