Konec světa v dárkovém balení

„Cement současného světa se drolí,“ dozví se čtenář v úvodu sborníku Něco se muselo stát. Nová kniha proměn, který má pět set stran a spoustu obrázků. Pokud jste se poslední dekádu nevyhýbali českým médiím, už z pohledu na autorskou soupisku správně vytušíte, že kniha přináší především královskou porci obav z ekonomického, ekologického a vůbec civilizačního kolapsu: editoval ji geolog Václav Cílek a mezi desítkami spolutvůrců nechybí egyptolog Miroslav Bárta, politoložka Vladimíra Dvořáková, psychiatr Cyril Höschl, biolog Stanislav Komárek, politolog Petr Robejšek nebo mediální psycholog Jeroným Klimeš. (Z all star sestavy přísných účetních, podle kterých si žijeme nad poměry, ovšem tentokrát neznámo proč vypadl Tomáš Sedláček.) Snad aby byla zpráva o bláznivém světě ještě naléhavější, jednotlivé příspěvky, sdružené pod abecedně řazenými hesly jako Korupce nebo Povodně, jsou proložené vsuvkami Z českých odposlechů nebo Z českých titulků.

Václav Cílek a kolektiv: Něco se muselo stát. Nová kniha proměn – vyšlo v nakladatelství Novela bohemica v prosinci 2014, 496 stran, 398 korun.

Nemusíte mít pravdu, když máte Pravdu

Prvním problémem velkolepého díla je, že se v něm téměř nikdo neobtěžuje zamyslet nad tím, jestli se ten cement opravdu drolí v nějaké nebývalé míře, jestli skutečně, opět řečeno s ezotericky dramatickým Cílkem, zažíváme „střídání světů, výměny mentalit a polí vědomí“. Kdy se cement nedrolil, kdy západní civilizace nečelila výzvám, kdy se pravidla hry nepřepisovala pod nástupem nových technologií a konkurenčních civilizací? Nějaká taková klidná dekáda by možná šla najít v prvním miléniu, pro poslední generace je ale výjimečný stav stavem normálním. Vojenský slang pro to má pěknou zkratku: SNAFU, situation normal: all fucked up čili situace normální: všecko je v prdeli.

Drtivá většina příspěvků v Něco se muselo stát je poznamenaná tím, čemu americký moderátor Stephen Colbert říká truthiness. Je velmi snadné, ba pohodlné těm tvrzením podlehnout, ale nesmírně těžké až nemožné je dokázat. „Kdy jste naposledy chytili na pasece motýlka? Už je to nejspíš hodně dávno, že,“ ptá se Vladislav Dudák tak sugestivně, až bych zapomněl na masy lidí, které potkávám v přírodě.

Stanislav Komárek zase odlišuje „stát starého typu“, tedy přísný Vaterland, od pečovatelského státu „nového typu“, Mutterlandu. „Byl-li modernistní Vaterland nebezpečný zejména jiným, je postmoderní Mutterland nebezpečný zejména sám sobě v záchvatech masochistické sebenenávisti a sebedestrukce, která však není uvědomělá,“ píše. Krásně řečeno, ovšem nějak se do toho jednoduchého obrazu nevejdou pečovatelsko-vychovatelské snahy osvíceneckých a modernistních Vaterlandů ani vojenská hegemonie Mutterlandů zajišťovaná bezpilotními letadly nad vzdálenými kontinenty.

V příspěvcích najdeme odkazy na Malého prince, nespočet osobních zážitků a názory převlečené za věcná konstatování: „Český stát provedl neuvážený skutek, že se v rámci tzv. privatizace vzdal svých rafinerií,“ píše bez bližšího vysvětlení Hynek Beran. Nedostává se naopak fakt a argumentů, které by pomohly tříbit myšlení a to, čemu můžeme v posměšných uvozovkách říkat „veřejná diskuze“. Což je škoda, protože ti lidé přece jen nejsou blbí a svým oborům rozumí solidně.

Báječný starý svět tvrdé dřiny a chudoby

I druhý problém téhle Nové knihy proměn už důvěrně známe z jiných knih a článků nejslavnějších zúčastněných. Je jím nekritické staromilství až zpátečnictví, pořádně neodůvodněné odmítání nových technologií i liberálních pořádků. Pavel Mravenec Poláček chválí ruční výrobu bot, Jiří G. Růžička vaření piva z chlebového kvásku, Jan Sokol se obdivuje hodinkám. To by bylo ještě neškodné, chlapi si zkrátka našli koníčky.

Nebezpečnější je, když Ferdinand Šmikmátor pod praporem nepojmenované ideologie, která kombinuje to horší z ekologismu i konzervativismu, doporučuje mladým lidem pracovat zadarmo na ekologických farmách: „Není mnoho příležitostí, kde by si hledající člověk mohl lépe uvědomit pošetilost dosavadního pachtění za chimérami a lpění na pseudohodnotách, než když je konfrontován se smysluplnou fyzickou prací bez hektiky na místech, kde je svět snad ještě v pořádku. K tomu stačí procházka orosenou trávou naboso za letního rána.“ Proč na sebe brát odpovědnost za svůj život a zakládat a živit rodinu, když na sebe můžete vzít zodpovědnost za celou planetu a pro trochu rosy dřít na někoho, kdo zásobuje buržoazii biohovězím po osmi stech korunách za kilo?

Na stejnou strunku brnká i editor a nejpilnější autor, Václav Cílek, když přemýšlí, jak se vyrovnat se strachem z konce světa: „Apokalyptické já by v tomto případě šlo zklidnit dvěma způsoby. Oba známe jako významná současná hnutí. Tím prvním je péče o přírodu a půdu. Co když to doopravdy funguje tak, že někdo (nejspíš Lesy ČR) velkoryse vykácí les a my dostaneme strach? Druhou cestou je starost o domov. Co když funguje tak, že si poslechneme cimbálovou muziku, vysadíme alej, vyčistíme studánku a tím zaženeme stín Hirošimy?“ Marně budete v arzenálu zbraní hledat kolektivní politickou akci, což je jediný opravdu efektivní způsob, jakým se v demokraciích dá zahnat důvod k obavám. Hezky po jakešovsku máte vyčistit studánku, nejlépe za tónů Šlágr TV.

Česko hledá racionálního optimistu

Něco se muselo stát. Nová kniha proměn má i pár silnějších míst, tedy asi tak desítku příspěvků, které se nedrží převládající šablony. Ivan Adamovič se zamýšlí nad tím, jak se za pouhých dvacet let vytratila touha po dobývání vesmíru. Tomáš Kotrlý porovnává bohatý výběr možností, jak můžou se svým zvěčnělým miláčkem naložit pejskaři, s odlidštěným a tabuizovaným pohřbíváním potracených dětí. Michael Hauser kriticky analyzuje postkomunismus; zmínka o francouzském filozofovi Alainu Badiouovi působí ve sborníku jako zjevení.

Aspoň minimální reflexi nápadné poptávky po katastrofických vizích paradoxně nabízí nepodepsaný, patrně Cílkův doslov. Ale to je pořád zoufale málo a vzkaz knihy zůstává tragický: v českém veřejném prostoru zoufale chybí někdo, kdo by dokázal do budoucnosti regionu, civilizace i planety hledět s nakažlivou nadějí racionálního optimisty. Kdo by věnoval aspoň stejnou pozornost příležitostem jako hrozbám, kdo by se uměl přesvědčivě zastat liberálních hodnot, kdo by si pamatoval všechny kolapsy, které měly přijít, ale nepřišly. Takové lidi nutně potřebujeme: Cílkova legie je příliš silná, než aby šla zastavit touhle jednou skromnou recenzí.