Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Vypěstujte si fríkštróna

Chcete se naučit myslet jako populární popekonomové? Začněte tím, že budete častěji říkat „to vážně netuším“.

Steven D. Levitt a Stephen J. Dubner napsali několik popekonomických knížek a každý týden natáčejí výborný podcast, vše pod hlavičkou Freakonomics. Freak má v angličtině široké významové rozpětí, od cirkusových zrůd po lidi s netradičními koníčky. Do češtiny to v nakladatelství Alfa před lety volně převedli jako Špekonomii.

Levittovy a Dubnerovy rozbory jsou docela objevné (proč jsou japonské domy na jedno použití? proč se ženit?), takže prý dostávají spoustu otázek, co si myslí o tomhle nebo tamhletom: „Než abychom se pokoušeli na ty dotazy odpovídat vylamovali si na nich zuby, napadlo nás, že napíšeme knihu, po jejímž přečtení může každý začít myslet jako my.“

Ta kniha se jmenuje Think Like a Freak. Je krátká, dá se přečíst za dvě hodiny a věřte mi: budou to výborně investované dvě hodiny.

Think Like a Freak

Steven D. Levitt, Stephen J. Dubner: Think Like a Freak: The Authors of Freakonomics Offer to Retrain Your Brain — vyšlo v nakladatelství William Morrow v květnu 2014, 288 stran, 16 dolarů 40 centů (verze pro Kindle).

Buďte jako liška, ne jako ježek

Jak si tedy vypěstovat fríkštróna? Především se naučte říkat tu nejhůř vyslovitelnou frázi ze všech: „Nemám tušení.“ Mimo jiné proto, že „až se příště dostanete do opravdové šlamastyky a budete muset odpovědět na otázku, se kterou si vážně nebudete vědět rady, klidně můžete začít vařit z vody. Všichni vám totiž budou věřit. Vždyť jste přece ten týpek, co je dost šílený na to, aby přiznal, že něco neví.“

Pak se naučte pokládat správné otázky. Autoři pro tuhle kapitolu povolávají výborného figuranta: Takeru Kobajašiho, vyzáblého chlapíka, do kterého byste neřekli, že je šampionem v pojídání párků v rohlíku na čas. „Kobajaši se dokázal na celou soutěž podívat docela čerstvýma očima. Jeho soupeři si pokládali otázku: Jak můžu sníst víc hotdogů? Kobajaši se ale zeptal úplně jinak: Jak se dá zařídit, aby šly hotdogy snáz polykat?“ Stačilo málo: vytahovat párky ven z rohlíků, jíst je zvlášť a rohlíky máčet ve vodě, aby líp klouzaly do krku.

Levitt a Dubner pak po ne úplně šťastném oslím můstku přecházejí k dobré myšlence, že humanitární zásobování chudých zemí jídlem často napravuje jen důsledky, ne příčiny. Hladomory se přece neobjevují primárně proto, že by nebylo jídlo, ale proto, že chybí fungující politické a sociální instituce.

Výborné je doporučení zkoumat spíš malé než velké otázky. Znalí čtenáři si vzpomenou na příměr o „lišce, která ví mnoho rozličných věcí, a ježkovi, který zná jednu velikou.“ Levitt a Dubner radí: buďte jako ty lišky. „1. Lidé si malé otázky už z principu pokládají méně často, nebo dokonce vůbec. (…) 2. Velké problémy bývají často jen množinou zhusta propojených malých problémů, takže toho můžete dokázat víc, když se zaměříte na malý kousek velkého problému, než když do něj celého začnete bušit cepem grandiózních řešení.“

Mít fríkštróna ale znamená mnohem víc věcí: umět přemýšlet naivně jako dítě a nebát se zesměšnění. Nechávat si při výměnách názorů urážky pro sebe a přesvědčovat vlídně a trpělivě. Hledět na to, co lidé dělají, ne na to, co říkají, že by dělali, kdyby…

Bedekr krátkodobých výhod

Levitt a Dubner se vlastním pastem vyhýbají s příkladnou pečlivostí a pochybují i o svých vlastních pochybách: „Možná tolik fandíme přemýšlení nad malými problémy jen proto, že sami neumíme přemýšlet nad těmi velkými.“ Přesto je ale při rozdávání lekcí několikrát přemůže mikrospánek.

I v Think Like a Freak nám straší falešný Einstein, kterého jsme naposled potkali před čtvrt rokem ve Vzdělávejte se po svém. Nikdo totiž nikdy nezdokumentoval, že by ten skutečný opravdu řekl „Všechno má být tak jednoduché, jak je to jen možné, ale ne jednodušší.“

To je spíš drobnost, přinejmenším dvakrát se ale zadrhne i centrální analytická jednotka. Když autorům vychází, že v německých regionech jde ruku v ruce protestanství a ekonomický úspěch, nějak jim v tom hapruje katolické Bavorsko, přinejmenším. Že teorie o protestantské morálce jako receptu k ekonomickému úspěchu neplatí univerzálně a že naopak i katolíci mohou být bohatí, to mimochodem hezky ukazují Daron Acemoğlu a James A. Robinson ve Why Nations Fail.

Nepovedlo se ani rýpání do systému britské veřejné zdravotní péče, jehož náklady vzrostly dvakrát jen za posledních deset let. Autoři bez dalšího zkoumání předpokládají, že je systém drahý právě proto, že je veřejný. Za prvé ignorují, že veřejný byl i před deseti lety. Co se s ním za tu dobu stalo? Nevíme. Za druhé jim pak Paul Krugman naservíroval srovnání s americkým zdravotnictvím, které je tržnější – a přitom dražší (ᔥNoah SmithOndřej K.). Za třetí primárním cílem veřejného zdravotního pojištění není srazit ceny co nejníž, ale zajistit jakous péči pro všechny. Problém s otázkou – i odpovědí.

Pak je ještě nutné už mimo hodnocení připomenout, že vás Levitt a Dubner nenaučí, jak být opravdu chytří, natož moudří – spíš jak být o fous vyčůranější než ostatní. Dobře to jde rozeznat v úvodu, kdy fotbalistům radí kopat penalty doprostřed, protože brankáři obvykle skáčou do stran. To je chytrý hack, ne dlouhodobě úspěšná strategie: čutněte to doprostřed dvakrát a potřetí už budou vaše šance o dost menší. Ale stejně: naučit se říkat „to vážně netuším“ je pořád výborný začátek, a pokud Think Like a Freak káže vyčůranost, tak je to pořád ten druh vyčůranosti, který by ze světa nakonec mohl udělat lepší místo.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 vede web Finmag.cz a edituje tištěný Finmag. Každý pátek posílá... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 14 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Stanislav Brabec | 20. 6. 2014 17:52

Souhlasím, že zdravotnictví je schopno absorbovat libovolné množství peněz (podobně jako třeba armáda a všechny státní instituce obecně).

Právě proto by zde měl být trh, který určím kolik je člověk reálně ochoten na zdravotnictví dávat. Je to dvacetina? Je to desátek? Je to polovina výplaty?

A měl by to být také trh a cenová konkurence, která zajistí co nejlepší služby za nejméně peněz.

A měl by to být opět trh, který bude lidi nutit se o své zdraví a o své pojištění starat dříve, než bude pozdě.

Vy zdánlivě kritizujete tržní principy ve zdravotnictví, ale přitom to, co opravdu kritizujete, jsou ty nejhorší následky státních regulací.

Byrokratizace je důsledkem právního prostředí v USA. Právníci údajně spolknou až 40% výdajů tamních zdravotních pojišťoven. USA je ráj právníků. Právníci patří do tolik propagované „ekonomiky služeb“. Jejich příjmy jistě krásně vylepšují statistiky HDP! A to je přece dobře, ne?

Farmaceutický průmysl se vinou obrovských státních regulací proměnil v oligopol několika mocných farmaceutických společností, které prakticky kompletně ovládly trh. Nebo spíš trh zanikl, a nahradila ho síť neprůhledných kontraktů. Ve výsledku je lhostejné, zda koupí lék od A nebo od B? Oba jsou stejně drazí, oba s obrovskou marží, oba s armádou dealerů. A C neexistuje.

Stejně tak je státem přeregulovaná výroba medicínského vybavení. Státní regulace zvyšují cenu často i o řád, a nastavují bariéru pro malé firmy, které by chtěly na trh vstoupit.

No a nakonec: Jaká je motivace k placení pojistného? Bohatí si péči zaplatí ze svého. A chudí? Ti si stejně nemohou pojištění kvalitní péče dovolit. A dobře vědí, že na dně je záchranná síť, která jim nabídne péči jen o málo horší než ta, kterou si dovolit mohou.

České zdravotnictví na tom není o mnoho lépe. Naštěstí jsou zde lidé zvyklí s totální byrokratizací bojovat pomocí úplatků. Korupce je zde vlastně jediným závanem neregulovaného trhu.


Kdyby ve zdravotnictví opravdu existovat trh, pojišťovny, nemocnice ani farmaceutické firmy by si nemohly dovolit to, co si dovolí dnes.

Kdyby pojišťovny byly vaší jedinou šancí v případě těžké nemoci, vy byste se pojistil u ústavu, který těžce nemocnému sousedovi zrušil pojistku? Já tedy ne!

Kdyby jedna nemocnice nabízela operaci za 120000, druhá tutéž operaci za 20000, a přitom obě by byly stejné, jen ta první by používala léky a výrobky obřích koncernů, druhá neznačkové, ale kvalitní, kde byste se nechal operovat?

A co kdyby léky mohl vyrábět každý? Věřím, že zpočátku by byly problémy. Ale na druhou stranu: dnes nejsou? Někde jsem četl, že dnes státní regulace léčiv způsobí více úmrtí, než kolik jich způsobí léky. Prostě proto, že během těch deseti let, které trvá povinné testování, umřou. Tito lidé by jistě byli vděčni, kdyby si mohli od malé laboratoře koupit vyvíjené léky, byť s velkým rizikem.

+1
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK