Špekonomové radí, kdy vykrást banku

Představit nějakou knihu jako ideální čtení k vodě je trochu laciné, jenže When to Rob a Bank od známých „špekonomů“ Stevena D. Levitta a Stephena J. Dubnera naplňuje žánr dokonale. Za prvé nabízí odlehčená témata, která se o ekonomii otírají jen jemně, nebo rovnou vůbec, jak je pro tyhle dva popekonomy ostatně typické. Vedle titulní otázky „kdy vykrást banku?“ kniha přináší ódu na pojištění hradící černým pasažérům pokuty, výčet důvodů, proč zdanit sex, anebo zamyšlení nad tím, proč letušky a stevardi nedostávají spropitné. Za druhé, When to Rob a Bank dávkuje obsah po krátkých kapitolách, které původně vycházely on-line a které jsou jak dělané na to, aby na plovárně ukrátily čekání na bramborák.

Levitta a Dubnera jsem před rokem pochválil za knihu Think Like a Freak, kde radí, jak lépe a originálněji přemýšlet: člověk se mimo jiné nesmí bát pokládat dětsky naivní otázky a riskovat zesměšnění. Sami z toho strach rozhodně nemají, a tak v novince celou dobu kráčejí po čáře mezi zdravě drzou pochybovačností a přehlíživou arogancí. Nepřekvapí, že při tom občas přešlápnou.

Steven D. Levitt, Stephen J. Dubner: When to Rob a Bank… And 131 More Warped Suggestions and Well-Intended Rants – vyšlo v nakladatelství Deckle Edge v květnu 2015. 400 stran, 14 dolarů (verze pro Kindle).

Frontální útok na selský rozum

Potlesk za těch několik kapitol, ve kterých se autoři posmívají vrozené neschopnosti posoudit rizika. Bojíte se cizích lidí? Ve Spojených státech znaly pachatele tři ze čtyř obětí vražd a dvě ze tří znásilněných žen. Na dvě stě tisíc únosů dítěte někým z rodiny připadalo podle studie z roku 2002 jen 115 únosů, jaké znáte z filmu, tedy cizím člověkem kvůli výkupnému či zneužívání. Nebo se děsíte teroristických útoků, před kterými varují zpravodajové? Pak si uvědomte, že nikdo nepotrestá agenty za to, že varovali před útokem, který se nestal, ale vždycky budou mít problém, když se stane něco, před čím nevarovali.

Zdravě kritický přístup uklouzne do bezskrupolózního revolucionářství hned vzápětí, kdy Levitt propaguje prodávání dodatečných volebních hlasů, jeden za dolar, druhý za čtyři, třetí za devět, čtvrtý za šestnáct a tak dále. „Lidé díky tomu získají vliv úměrný tomu, jak moc si ho cení.“ Super, protože kdo chce být platným občanem, má být internetový miliardář, ne zdravotní sestra. Té nakonec nikdo nebrání si na volby půjčit, že. „[E]konom by na to mohl říct, že bohatí můžou mít víc čehokoliv, proč ne tedy i politického vlivu?“ Víc vlivu mají skrz sponzorování kampaní už teď, otázka je, proč ho ještě posilovat. Chucpe není ani tak samotný návrh, jako to, že Levitt „opravil“ volby, aniž se zamyslel nad tím, proč vypadají takhle: k rovnému volebnímu právu vedlo století násilných nepokojů. Přesně taková inženýrská přehlíživost je důvod, proč tolik lidí hejtuje ekonomy.

Vtipný a nudnější

Další silnější místo přichází ve chvíli, kdy autoři hledají způsoby, jak žít šetrněji k přírodě. Přidat se k lidem, kteří kupují nebalené potraviny? Zbytečné, daleko větší dopad bude mít, když přestanete jídlem plýtvat a vzdáte se živočišných výrobků. Nemusíte se pak dokonce ani omezovat na lokální výpěstky. (O potravinové soběstačnosti psal kriticky i „racionální optimista“ Matt Ridley.) Jenže hned potom se Levitt dopouští dalšího blikance, když vypočítává, že dvouapůlkilometrová procházka dodá atmosféře stejnou dávku skleníkových plynů jako stejně dlouhá jízda autem. I vy totiž musíte doplnit energii, a co takové krávy vyprdí, než z nich dostanete sklenici mléka… Výpočet se samozřejmě bortí, když se neposilníte mlékem, ale třeba jablkem utrženým po cestě, a když na druhou stranu rovnice doplníte vše, čím zatíží přírodu výroba auta a výstavba infrastruktury.

Takováhle čtenářská čtyřhra proti jednomu silnému a jednomu slabému hráči to je celou dobu. Dubner vtipně odhalí, že domácím týmům pomáhají k lepším výsledkům rozhodčí. Levitt zmrazí atmošku vzpomínkou na svou zesnulou sestru, která sice vymyslela značku Freakonomics, ale to je jediný oslí můstek ke zbytku knihy. Dubner vás rozesměje anketou o nové heslo Spojených států, ze které ční návrh „Our Worst Critics Prefer to Stay“ – „Ani naši největší kritici nechtějí žít jinde.“ Levitt zas senzačně odhalí, že lidé v KFC stojí dlouhé fronty proto, že řetězec šetří na personálu a nemajetným hostům čekání nevadí. Nepřekvapivě je to Dubner, kdo pokládá otázku z poutavého titulku a nachází na ni odpověď: lupiči si z bank odnášejí větší kořist před polednem, i když častěji nabíhají na plac až po něm.

Právě díky Dubnerovým příspěvkům by slogan pro When to Rob a Bank mohl znít podobně jako ten nový americký: I největší brblalové tuhle knížku dočtou do konce.