Meditací k vyššímu HDP

Podle agentury Gallup pracuje pouhých třináct procent zaměstnanců s opravdovým zápalem. Prokrastinace anebo vyložený absentérismus těch ostatních připraví každý rok jen americkou ekonomiku o 550 miliard dolarů. Naštěstí je tu řešení: štěstí. Přinesou nám ho prášky pro pozvednutí nálady, firemní wellness programy nebo kognitivně-behaviorální terapie. Tu v Británii musí povinně podstupovat i někteří nezaměstnaní, aby se sebou něco dělali – nic vás nehodí do pohody tak dobře jako vědomí, že když vynecháte sezení s terapeutem, seberou vám podporu.

Štěstí fascinuje vlády, firmy i vědce. Na Světovém ekonomickém fóru v Davosu se diskutuje o přínosech meditace a relaxace. Chytré telefony hlídají kvalitu spánku svých majitelů. Funkční magnetická rezonance nás nechává nahlédnout stále hlouběji do podstaty emocí. „[B]líží se doba, ve které experti popíšou vaše subjektivní pocity přesněji než vy sami. Nebo ještě jinak: subjektivní pocity už nejsou subjektivní záležitostí,“ píše publicista William Davies v pronikavé knize The Happiness Industry.

Přidává varování: když budeme nad štěstím přemýšlet jako nad objektivní veličinou, kterou lze jednoduše vyjádřit číslem, a když se toto číslo budeme snažit mechanickými prostředky navyšovat, ze společenských problémů nenápadně vytvoříme problémy ryze osobní. Což je vrcholně ideologický krok, který se tváří neideologicky a vědecky. Navíc mají jeho strůjci v ruce skvělý argument: „Vy snad máte něco proti štěstí?“

William Davies: The Happiness Industry – vyšlo v nakladatelství Verso Books v dubnu 2015. 409 stran, 12 liber (pevná vazba), 8,50 libry (e-book).

Čím byla práce u pásu svobodnější? Nemuseli jste si ji užívat

Proti štěstí toho lze mít spoustu. Především: oblbuje lidi. V kavárnách, kde vám kafe zaplatil předcházející zákazník, a vy to na oplátku musíte udělat pro toho příštího, budete podle výzkumu univerzity v Berkeley rozšafnější než v těch, kde si bez keců platíte svoje vlastní pití. Podobné jako s výdaji to je i s příjmy: dejte lidem práci, která jim zvýší sebevědomí a udělá je šťastnými, a nebudete jim už muset platit. Davies nabízí jednu z nejkrásnějších oponentur takzvané svobody v práci, s jakou jsem se kdy setkal:

„Bylo by zvrácené bránit taylorismus, ale musí se mu nechat, že aspoň odkrýval karty. Pracoviště a šéfové tu byli od toho, aby ze zaměstnanců vyždímali, co jenom jde. Nikdo nedoufal, že se to člověku bude líbit, což mu dávalo určitou svobodu. Ian Curtis, zpěvák Joy Division, který se v třiadvaceti oběsil, pracoval nějakou dobu v továrně. Vzpomínal, že do ní chodil zvesela, protože tam mohl celý den snít.“

Daviesova kritika se rozbíhá do mnoha směrů. Pro ekonomiku sdílení vymýšlí posměšné označení „neoliberální socialismus“, které si budu rád půjčovat. Když píše o „chytrých městech“, jejichž radnice poskytují otevřená data, správně upozorňuje na to, že privatizaci vědomostí vystřídala „privatizace teorie“: musíte draze platit někoho, kdo vám zjistí, co ta data říkají.

Problém pro Daviese není jen štěstí a jeho uctívání a sledování, ale obecněji i psychiatrizace veřejného života. Proč hledat příčiny finanční krize v kamarádíčkování státu s bankami, když můžete nabízet vysvětlení, které zní vědečtěji? Na Wall Streetu pracuje moc mužů, takže do krize nás dostal testosteron! A šňupou kokain, do krize nás tedy dostala neadekvátně vysoká hladina dopaminu! Nejspíš by stačilo, aby makléři objevili mindfulness meditaci, bastarda neurologie a new age mysticismu, a indexy porostou do nebe.

Revoluce se odkládá na neurčito

K The Happiness Industry směřuje jenom pár kritických výtek, a to ještě jen k jejím vedlejším motivům. Davies věnuje zbytečně moc prostoru popisu střetu mezi pravicí a levicí ve dvacátém století, knize to v půlce trochu ubere na jinak svižném tempu. Autor občas operuje s nějakou ne úplně vypovídající statistikou: třeba když zmiňuje, že v Británii v roce 2011 zemřelo 10 600 nemocných a postižených lidí do šesti týdnů od okamžiku, co jim přestali vyplácet podporu. Čísla by nejdřív potřebovala srovnat s jiným rokem, aby něco znamenala. Taky trochu překvapuje, že i když Davies kritizuje neoliberalismus a píše z přiznaně levicové pozice, nabízí v poslední kapitole jen velmi krotká opatření. Žádný základní příjem, žádné zkracování pracovní doby, ale otevřenější komunikaci o tom, co lidé cítí, a demokratizaci rozhodování v podnicích. Což mi přijde jako další bulšitování ve jménu štěstí.

Nic to nemění na tom, že The Happiness Industry vysílá důležitou zprávu: možná vás netrápí prokrastinace, syndrom vyhoření ani „depka“. Možná totiž nejste na prd vy sami. Možná je na prd svět a pravidla, podle kterých si v něm hrajeme. S tím se dá ale něco dělat. Přinejmenším do doby, než bude každý po ránu hltat svůj šťastný prášek.