Středověk neskončil, středověk trvá

Kam ten svět spěje? Většina lidí pracuje nejvýš 250 dní v roce a zbylé tři měsíce se flinká. Tři pětiny produktivní populace dře na dvě pětiny dětí a starců. Ministři financí každý rok upravují výši daní a člověk netuší, na co se připravit. Lidé se překotně stěhují z místa na místo, místo aby raději někde zapustili pevné kořeny. Pošetilci se snaží prodloužit si věk zdravým životním stylem, podvodníci jim prodávají neúčinné potravinové doplňky, podpořené masivní reklamou. Podnikatelé lobbují u politiků a úředníků, aby ze svého odvětví vyštípali inovativní konkurenci. A do toho všechen ten nacionalismus!

Martin Nodl: Středověk v nás – vyšlo v nakladatelství Argo v roce 2015. 312 stran, 298 Kč. Autor recenze obdržel od nakladatelství bezplatný recenzní výtisk.

To v takovém středověku lidé pracovali nejvýš 115 dnů každý rok, neproduktivní část populace představovala maximálně dvě pětiny z celku, někteří měšťané vydrželi v jednom domě i celých deset let, zdravý živ-. Tak počkat!

Že by se životy a tužby lidí v našem kulturním okruhu za sedm století, během kterých do střední Evropy přišly moderní státy, industrializace a globalizace, zas až tolik neproměnily? Tvrdí to historik Martin Nodl z Centra medievalistických studií na Filosofickém ústavu Akademie věd ve své poslední knize Středověk v nás. Ta se letos dočkala (nakonec neproměněné) nominace na cenu Magnesia Litera v kategorii literatura faktu; v populárním žánru „čím dnešek připomíná minulost a čím minulost připomíná dnešek“ patří k tomu lepšímu.

Rozpočet? Co to je?

Nodl v deseti statích čtivě odhaluje, jak středověký člověk od poddaného po šlechtu vnímal dětství, stáří, manželství, nemoc, národ, strach, nadpřirozeno – a taky jakou roli v jeho životě hrály daně a alkohol. Právě v kapitolách věnovaných ekonomii vystupuje přednost Středověku v nás ve srovnání s výstupy historiků, jako je Vlastimil Vondruška: Nodl je akademik, který se poměrně úspěšně vyhýbá zjednodušování a idealizaci.

Takže zatímco se Vondruška bez uvedení do širších souvislostí rozplývá nad tím, že středověcí měšťané mohli slavit den daňové svobody už v lednu, Nodl na takové líbivé srovnání s dneškem nepřistupuje:

Přestože z těchto důvodů nebyly pro chod středověké veřejné správy daně vybrané od poddaných až tak zásadní, berní povinnosti obyčejným lidem i tak ztrpčovaly život – a to například proto, že se během několika let výše daní měnila i několikanásobně: „Na Novém Městě Pražském se v letech 1412–1417 pohybovalo reálné roční berní zatížení mezi dvěma až šesti půl groše zaplaceného z každé kopy majetku – tzn. 1,2 % až 3,9 % z celkového majetku.“ Tady vidíme další rozdíl oproti dnešku: žádná daň z příjmů, zato citelná daň z majetku.

Ani rozšířený názor, že kupa dobře vychovaných dětí byla jistějším sociálním zabezpečením než průběžný důchodový systém, nenachází v knize velkou oporu. Středověká společnost fungovala podle Nodla v některých ohledech překvapivě solitérsky a mnoho majitelů dílen dalo přednost práci až do posledního dechu, než by bylo ve stáří odkázáno na syna, kterému by firmu přenechali. A přestože bychom Nodla mohli označit za „středověkooptimistu“ a „současnoskeptika“, nezamlčuje drsné podmínky ve špitálech ani vraždy novorozenců.

Hledání ztracené přirozenosti

Středověk v nás je zábavné a poučné čtení. Vypráví o snaze sládků vydupat si monopolní postavení, falešných „uživatelských recenzích“ propagujících léčivý prach mistra Křišťana, středověkých třenicích mezi Čechy a Němci – a její autor nechává převážně na fantazii čtenáře, aby si doplnil odpovídající dnešní kauzy: taxikáři versus Uber, internetové reklamy na zázračné hubnoucí prostředky, přetrvávající třenice mezi Čechy a Němci…

Není to kniha dokonalá. Chybí jí ještě jedno kolo závěrečného česání, při kterém by se sjednotilo třeba používání českých a originálních názvů citovaných publikací nebo i některé údaje: na 19. straně mělo středověké Toskánsko 55 % ekonomicky aktivní populace, na 74. straně 60 %.

V pár místech lze přece jen zaslechnout ozvěny cílkovsko-bártovské nostalgie, například z věty „Pokud jsme něco za posledních sto let opravdu ztratili, tak je to právě přirozenost lidského chování.“ – I když přistoupíme na to, že druh s tak pestrými projevy má nějakou univerzální přirozenost chování, pak k ní měl člověk roku 1916, který znal telegraf, letadla a Kafkovu povídku Proměna, podobně daleko jako my. (A vsadím se, že se jednou budou lidé za počátkem 21. století otáčet jako za idylickou přirozenou dobou před teleporty a amarouny.)

Ale nešť: v době, kdy se z přirovnávání současnosti k Římu těsně před pádem stal mem, se Středověk v nás vymyká svou poctivou snahou přiblížit jednoznačně neuchopitelnou každodennost středověku. Tato kniha bude ozdobou vaší výsernice.