Šéfuj jako otrokář

Císař Hadrián v záchvatu hněvu vypíchl jednomu ze svých otroků oko perem. Jeden níže postavený římský pán z podobných pohnutek vyhodil otroka oknem, další se starému sluhovi odměnil za celoživotní bezproblémovou práci přeříznutím hýžďových svalů.

Pokud byste nabyli dojmu, že bylo takové zacházení s otroky v Římě běžné, z omylu vás vyvede zkušený otrokář Marcus Sidonius Falx, literární avatar cambridgského historika Jerryho Tonera. Ve svěží příručce The Roman Guide to Slave Management (Římský průvodce zacházením s otroky) Toner Markovými ústy připomíná základní pravidlo zacházení s lidskými zdroji: „Surovost nakonec nejvíc bolí samotného pána.“

Jerry Toner: The Roman Guide to Slave Management: A Treatise by Nobleman Marcus Sidonius Falx – vyšlo v září 2014 v nakladatelství The Overlook Press. 192 stran, 14,61 dolaru (pevná vazba).

Jednak takový otrok něco stojí: za zdravého dospělého chlapa dáte okolo tisíce sesterciů, což je skoro dvojnásobek skromného ročního rozpočtu čtyřčlenné rodiny. Byla by škoda si tak hodnotný majetek ničit. A když už je nutné otroka fyzicky ztrestat, Marcus doporučuje najmout externího „dodavatele“.

Jednak na lidi víc než výhrůžky platí chvála, uznání a nějaká ta radost navíc. „Když svým otrokům dovolíte zplodit děti, dostanou tak další motivaci tvrdě pracovat. Jestliže s jejich službami budete spokojení, můžou si užívat radostí rodinného života. Zato pokud vás zklamou, potrestáte je tím, že jejich děti prodáte jinému majiteli.“

Proč je dobré dát tu a tam někomu svobodu

Z dalších praktických rad: při nákupu mužských otroků jim vždycky prohmátněte šourek, abyste zjistili, jestli jsou vhodní pro odchov. Ten je sice drahý a časově náročný, ale mnoho lidí upřednostňuje například pro práce v domácnosti takovéto samozásobitelství: sluhové, kteří ve vašem domě vyrůstali a nepoznali jiného pána, bývají věrnější a poslušnější.

Pán může podle libosti souložit s otrokyněmi i otroky. Bylo by ale hanbou pro celý dům, kdyby s otroky obcovala paní.

Otroci musí svého pána a jeho rodinu hlídat s nasazením vlastního života. Trestem za nečinné přihlížení například vraždě je pochopitelně smrt.

Nezapomínejte na možnost propustit některé otroky na svobodu. Může to být odměna za mnohaletou dřinu, případně se otrok může vykoupit, a vy na tom ještě vyděláte. V obou případech motivuje vidina svobody k pilné práci. Takový člověk vám pak navíc zůstává až do konce života zavázaný a dál pro vás bude vykonávat nějaké služby. Ovšem pozor: říše osvobozování otroků přísně reguluje, takže jich můžete propustit jen zlomek, a za každého ještě zaplatíte daň ve výši pěti procent hodnoty.

Co se v starém Římě naučíš, v korporaci jako když najdeš

The Roman Guide to Slave Management je kniha hutná a praktická – což je ale nakonec jedno, protože se nikdo z nás jen tak nepropadne časem o osmnáct století nazpátek a nebude muset na tržišti prohmatávat šourky. Co si z ní tedy může odnést soudobý čtenář, kterému o ty rady vlastně nejde? Dva zneklidňující poznatky:

Za prvé, široce oceňované způsoby zacházení s otroky jsou nápadně podobné praktikám dnešních cool zaměstnavatelů. Přesvědč člověka o tom, že práce dává jeho životu smysl, že v ní uplatňuje svůj jedinečný talent – a naopak tvrdě trestej lenost nebo pochyby o spravedlnosti společenského uspořádání. Sám Toner v jednom ze svých komentářů k Markovým radám uvažuje: „Některé jeho postřehy nám i dnes pomůžou vést podřízené. Ostatně, proč si jsme tak jistí, že se otročina pro výplatu tolik liší od otročení pro pána? Jak velký je rozdíl mezi námi a Římany?“

Za druhé, otroctví nezmizelo s pádem Říma, ani s porážkou americké Konfederace. Podle sdružení Free the Slaves dnes 27 milionů lidí pracuje bez odměny, pod pohrůžkou násilí a bez možnosti odejít. „Na světe je dnes víc otroků, než jich bylo v jakémkoliv momentu dějin Římské říše,“ připomíná Toner. Je to hrozivé samo o sobě – a navíc není jisté, zda se i moderní otrokáři drží principu, že surovost nakonec nejvíc zabolí právě je.

Na úvodní fotce vypichovač Hadrián