Publicistická elita sepsala Wikipelíšky

První z šesti pravidel Johna Updika pro recenzování knih zní: „Pokuste se pochopit, o co přesně autorovi šlo, a nekritizujte ho za to, že se mu nepodařilo něco, o co se ve skutečnosti nesnažil.“ Kdyby neměl sborník 73 vzpomínek Mé dětství v socialismu takovou předmluvu, jakou má, odhadoval bych, že cílem bylo dát dohromady úctyhodnou sestavu publicistů, bloggerů, herců a jiných osobností a nechat je ve stylu televizních talkshow volně zavzpomínat na zážitky z dětství v socialismu. Klidně víc na dětství než na socialismus.

Takový cíl by kniha naplnila důstojně a měl bych k ní jen dvě úzce související výhrady. Mé dětství v socialismu potřebovalo mnohem ostřejšího editora. Takového, co by různorodé texty za prvé sjednotil a učesal (v knize narazíte na „2 km“ i „tisíc kilometrů“, ale taky na čuňárny jako „190. dílný televizní cyklus“ nebo „Lidová Škola Umění“). Za druhé by z knihy vyřadil pět až deset nejslabších kousků. Vedle děl špičkových publicistů působí některé příspěvky – z ohleduplnosti budu výjimečně nekonkrétní – jako vzpomínání dědy Simpsona.

Jenomže Mé dětství v socialismu mělo přece jen větší ambice, jak v předmluvě přiznává iniciátor projektu, ředitel společnosti Internet Info, předseda výkonné rady SPIR a můj kamarád Ján Simkanič: „České společnosti se dle mého bohužel dlouhodobě nedaří vyrovnávat se zdravě a sebevědomě se svou vlastní minulostí. Nemá dostatek kuráže podívat se zpříma do zrcadla. A právě proto bych si přál, kdyby se osobní vzpomínky staly tou branou, která se pootevře směrem k potřebné sebereflexi a k odbourávání toho, co jsem jednou nazval české nesvědomí,“ píše.

Souhlasím s Jánem, že ta sebereflexe je potřebná proto, že „když budeme lépe znát naši vlastní minulost, zvýšíme tím šanci, abychom ji nemuseli prožít znovu“. Jenže Mé dětství v socialismu nenabízí moc příležitostí k pohledu do zrcadla a odhalení pravdy. Velká většina příspěvků naopak posiluje dva mýty, které reflexi znesnadňují: za prvé, že komunistická totalita byli ti druzí, a za druhé, že společnost před listopadem 1989 byla sevřená v kleštích ideologie, zatímco dnešní uspořádání je přirozené.

Ján Simkanič (editor): Mé dětství v socialismu. Vyšlo v listopadu 2014 v nakladatelství BizBooks. 256 stran, 299 Kč. Recenze hodnotí rozšířenou elektronickou verzi. Tištěná je už vyprodaná, dotisk přijde 8. prosince.

Komunistická země – a nikde žádný komunista

Ačkoliv měla Komunistická strana Československa ještě na začátku posledního roku totality 1 701 085 členů a kandidátů na členství, jen několik málo osamocených přispivatelů Mého dětství v socialismu se přiznává k tomu, že jejich příbuzní a blízcí byli aktivními komunisty. Za opatrným krůčkem vpřed obvykle následuje úkrok vzad nebo do strany, tedy buď omlouvání, že v komunismus začali věřit pod vlivem válečných traumat, anebo změna tématu.

Do kyselého jablka se zakousne jen Josef Šlerka (nevím, zda bylo kyselé pro Josefa): „Naše rodina patřila v krajském městě osmdesátých let ke komunistické nobilitě. Můj celkový dojem ze socialistického dětství proto není nijak negativní. Kritický odstup jsem postupně získával až s událostmi listopadu 1989 a nebylo to zdaleka tak jednoduché, jak to mám tendenci vidět dnes,“ začíná své vzpomínání. Tohle je prosím nejkurážnější sebereflexe ze všech 73 příspěvků.

Mnohem pohodlnější je při vzpomínkách na dětství sáhnout po šabloně my vs. oni. Z dětí „trpících“ nedostatkem statusových symbolů, tedy žvýkaček nebo zmrzliny, se najednou stávají tak trochu oběti režimu, nebo aspoň ti, co systém „prokoukli“.

Tu polohu chápu. Za prvé proto, že kádrování nezmizelo: přiznat původ z komunistické rodiny znamená nabídnout lacinou munici internetovým oponentům i třeba životnímu partnerovi při vyhrocených hádkách. Za druhé proto, že vyžaduje nesmírnou vnitřní sílu říct: ano, tento můj příbuzný ublížil přímo nebo nepřímo řadě lidí, ale aniž bych jeho skutky byl schopen omluvit, pořád ho miluju. Chápat, že člověk ve svých poklescích nezasluhuje omlouvání jako nesvéprávné dítě, ale milost jako dospělý, to v téhle zemi a době umí snad už jen vězeňští kaplani.

Jenomže i když se ta poloha dá pochopit, právě ona brání reflexi. Ta by v Německu a Rakousku nebyla možná, kdyby potomci nacistů buď o svých rodičích mlčeli, nebo jejich vstup do NSDAP omlouvali tím, že zažili potupu Versailleského míru.

Ideologii jsme překonali, zapomeňte

Šablonovité není jen vidění my vs. oni, ale i tehdy vs. teď. Ano, je tu ten citát z Updika a skutečnost, že autorům Mého dětství v socialismu nešlo o v první řadě zhodnocení přítomnosti. Jenomže jednotlivé historické éry nemůžete hodnotit bez srovnání s jinými érami. Jen nestor sborníku Milan Vohryzka hodnotí hned v prvním příspěvku časy po únoru 1948 ve srovnání s časy před únorem. Po něm následují příslušníci dvou generací, které mohou dobu před listopadem 1989 porovnat jen s dobou po listopadu. Že tu první haní a druhou chválí, s tím problém nemám. Problém mám s tím, že by některé pasáže Mého dětství v socialismu šlo použít i ke kritice přítomnosti, ale jejich autoři to nereflektují.

Když Peter Lelovič píše, že má díky dětství v socialismu „přesnou představu, co dokáže stát postavený na ideologii,“ zajímalo by mě, jestli ví o státu, který by nebyl postavený na ideologii. Ideologie rovná se hodnoty. I různé formy demokratického liberalismu, na kterých stojí „všechny normální země“, jsou ideologie. Čtěte Žižka a Houellebecqua, ať se dozvíte, jaké nenápadné formy bezpráví a násilí se v jejich jménu dějí.

Daniela Fischerová ve svém jinak nadprůměrném příspěvku pro změnu vzpomíná: „Jazyk je plný rusismů. Děláme linějku, rozuměj: stojíme v řadě. Bohatý sedlák je kulak. Úderník není kovová součástka, ale workholik, maniak pracující nadplán. Zatímco workholika lze léčit, úderník je náš vzor.“ Zaujalo mě to, protože jsem se ten samý den dočetl, že provozuju „snoozování“ a že bych se za to asi měl stydět.

U všech těch vzpomínek na vojnu, kádrové posudky, kariérní stopky, zkrátka na zákazy a buzeraci jsem byl samozřejmě rád, že ničemu z toho nemusím sám čelit. Zároveň ve mně ale nad Mým dětstvím v socialismu posílil pocit, že tyhle dvě generace mají radar vycvičený na jeden konkrétní druh útlaku a bezpráví, ten způsobený přebujelou byrokracií. Svoboda je prostě možnost nosit háro a poslouchat rokec, aniž by vám kvůli tomu někdo odmítal dát jakési razítko. Filozofování nad tím, že negativní svoboda nestačí, smrdí totáčem. Znovu v této souvislosti připomínám hysterii po návštěvě Noama Chomského, ke které se připojil i jeden z přispivatelů Dětství, Martin Weiss.

Počtení ano, brána k reflexi ne

Mé dětství v socialismu je prima čtení. Texty Saši Uhlové a Jaroslava Krupky jsou mrazivě vypointované, Patrick Zandl přispěl zábavnou vzpomínkou na Štrougala a Petr Koubský je… prostě Petr Koubský: „Nevím, v kolika letech jsem poprvé mluvil s člověkem, který doopravdy někdy byl na Západě. Ale určitě mi bylo víc než patnáct. — Československá socialistická republika! To znělo kovem a zářilo barvami státního znaku…“

Není to ale reflexe. To už bychom za ni mohli označit Pelíšky, sladkobolný film o době plné absurdit, uvalených na hodné slušné lidi těmi druhými, kteří se ještě dělili do dvou druhů: na naivní Donutily a kariéristické svině Dušky. Vzpomínky na projevy moci se prolínají se vzpomínkami na statusové symboly, ve filmu stejně jako v knize. Třiasedmdesát přispěvatelů dalo prostě dohromady takové Wikipelíšky. To neberte jako špatné hodnocení, s přihlédnutím k tomu, že Vánoce se blíží a knihu Retro všichni dostali už loni. Jen jsem si od Mého dětství v socialismu sliboval víc.

Prohlášení o střetu zájmů: autor recenze se s Jánem Simkaničem, Josefem Šlerkou, Patrickem Zandlem a Sašou Uhlovou přátelí na Facebooku a s některými z nich i „doopravdy“. Občas přispívá do on-line magazínu 067, provozovaného Petrem Koubským, za což mu Petr Koubský platí. Pro nakladatelství BizBooks autor článku přeložil před čtyřmi lety dvě knihy, na kterých spolupracoval s Lenkou Čížkovou, redaktorkou recenzované knihy.