Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Jak si Korea koupila cool

Michal Kašpárek
Michal Kašpárek
26. 5. 2016
 6 199

Není důležité být první, ale stát se světovými jedničkami, řekli si Jihokorejci – a i když auta, telefony ani pop nevynalezli, vyvážejí to všechno do celého světa.

Jak si Korea koupila cool

V šedesátých letech byli Jihokorejci chudší než Ghaňané. V sedmdesátých letech stále hráli remízu se Severokorejci, kterým tehdy mohli dokonce závidět širší výběr vládou povolených účesů. A ještě v roce 1985, kdy se dvanáctiletá Euny Hong přestěhovala se svými rodiči-emigranty z Chicaga zpátky do Soulu, byla Jižní Korea zoufalou dírou. Repatriační program nalákal rodinu akademiků i na přidělenou služku, ta se ale bála vysavače. Značce Samsung se pro tragickou poruchovost výrobků přezdívalo Samsuck. Místo pizzy a hamburgerů dostávala Euny k jídlu pálivou zeleninu a nerozžvýkatelné kořínky a všichni tak trochu smrděli nakládaným zelím.

Euny Hong: The Birth of Korean Cool: How One Nation Is Conquering the World Through Pop Culture – vyšlo v nakladatelství Simon & Schuster v roce 2014, 282 stran, 14 dolarů (verze pro Kindle).

Štiplavý odér kimči ve vzduchu zůstal, jinak se ale Jižní Korea za poslední tři dekády proměnila v jednu z ekonomicky i technologicky nejvyspělejších zemí světa. A k tomu je cool: viz třeba popularitu hitu Gangnam Style. Jak se to mohlo stát? Euny Hong, nyní již známá publicistika a spisovatelka, se na tuto otázku pokouší odpovědět ve čtivé knize The Birth of Korean Cool: How One Nation Is Conquering the World Through Pop Culture (Zrození úžasné Koreje: Jak jedna země dobyla svět populární kulturou). Varování pro citlivé duše: korejský příběh poškádlí ty, kteří jsou přesvědčení, že státní zásahy do podnikání nebo do „oblasti kultury“ mění věci jen k horšímu.

Řídit stát jako filmové studio

Jihokorejský rozvoj totiž přišel seshora. Nadvakrát. Od sedmdesátých do devadesátých let vlády aktivně pomáhaly budovat „národní šampiony“, tedy tzv. chaeboly, jako je Hyundai‎ nebo právě Samsung. (Podobně dirigisticky se chovají všichni takzvaní asijští tygři, i když se nakrásně zaklínají řečmi o deregulaci, viz knihu How Asia Works Joea Studwella.)

Podpora průmyslových obrů se v jednadvacátém století nijak neumenšila, přidaly se k ní ale ještě štědré dotační programy pro takzvané kreativní průmysly, do čehož spadají jak softwarové firmy, tak filmová studia nebo nahrávací společnosti. „V roce 2012 přicházela víc než čtvrtina všech rizikových investic v Koreji z vládních fondů. A neuvěřitelná jedna třetina všech rizikových investic v Koreji míří do zábavního průmyslu – to je víc než do jakéhokoliv jiného sektoru.“

Právě kapitoly o korejské popkultuře a jejím globálním úspěchu, označovaném slovem hallyu (korejská vlna nebo korejský proud), jsou pro středoevropského čtenáře nejobjevnější. Proč jsou korejské seriály tak populární v tolika zemích? I proto, že jsou na rozdíl od amerických cudné: hlavním protagonistům trvá třeba osm epizod, než si vlepí letmý polibek, což je tempo přijatelné i pro íránské publikum. A proč jsou korejští popoví muzikanti tak úspěšní? Třeba proto, že vláda dlouho zakazovala šíření západního rocku a popu, takže teď producenti namísto s rebelujícími písničkáři pracují s hudebními řemeslníky, kterým nedělá problém nechat se hezky zabalit a prodat.

Rozdíl ovšem nedělá jen obsah, ale především zmíněné ekonomické podmínky, tedy miliardy dolarů plynoucí z veřejných rozpočtů do audiovizuální tvorby. Podpora přitom začala skokově: „V květnu 1994 uzavřel prezidentský poradní výbor pro vědu a technologii jednu svoji analýzu: jestliže Jurský park vydělal za rok promítání stejné peníze, jako Hyundai za dva roky prodejem jednoho a půl milionu automobilů, potom by Jižní Korea měla začít točit blockbustery.“ A taky začala. Že měla na Hollywood obrovskou ztrátu, to nevadilo: „Je důležité být jedničkou, ale není důležité být první,“ popisuje kniha korejskou strategii, která se nakonec týká i aut a telefonů, pěkným bonmotem.

Národní ukřivděnost jako ekonomické aktivum

Co na korejskou success story můžeme říct my, kteří nejsme z kamarádství státu a byznysu ani z dotační ekonomiky zrovna na větvi? Nejde popřít, že v Koreji změna shora ekonomicky funguje, že se tam stát projevil jako dobrý hospodář. Přesto se ale nabízejí dvě kritické poznámky.

Další čtení

Demokracie a občanské svobody? Ne že by rozvoji vyloženě škodily, ale ani mu zvlášť nepomáhají. Patenty? Past na chudé země, které si k technice často nemůžou pomoci jinak než sprostým kopírováním. Protržní reformy? — Trefa, jenže jinam, než byste asi čekali. Studwell odhaluje špinavé tajemství asijských tygrů: „[N]ahlas se zaklínejte důležitostí volného trhu, ale potichu zemi dál řiďte dirigisticky.“

How Asia Works

Za prvé: Euny Hong, stejně jako mnozí čeští publicisté oslavující korejské dotace filmařům, nerozlišuje mezi investováním do umění a investováním do kulturního průmyslu. Umění provokuje, učí lidi cítit, myslet, žít. Kulturní průmysl podává ampuli s luminalem, baví a otupuje. Robert Hewison v knize Cultural Capital: The Rise and Fall of Creative Britain ukazuje, jak britské vládní investice do kultury pomohly právě průmyslu, jak přispěly k proměně tvůrčího odvětví v odvětví průmyslové, zatížené byrokracií, odměňující konformitu místo drzosti.

Za druhé: jihokorejská podpora kulturního průmyslu může být tak úspěšná i proto, že šlo o úspěšnou sázku v závodu o globální kulturní dominanci, ve které několik málo zemí bere vše – a tedy z principu nejde o zaručeně opakovatelný recept na prosperitu. Vaše země může být bohatá bez ohledu na to, jestli jsou bohaté jiné země. Ovšem cool může být jen díky tomu, že cool nejsou všichni.

Abychom ale byli fér: Euny Hong svůj pohled na jihokorejský hospodářský boom neprodává jako receptář prima nápadů pro ostatní země. The Birth of Korean Cool především ohromně čtivě zachycuje třicet divokých korejských let a to v mikroskopických snímcích rodinného života i panoramatických záběrech velké politiky. Hong ukazuje, co všechno se změnilo: v roce 1991 neměly ženy právo rozhodovat za rodinu a v případě rozvodu šly děti automaticky k otci; v roce 2012 si Korea zvolila první ženskou prezidentku. Ale taky to, co zůstalo: korejská duše označovaná slovem „han“, tedy silný všeobecně sdílený pocit dějinné ukřivděnosti a z ní vyplývající snaha se před všemi předvést.

Což by nakonec šlo brát jako inspiraci pro Česko: ze skutečných či domnělých křivd lze vytvořit nejenom náboženství pomazánkového másla, ale taky globálně úspěšné firmy a celosvětové hudební hity.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
1
+

Sdílejte

Diskutujte (1)

Vstoupit do diskuze
Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 do jara 2021 vedl Finmag.cz a editoval tištěný... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo