Živoř jako umělec

Jeden by řekl, že když kapela dostane hned svůj debut do první desítky žebříčku Billboard, nahraje písničku pro reklamu vysílanou při Super Bowlu, prodá song do soundtracku Stmívání a pravidelně vystupuje v populárních televizních pořadech, tak jsou její členové za vodou. Stejně jako novinář, který píše pro New York Times a Rolling Stone a ještě má pár vedlejšáků pro televizi.

Hop na špek. Chlapi ze skupiny Grizzly Bear pořád společně bydlí v malém brooklynském bytě. A to jsou na tom o dost líp než publicista Steve Mirkin, který žije v garáži a pokouší se splatit třicet tisíc dolarů (tři čtvrtě milionu korun) za operaci ledvinového kamene.

To jsou jen dva z mnoha příkladů, kterými další publicista Scott Timberg v knize Culture Crash ilustruje ekonomické nesnáze, ve kterých se ocitli dělníci kultury. Muzikanty a filmaře poškozuje pirátství a mizející průměr: buď jste nadšení amatéři, nebo královsky placené superhvězdy, prostoru mezi oběma extrémy zůstává stále méně. Grafikům berou práci šablony, se kterými si může na umělce hrát i čuně. Malé knihkupce požírá Amazon. Architektům skončily zlaté časy s prasknutím realitní bubliny. A ještě je tu ten blbý mediální stereotyp, vinou kterého ve vás každý vidí zfetovaného flákače, i když na sobě makáte den co den celé roky. Takže když se dostanete do existenčních problémů, nemůžete prý počítat se soucitem.

Scott Timberg: Culture Crash: The Killing of the Creative Class – vyšlo v nakladatelství Yale University Press v lednu 2015, 320 stran, 16 dolarů (verze pro Kindle).

Obětí vlastního elitářství

Nejobjevnější je Timberg v těch pasážích, ve kterých kritizuje samotnou kreativní třídu. Někdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let podle něj napomohli intelektuálové a undergroundoví umělci znevážení jakéhosi zlatého fondu, na jehož kvalitách (a jeho všemožné podpoře) se byli schopní shodnout znalci i široká veřejnost. „John Cage, Jean-Luc Goard, Robert Venturi nebo Andy Warhol vytvořili spoustu výrazných a vzrušujících děl. Ve výsledku ale tahle revoluce přispěla k zániku celospolečenské shody na významu konkrétních uměleckých a intelektuálních počinů, které by měl znát každý vzdělaný příslušník střední třídy. […] Právě díky takové shodě se John Cheever nebo George Balanchine dostali na obálku časopisu Time, Leonard Bernstein vystupoval v televizi, Rachel Carsonová se stala slavnou a Playboy otiskoval profily Duka Ellingtona a Lestera Younga.“

Timberg v těchto částech hojně cituje filozofa Pierra Bourdieua a sociálního kritika Paula Fussella, který měl pro tvůrčí typy hanlivé označení „kategorie X“ a napadal je za to, že se snaží uniknout pracující třídě, stát se jakousi „aristokracií bez peněz“, povýšeně znuděnou méně inteligentními a méně zajímavými spoluobčany. Na jednu stranu si Timberg zaslouží velké plus za to, že jeho kniha slouží jako rozcestník po starších textech souvisejících s tématem. Na druhou stranu ale musí schytat ještě větší minus za to, že Fussella a jiné nepromýšlí hluboce a do důsledků.

Culture Crash totiž přehlíží zásadní skutečnost, že kreativní průmysl nečelí ničemu, s čím by se nepotýkaly jiné průmysly. O průměru mizejícím všude, kam se podíváš, napsal Tyler Cowen celou knihu. Drahá zdravotní péče v Americe nedopadá zdaleka jen na publicisty a s následky prasknutí realitní bubliny se nepotýkají jenom architekti. „Gig economy“, o které Timberg píše, tedy život od vystoupení k vystoupení, od zakázky k zakázce, má i jiné jméno: prekarizace práce. Týká se kdekoho a tvůrčí lidé mají v téhle nešťastné skupině pořád výsadní postavení aspoň v tom, že hromadí kulturní a společenský kapitál – když nic jiného, mají si s kým zapíchat.

Čeština jako clo

Timbergovi se ani nijak zvlášť nedaří prokázat, že by potíže kreativního průmyslu nějak zvlášť škodily kultuře samotné. Je politováníhodné, že umělci dostávají málo. Na druhou stranu si nejposlednější činič kožek ve Vorkutě může téměř zdarma, když nebude krást, anebo úplně zdarma, když krást bude, načíst, nasledovat a naposlouchat to nejúžasnější, co kdo kdy napsal, natočil a složil a nahrál. Malí knihkupci skutečně umí dobře poradit, ale přes GoodReads a Wikipedii jdou objevit ukryté poklady, ke kterým by vás na krámě navedl jen někdo, kdo četl sto let v kuse. Netvrdím, že kultura nedostatkem peněz a pracovních míst netrpí, něco ve mě instinktivně cítí, že to tak skutečně je – jenom bych si z takové knihy rád odnesl nějaké věcné argumenty namísto emocí.

Z Culture Crash si nakonec beru tři jiné věci. Za prvé, Timberg otevřeně a dobře polemizuje s Richardem Floridou a dalšími apoštoly kreativní ekonomiky, podle kterých vězí v kreativní třídě velká budoucnost. Pokud ano, pak to očividně není ani tak budoucnost kreativní třídy samotné, jako spíš lidí, kterým patří nájemní domy ve čtvrtích, jako je Karlín nebo Veveří. Za druhé, v Česku se bude freelancovat o dost hůř, až někoho napadne zdravotní péči poameričtit a skutečně dávat za třetinové odvody třetinovou sádru. Za třetí, v Česku k prospěchu místních kreativců funguje nenápadný protekcionismus, který v anglicky mluvících zemích neznají, totiž jazyková bariéra: tvůrčí Čech svádí mnohdy konkurenční boj jen s dalšími tvůrčími Čechy, ne s kreativci ze zemí, kde se pracuje za dolar na hodinu. Pokud vám vydělává InDesign, hoboj anebo kamera, chvalte dne – a myslete na zadní vrátka.

Úvodní obrázek – výřez z obrazu Chudý básník od Carla Spitzwega. Originál v majetku Neue Pikanothek v Mnichově.