Podle Gladwella jste blbí jak kabela šušňů

Na devatenácté straně poslední knihy Malcolma Gladwella David a Goliáš jsem si musel položit hůlovskou otázku: proč mi hned na začátku říkáte „vy p*čo?“ Desetistránková úvodní analýza střetu trpaslíka s obrem je totiž plná zjištění jako „[David se k]e Goliášovi rozběhne [zvýraznil Gladwell], protože bez brnění je rychlý a pohyblivý“ nebo „Obři nejsou tím, čím se nám zdají být.“ Z Davidova triumfu si Gladwell do zbytku knihy odnáší dvě ponaučení jak z blogu Amálky14: „Když se někdo postaví zdrcující převaze, často vytvoří něco velkého a krásného“ a „Vlastnosti, které [obrům] v našich očích dávají sílu, jsou často jejich velkou slabinou.“ Což autor rozvíjí hned v první části, objevně nazvané Výhody nevýhod (a nevýhody výhod).

David a Goliáš je kniha pro hloupé lidi. Buď tak hloupé, že si z příběhu popsaného ve Starém zákoně na čtyřech normostranách nedovedou na rozdíl od předškolních dětí odnést ponaučení sami a potřebují na to řídkou třísetstránkovou analýzu. Nebo pro ty jen zdánlivě chytřejší, kteří si ponaučení sice odnést dokážou, ale od knih namísto intelektuálních výzev vyžadují šimrání ve slabinách: podívejte, toto všechno jste tušili, a ve všem jste taky měli pravdu.

Malcolm Gladwell: David a Goliáš. Outsideři, odpadlíci a umění bojovat s obry — vyšlo v nakladatelství BizBooks v roce 2013 v překladu Libuše Mohelské. 296 stran, 349 korun. 

---

Autor recenze obdržel od nakladatelství bezplatný recenzní výtisk.

Dylsexie přniáší nekčené výdohy

Není ještě hříchem, když autor čtenáře považuje za hloupější, méně informované nebo méně důvtipné, než je on sám. Bez autorského sebevědomí by knihy vznikaly těžko. Hříchem Gladwella je teprve to, že čtenáře neučí myslet lépe — předstírá, že problémy osvětluje, ale místo toho vypouští mlhu.

V Davidu a Goliáši najdete hrozné argumentační fauly. Pilířem knihy je klam přeživšího — autor vybírá zkrátka ty příběhy outsiderů, které dopadly dobře, a mají proto motivační potenciál. Jako například tažení týmu dvanáctiletých basketbalistek juniorskou ligou až do finále národního mistrovství, kam je coby trenér přivedl bombajský rodák Vivek Ranadivé, který nikdy před tím basketbal nehrál. Kahnemane-ty-to-vidíš! Doprkýnka, jasně, že občas outsider vyhraje, to ostatně dělá sport divácky přitažlivým. Častěji ale slabší tým dostane na zadek. Gladwell mimochodem zamlčuje, že Ranadivé má technické a ekonomické vzdělání, takže prostým reverzním inženýrstvím mohl snadno dohnat ztrátu na ostatní amatérské kouče a ještě přidat nějaké taktické fígle k tomu.

Stejně hloupé je vyvozovat všeobecné závěry z toho, že prezident investiční společnosti Goldman Sachs trpí dyslexií, která ho prý naučila lépe zvládat selhání. Daleko poučnější než jedna sukcesstory údajného outsidera by byla analýza reálných šancí dyslektiků na trhu práce — ale bohužel, něco takového Gladwell nevede.

Druhý jeho oblíbený špinavý trik je hledání kauzality tam, kde se dá najít leda korelace, a často ani ta ne. Z Davida a Goliáše se například dozvíte, že z 573 významných historických osobností „přišla celá čtvrtina nejméně o jednoho rodiče do deseti let věku. Do patnáctého roku to bylo 34,5 % z nich a do dvaceti let věku celých 45 %.“ U svatého Huffa — jak je vybrali a kde je nějaká kontrolní skupina? Kolik zcela průměrných a historií zapomenutých lidí mělo v těch samých dobách plných předčasných úmrtí stejný osud? To byste chtěli vědět moc.

Radši Rockyho

Přestože je sdělení Davida a Goliáše naprosto banální — z nevýhod se dají udělat výhody a co tě nezabije, to tě posílí, true story, bro — Gladwell je kupodivu nezvládá přesvědčivě doložit ani na dvou stech padesáti stranách plus čtyřiceti stránkách poznámek. Pro kohokoli s jen trochu vypěstovaným kritickým myšlením bude čtení knihy mučivým zážitkem.

Takoví samozřejmě nejsou všichni čtenáři a požadavek „chci si přečíst něco chytrého, ale nesmí to být příliš chytré“ je pořád legitimní. Co poradit? Ještě než knižní trh a mediální prostor ovládli gladwellové, nad lidskou existencí se ve čtenářsky přístupné a navíc esteticky hodnotné formě zamýšleli romanopisci. Jana Eyrová, Kdo chytá v žitě, Zápisky z podzemí a další knihy rozebírají možnosti těch, co nezapadají, znevýhodněných a izolovaných, novodobých Davidů. Pak je tu samozřejmě ještě můj milovaný Rocky Balboa. Ale upřímně, i kdybyste si pustili blbou Ošklivku Katku, o outsiderech a jejich šancích se toho dozvíte pořád tolik, co od Gladwella, jen bez toho rádobyfilozofického oparu.