Zavři oči a mysli na gay index

Recenze o čtyřech dějstvích:

Richard Florida: Cities and the Creative Class – vyšlo v nakladatelství Routledge v roce 2004, 208 stran, 37 dolarů (verze pro Kindle).

1. Kavárna Tři ocásci

H. vykoukl zpoza notebooku, já zpoza Kindlu. Na čem děláš? zeptal se.

„Čtu Cities and the Creative Class od Richarda Floridy, protože mě napadlo napsat před komunálkama o starších vlivných knihách o fungování měst. Tohle je hroznej bulšit. Věděls, že existuje třináct různých druhů sociálního kapitálu?“

H.: „Napiš o tom, to bude lidi zajímat.“

„Ještě se mi směj.“

H. „Ne, já to myslím vážně. To opravdu bude některý lidi zajímat.“

Bohužel fakt bude.

2. Magistrát libovolného města, úsek pro dohnání Prahy, kancelář mladých a naivních

Stážista: „Představ si, že podle knihy Cities and the Creative Class existuje až třináct různých druhů sociálního kapitálu.“

Stážistka: „Wau. Já bych jich dokázala vyjmenovat nejvýš osm.“

Stážista: „Taky se v ní píše o korelaci mezi gay indexem nebo bohémským indexem – čili poměrným počtem teplých nebo lidí v tvůrčích povoláních – a ekonomickou úspěšností města.

Stážistka: „Netopí se tu? Je mi horko…“

Stážista: „Podle poměrů jednotlivých druhů kapitálu můžeme rozlišit několik druhů měst a čtvrtí, mimo jiné staré a upadající komunity éry organizací, mladé a digitální nerdistány a pak nový mainstream: kreativní centra.“

Stážistka: „Víc. Víc.“

Stážista: „Klíčem k úspěchu měst jsou tři T: talent, technologie, tolerance.“

Stážistka smete ze stolu žádost o dotaci na koncepci tvorby koncepcí: „Miluj mě jak Gebrian Litomyšl!“

3. Tam, kde zrovna čtete tuto recenzi

Vy-čtenář(ka): „Hejtovat lidi s jiným pohledem na svět, na to vás užije. Ale co takhle pádné argumenty?“

Já: „Za prvé, Cities and the Creative Class je kniha řídká, neustále se opakující, k neučtení nastavovaná. Na dvou stovkách stran říká tolik, kolik by se vešlo na třicet.

Za druhé, Florida žongluje s příšernými šablonami: obory lidské činnosti rozděluje na kreativní a ty ostatní, přičemž lidé z první škatulky od města potřebují něco odlišného než lidé z druhé. Což je přinejmenším přitažené za vlasy, protože tak jako existujou grafici nebo novináři, kteří by v životě nesedli na kolo, nepáchli do kavárny ani na farmářský trh, tak existujou i právníci nebo instalatéři, kteří vedou život z hipsterské příručky. Ostatně spousta grafiků a novinářů nikdy nebyla ani chvíli kreativní, na rozdíl od mnohých právníků a instalatérů.

Za třetí, z knihy se nedozvíme, zda tolerance a pestrost předchází ekonomickému úspěchu, nebo ekonomický úspěch toleranci a pestrosti. Nakonec ani ty popisované korelace nejsou na beton: Dubaj nebo Šanghaj patrně nemají gay index tak vysoký jako Ibiza nebo Miami, ale peněz se tam točí víc.

Autor totiž, za čtvrté, ignoruje účetní stránku věci, nebo chcete-li, materiální základnu: Klíčovým prvkem globální soutěže už není výměna zboží nebo služeb ani pohyb kapitálu, ale schopnost na jednu stranu využít kreativní energii domácí populace, a na stranu druhou přitáhnout tvůrčí lidi z celého světa, píše. Je u Boha, jak chce talent (v množství větším než malém a na dobu delší než do založení rodiny) přitáhnout jinak než pohybem kapitálu: Poslouchaj, Jobs, nechtěli by oni ty počítače vymejšlet u nás v Brandejse? Máme tady takovou pěknou starou fabriku, dali bysme vám před ní stojan na kola… haló?

Za páté je ta kniha podivně ahistorická: Florida tvůrčí lidi popisuje jako dosud docela neznámý živočišný druh. [N]ové město se stále silněji definuje skrze spotřebu, zážitky, životní styl a zábavu, uvažuje například. To ale není žádné nové město, to je prostě město, pokud jej zrovna nevystavěla Marie Terezie jako vojenskou pevnost a František Josef I. je nezapomněl otevřít.

Za šesté, a to není objektivní výtka, ale jen připomínka, že existují i jiné pohledy na svět: ekonomický úspěch je v téhle smutné knize úhelným bodem všeho lidského pachtění. Spisovatelé přece nepíšou proto, aby zvyšovali bohémský index svého města, ale aby se vysmáli měšťákům zamilovaným do takových blbých metrik.“

4. Ochutnávková pivnice

A.: „Co se zas tak kaboníš?“

Já: „Musel jsem psát o tom, že existuje třináct druhů sociálního kapitálu.“

A.: „Ale to je přece pravda. Hlavně tady v Brně.“